Winston Churchill je mimo jiné autorem termínu „jejich nejlepší hodina“. Každý národ má mýty či příběhy, ke kterým se odkazuje jako ke svým skvělým okamžikům, a snaží se z nich čerpat sílu v časech horších. Jde většinou o vítězné bitvy či velké zakladatelské počiny.
Máme to tak i my, i když jako – slovy Jiřího z Poděbrad – „národ dvojího lidu“ se často nemůžeme většinově shodnout, zda šlo o velká vítězství, nebo slavné prohry. Existuje ale nespravedlivě málo známý okamžik, který může aspirovat na titul naše nejlepší hodina. A prý se odehrál 6. prosince. To datum ale není jasné. Jistý je rok 1197 a prý začátek prosince.
Co se tehdy stalo? Podle neznámého autora Annales Bohemorum: „Přemysl nabyl knížectví, když mu jeho bratr Vladislav dobrovolně ustoupil.“ Věc v politice tehdy i dnes nevídaná. Dnešním slovníkem oba bratři tímto rozhodnutím dodali skvělý výsledek, na jehož konci byla konsolidovaná silná země s dědičným královským titulem.
Někteří z vás si pamatují ze školní učebnic Zlatou bulu sicilskou. Tak tu právě získal, a tím i onen dědičný královský titul Přemysl Otakar I. Což by se nestalo, nebýt moudrého rozhodnutí jeho mladšího bratra ustoupit. Proč se domnívám, že šlo o jejich, tedy přemyslovskou, „nejlepší hodinu“. Protože ono rozhodnutí knížete Vladislava nebylo učiněno po porážce ani ze zbabělosti. Byl to uvážlivý státnický čin. Klasická win-win situace. Ten schopnější z bratrů získal vládu, druhý Moravské markrabství. Oba se pak podporovali a dohodu dodrželi. Příběh, o kterém se neučíme. Kdyby došlo k bratrovražedné bitvě, trápili by jejím datem učitelé žáky dodnes. Nebo by taky už žádný český stát neexistoval.
Situace u nás tehdy opravdu nebyla dobrá. Rozhádaná, rozdělená země, ekonomicky chřadnoucí, politicky bezvýznamná a zcela závislá na rozhodnutích jiných. Předkové Přemysla Otakara a Vladislava si v podobných situacích vypichovali oči či zbavovali své bratry mužství. Nebo obojí. Takový kníže Jaromír by mohl vyprávět.
Fascinuje mě Vladislavovo rozhodnutí. Mohl vyhrát. Mohl vládnout. Mohl být raději prvním na malém dvorku než druhým na velkém dvoře. Zvolil ale státnickou cestu budování státu.
Průběh událostí si maluji takto. Část šlechty zvolila novým knížetem země Vladislava. Na trůn měl ale podle svého názoru nárok jeho starší bratr Přemysl Otakar. Oba shromáždili svoje příznivce a chystala se bitva. V noci před ní přichází kníže Vladislav do stanu svého bratra a vzdá se trůnu v jeho prospěch. Přemyslu Otakarovi bylo 42 let, Vladislav byl asi o pět let mladší. Šlo tedy o vědomé jednání dvou zkušených mužů. Vladislav si jednoduše vyhodnotil, že jeho brácha má lepší předpoklady k vládnutí. A že pro něj, Vladislava, i zemi bude lepší, když mu bude dělat spolehlivou dvojku. Což se stalo. Zlatá éra přemyslovských zemí Koruny české nastala.
Fascinuje mě Vladislavovo rozhodnutí. Mohl vyhrát. Mohl vládnout. Mohl být raději prvním na malém dvorku než druhým na velkém dvoře. Zvolil ale státnickou cestu budování státu. Co se mu asi honilo v hlavě, rozhodoval se dlouho, co ho nakonec vedlo k řešení, které zvolil? Jak by ho dnes nazvali jeho fanoušci na sociálních sítích, kdyby se ráno dozvěděli, že dobrovolně ustoupil? Zbabělcem, který zradil jejich hodnoty?
Přemysl Otakar nebyl žádný humanista, ale středověký válečník a pragmatický politik. Přesto zpětně viděno, skvělá volba pro český stát. Chápali to tak i Vladislavovi podporovatelé, kterých byla zřejmě většina? To se nedozvíme, protože ani přesně nevíme, kde a jak ke schůzce došlo. Známe jen její výsledek a těžíme z něj dodnes.
Tento čin člověka, který zhodnotil situaci, zvážil svoje schopnosti a riskl cestu do nepřátelského tábora, aby předal svoji moc a život – mysleme nejen na předka Jaromíra, ale třeba Václava – do rukou schopnějšího, považuji za když ne nejlepší, tak jednu z nejlepších českých hodin. To nebyla kapitulace na rozdíl od jednání mnohých našich vůdců v minulém století. Ale promyšlený strategický čin.
Takže vždy kolem Mikuláše si vzpomenu na Vladislava, jak jde v noci do nepřátelského tábora udělat to, co považuje za nejlepší možné řešení. A říkám si, že někdy se odvaha a prozíravost vyplatí.
Je to český příběh, kdy jsme si o sobě rozhodli sami, správně a skončilo to happyendem. Takových moc nemáme.
Reklama
