Zdánlivě žijeme v blahobytu a logicky by měl být náš život snazší než životy našich předků. Oproti dobám minulým ale také stoupá nekonečné množství úkolů, odpovědnosti a povinností. Pracovní nároky, do toho každý týden zprávy ze škol a školek, co mají děti mít plus zásoba domácích úkolů, rozvoz na kroužky, starost o stárnoucí rodiče, domácnost, vaření, do toho se rozbije auto nebo onemocní pes. Nikdy nekončící spirála povinností, život jako boj s devítihlavou saní. Jednu hlavu useknete a další dvě narostou. Kolik toho může člověk ještě unést? Není divu, že problém, který Čechy trápí ze všeho nejvíc, je vyčerpání.

Ženy nesou zátěž navíc

Začněme daty. Podle průzkumu z letošního roku trápí Čechy únava více než cokoliv jiného. Dokonce ani nadváha nebo problémy se vzhledem nejsou tolik výrazné. Celkově ženy přiznávají více problémů než muži.

Když se podíváme blíže na to, co ženy kromě zaměstnání dělají, vyjde nám poměrně jasný obraz. Analýza McKinsey & Company uvádí, že 63 % žen vykonává „většinu nebo veškeré“ domácí práce. Většinou je to druhá směna po klasické pracovní době. Zmínku si zaslouží také tzv. mentální zátěž – vyčerpání nemusí přijít jen z každodenního mytí nádobí, vyřizování e-mailů a běhání po pracovních schůzkách. Už jen samotné plánování, organizace rodiny, starání se o to, co nezapomenout, to vše se přidává ke každodenní únavě. Myslet na to, kdo má narozeniny, co koupit dětem do školy, jak vyřešit daňové přiznání, kdy má kdo objednaného lékaře, to vše je vyčerpávající. Průzkum poukazuje na to, že ženy vykazují vyšší míru toho, co lze nazvat kognitivní a emoční zátěží domácího managementu.

Dnes už je známý příběh podnikatelky a mistryně světa ve sportovním aerobiku Olgy Šípkové, který byl zveřejněný v knize Radkina Honzáka Vyhořet může každý. V pětatřiceti měla druhé dítě, tvrdě trénovala, podnikala. „Navíc jsem z rodiny, kdy maminka všechno obhospodařila, takže i já jsem ženská, která si ráda všechno udělá sama. Tudíž k tomu všemu bylo vždycky dokonale uklizeno i navařeno. Bez odpočinku, bez radosti, bez těšení se na cokoliv,“ svěřila se Olga Šípková. Role poslušné holčičky, co všechno zvládne, ji nakonec dohnala, došla energie, přišly deprese. „V tu chvíli ti nic v životě nedává smysl, nenaplňuje tě, nemáš energii,“ popsala Šípková své tehdejší stavy. Kdyby mohla vrátit čas, „poslala by všechny do háje“ a věnovala energii své dceři, aby neměla doma smutnou mámu.

Ne vždycky to jde poslat všechny do háje, většina lidí musí ráno práce, jinak nebudou mít kde bydlet, starost o děti je tak nějak samozřejmostí a přidejme k tomu, že s demografickým stárnutím populace roste i potřeba péče o starší rodiče či jiné blízké osoby a touto péčí bývají většinou opět ženy. I když nemáme přesná čísla pro ČR na úrovni péče o rodiče, obecné studie potvrzují, že neplacená péče zůstává mezi muži a ženami nevyvážená.

„Jako psycholožka musím říci, že riziko vyčerpání (a následného syndromu vyhoření) u žen, které nesou břímě „druhé směny v domácnosti po příchodu z práce“, je zásadně zvýšeno, neboť se žena nachází v časovém i jiném stresu, a to dlouhodobě. Neustálé plánování, organizování a dohled nad chodem domácnosti a rodiny brání mozku i tělu v relaxaci – jde o neviditelnou práci, která nikdy nekončí. Ještě hůř, když tato neplacená práce postrádá vnější ocenění, což dlouhodobě snižuje pocit smysluplnosti a vede k frustraci,“ řekla psycholožka Jana Klementová pro Flowee.

Možná byste si mohli říct, tak ať to ty ženy nedělají, nepřetěžují se a nastaví si hranice. Není to tak jednoduché, ženy mají vyšší empatii a soucit než muži a snáze se vcítí do potřeb druhých. Je tak o mnoho těžší někoho nechat na holičkách nebo bez svačiny.

Daní za stres je únava

Podle loňského mezinárodního výzkumu agentury Ipsos se dvě třetiny Čechů potýkají s tak silným stresem, že jim brání zvládat běžné denní činnosti. Necelá polovina populace cítí dlouhodobý smutek či beznaděj. A čtvrtina lidí zažila stres natolik silný, že jim na několik dní znemožnil chodit do práce nebo školy. A dlouhodobý stres způsobuje únavu.

Únava není jen „unavené tělo“. Je to systémový výkřik těla i mozku: „Už je toho moc.“ Když žijeme dlouhodobě pod tlakem, náš nervový systém jede v pohotovostním režimu. Podle klasické teorie stresu Hansa Selyeho tělo při dlouhodobém přetížení prochází třemi fázemi: alarm, kdy se vše aktivuje. Ve fázi rezistence se snažíme na stres adaptovat a většinou si namlouváme, že to ještě „není tak hrozné.“ Nakonec přichází vyčerpání. V té poslední fázi už systém jede na výpary. Kortizol, hormon stresu, který nám má pomoci přežít krizi, se stává toxinem, rozbíjí imunitu, narušuje spánek, zpomaluje regeneraci a přispívá k úzkosti i depresi.

V článku často zmiňujeme ženy, které toho nesou na bedrech víc. Zdánlivě ano, ale ani muži to nemají jednoduché. Existuje jistá pravděpodobnost, že v průzkumu neuváděli tolik problémů jako ženy, protože je nechtěli přiznat a dostát tak společenským očekáváním, že vše zvládnou. A možná tak často neběhají s luxem, ale zase na svých bedrech nesou konstrukt, že oni jsou ti, na kterých závisí, jestli rodina bude bydlet ve vile, nebo pod mostem a zdali se bude jezdit Teslou, nebo autobusem. A taková tíha odpovědnosti může být vyčerpávající a nezřídka vede k vyhoření.

„K vyhoření často dochází v kombinaci příčin vnějších, jako je náročnost manažerské nebo pomáhající profese, tlak na výkon apod. Do příčin vnitřních spadají vlastnosti, jako je perfekcionismus, přílišná zodpovědnost, neschopnost delegovat úkoly, neschopnost říkat NE, velká obětavost apod. A právě takto schopní lidé často získávají vyšší nebo zodpovědné pozice. Je to taková spirála, která k vyhoření často směřuje,“ vysvětluje Klementová příčiny vyhoření, které se mohou týkat mužů i žen.

Vyčerpání se stalo novou českou epidemií, tichou, ale všudypřítomnou. Nejde o lenost ani slabost, ale o důsledek života, který se zrychlil víc, než jsme schopni unést. Potřebujeme se naučit jednu dovednost, kterou naši předci možná ani nepotřebovali: zastavit se dřív, než nás k tomu donutí nemoc nebo zhroucení.