Na tento způsob usínání se hodí pořady, které jsem již mnohokrát viděl, nemusím na ně koukat, mám zavřené oči a přehrávám si je v hlavě. Je to něco na způsob počítání oveček nebo hereček, jak říkal Sheldon Cooper právě v jednom z těch seriálů, jejichž noční reprízy mě zaručeně uvedenou do světa snů. Tentokrát jsem ale zapnul jiný program, kde dávali pořad o Staroměstském orloji a jeho tajemstvích.
I otevřel jsem oči a zahlédl tu část náměstí, kde stojí torzo zničené části radnice, vlastně tam nestojí nic. Už osmdesát let. Není tam ani pořádný park, ani umělecké dílo a už vůbec ne budova. Je to nedodělané, nedokončené. Taková symbolika našich špatných vlastností. Neschopnosti rozhodnout se pro jednu z možností a dovést ji ke zdárnému konci. Raději nic než špatně chtělo by se říct, ale to nic je horší než špatně.
Jsme odkladači. Odkládáme na potom rozhodnutí, protože ta vždy bolí. Někoho neuspokojíte. A to my neumíme. Chceme být s každým zadobře v té naší kotlince, hlavně klídek a pohoda, tak si počkáme na příhodnější časy. Které nikdy nenastanou. Nic v srdci města vyjadřuje naši neschopnost být něčím, chcete-li někým. Chlubíme se výtvory předků, ale kdyby ti stále odkládali problémy jako my, pak by po nich zůstala jen taková prázdná místa, jako je to u radniční věže.
Architektura vytváří ducha města. Působí na nás a ovlivňuje naše myšlení. Prázdno způsobené nerozhodností a neochotou riskovat se přenáší do našeho dalšího konání. Ne, že ne. Je-li pusto v hlavách, nepřijdou žádné činy. Žijeme-li mezi nedodělky a nevadí-li nám to, spokojíme se s polovičatostí i v dalším jednání. Máme tunel Blanku, ale nedodělali jsme ho, měly být postavené další, pak by to teprve dávalo původně zamýšlený smysl. Chcete-li příklad současný.
V devadesátkách se říkalo, že až přijde nová generace, ta teprve se vším pořádně pohne, protože nebude zatížena minulostí. Přišla jedna, druhá a minulost se nám vrací víc, než je, zdá se ale menšině, zase menšině, milé. Je to v nás hlouběji zažrané, než jsme si připouštěli. Mentalita malých lidí z chaloupek, zvyklých, že rozhodnutí dělají jiní. Nejsme takoví všichni. Máme mistry světa, a to nejen v hokeji a ve sportu. Leč to nestačí.
Věci veřejné svěřujeme odkladačům. Když Švejk přemýšlel, kterak nazvat poručíka Duba, došel k pojmenování poloprďoch. Nezdálo se mi to, přišlo mi to málo vtipné a úderné oproti jiným hodnocením lidských charakterů v té knize. Ale pak mi došlo, že je to geniální. Ani v tom idiotství není Dub úplný, pořádný. Je polovičatý, nanicovatý.
Země nedokončených staveb, nedotažených záměrů, věčně začínající od začátku. Mistři parodií a poťouchlostí. Turisté zírají na orloj, a my neumíme pokračovat v díle těch, kteří ho vytvořili. Čas běží, kohout kokrhá, smrtka cinká zvonkem a my asi zase čekáme na další generaci, která bude úplně jiná než my, a všechno bude fajn. Tak určitě, vždyť jsme ji sami vychovali.
