Renata Svoboda je jako z jiného světa. Nejenže pomáhá pozůstalým s posledním rozloučením, ale bez nároku na odměnu dochází i do nemocnice na oddělení paliativní péče.
Může být pohřeb krásný? Asi jak který. Nejspíš hodně záleží na tom, v jaké fázi života milovaného člověka ztrácíte. Byl-li jeho život naplněný, je to asi snazší než tehdy, přijdete-li o nejbližšího člověka brzy, nečekaně, tragicky, nebo když jde o dítě. Prázdné místo, které po něm zůstane, přece nemůže zacelit ani sebehezčí pohřeb. Nebo může?
„Nevím, jestli se dá říct, že může být pohřeb krásný, ale díky Pohřebním průvodcům bylo rozloučení s mým manželem nádherné,“ čteme v jedné z recenzí na stránkách Pohřebních průvodců.
„Umřel mi syn, vášnivý fanoušek fotbalu,“ zní další smutné povídání. „Díky Pohřebním průvodcům jsme se s ním měli možnost rozloučit na starém fotbalovém stadionu Za Lužánkami v Brně. Dojala mě realizace některých nápadů, jako psaní vzkazů na rakev, vytvoření pietního místa v brance s fotkami syna, svíčkami, květinami a následné připití na jeho počest,“ zní další poděkování těch, jimž někdo blízký odešel.
„Ten zármutek není menší,“ říká pohřební průvodkyně Renata Svoboda. „Ten tam samozřejmě je. Ale pohřeb má tu moc, potenciál, pomoci v procesu rozloučení a smíření se s tím, že ten člověk už tu není.“
Co vás konkrétně přivedlo k Pohřebním průvodcům?
Moje cesta k pohřebnictví začala v době, kdy mi umírala babička. To bylo před rokem. Tehdy jsem ještě nevěděla, že to přeroste v mé povolání. Když umírala, tak jsem zjistila, že tam dokážu být nejen pro ni, ale i pro celou naši rodinu. Umírala doma, bylo jí 92 let a my jsme o ni chtěli pečovat. Bylo potřeba, aby se celá rodina semkla. Vnímala jsem, že se mi daří být tam pro všechny, pro celou rodinu i pro babičku. Že nějak vnitřně cítím, kdy co udělat. Někdy bylo nutné rychle něco zařídit, jindy zase zůstat v klidu a nedělat nic. Jsem vděčná za to, že jsem mohla být s babičkou v jejích posledních chvílích.
Byly jste si blízké?
Ano, byly, byly jsme hodně propojené. Možná to začalo ještě mnohem dřív. Nejspíš už před několika lety, kdy jsem babičce řekla, že bych chtěla být u toho, až bude umírat. Cítila jsem, že já sama bych si to moc přála, ale přišlo mi důležité, aby mě tam taky chtěla. A ona řekla, že ano.
Já jsem v rámci rodiny začala přirozeně tyto věci organizovat. Deset dní po babiččině smrti jsme se v parku sešli jen my nejbližší, kteří jsme o ni ke konci pečovali. Udělali jsme si piknik, prohlíželi si fotky a vzpomínali.
Vy jste spolu vedly takto upřímné hovory? Jste z věřící rodiny?
Ne, já nejsem věřící, ale babička byla. Přijde mi důležité vést podobné hovory, možná i díky tomu, že jsme tohle téma měly s babičkou otevřené, tak jsme si mohly být tak blízké. A také to může přinést potřebu podobných rozhovorů i v jiných rodinách.
Proč je důležité bavit se s blízkými o smrti? Není to traumatizující?
Neřekla bych, naopak, může to uvolnit spoustu tlaku a rozpustit strachy, obavy a prohloubit naše vztahy. Ale bývá těžké začít, chce to odvahu a zároveň citlivost. Vnímat, co konkrétně tento člověk potřebuje, aby se mohl o smrti a umírání bavit. Přijde mi důležité tohle téma otevírat, zejména s našimi nejbližšími. Aby lidé mohli dobře a v klidu umírat, je potřeba se o tom bavit dřív, než to přijde. Abychom tu pro ně mohli být a aby tu mohli být oni pro nás. Nikdo nevíme, kdy nás to setkání se smrtí čeká.
Renata Svoboda
Původní profesí učitelka, která se dlouhodobě věnuje alternativnímu vzdělávání. O paliativní péči a pohřebnictví se začala zajímat po odchodu své babičky, kterou vyprovodili doma v rodinném kruhu. Tato zkušenost v ní otevřela nový rozměr vnímání života a smrti a ukázala jí, že dokáže zůstat v hlubokém klidu, jasnosti, empatii a podpoře umírajících i pozůstalých. Pocítila touhu tento dar dále rozvíjet, a tak začala docházet jak dobrovolník na oddělení paliativní péče a přidala se k Pohřebním průvodcům.
Co bylo dál? Jaké to bylo, když babička odešla?
Poté, co babička odešla, byl pro mě silný moment, když jsem se poprvé dotkla jejího těla, ve kterém už nebyl život. Cítila jsem obrovský klid a blaženost. Řekla bych, že to byly emoce, které ve mně převládaly i v dalších měsících, přestože babička pro mě byla na nějaké úrovni nejbližší člověk v životě. Byli jsme s rodinou domluvení, co se bude dít, až babička zemře, a za to jsem byla moc vděčná. Že jsme nemuseli přemýšlet a vymýšlet, co teď, ale mohli jsme v klidu prožít tu chvíli, sejít se, plakat, být spolu. Byli jsme zajedno v tom, že si dáme čas, že nebudeme spěchat. A že pohřební službu zavoláme, až všichni řeknou, že se rozloučili. Babička odešla nad ránem a pohřební službu jsme zavolali až večer.
A tady někde vzniklo vaše rozhodnutí přidat se k Pohřebním průvodcům?
Cítila jsem, že pořád pokračuje můj klid a zároveň schopnost vnímat, co je potřeba, co potřebují ostatní. Věděli jsme, co si babička přeje, jak chce být pohřbená, protože můj bratr asi půl roku před smrtí babičky s ní prošel dotazník na stránkách Moje smrt, které patří pod Cestu domů, kde jsou otázky typu, jak si člověk přeje být pohřbený, jakou si přeje mít hudbu, co chce mít na sobě. Takže my jsme všechno věděli.
Opravdu se staří či nemocní lidé chtějí bavit o podobných věcech?
Babička se o tom bavit chtěla. Díky tomu jsme věděli, že si přeje být rozptýlená do Bečvy, protože byla z Moravy, z Přerova. Věděli jsme, že tohle jí chceme splnit, a zároveň jsme si řekli, že tomu chceme dát čas. Já jsem tehdy o Pohřebních průvodcích nevěděla, kdybych o nich věděla, určitě bych je oslovila. Obrátili jsme se na pohřební službu a nechali si udělat jen kremaci. Poslední rozloučení jsme si zorganizovali sami.
Rozptýlit popel do řeky není jen tak. Musíte mít souhlas vlastníka…
Ano, vždy je potřeba mít souhlas majitele pozemku nebo povodí. Není to úplně jednoduché, ale zároveň to není nemožné. A právě já jsem v rámci rodiny začala přirozeně tyto věci organizovat. Deset dní po babiččině smrti jsme se v parku sešli jen my nejbližší, kteří jsme o ni ke konci pečovali. Udělali jsme si piknik, prohlíželi si fotky a vzpomínali. To bylo v květnu. Rozloučení u Bečvy jsme naplánovali na podzim. Tam jsme pozvali širší rodinu i její známé, bylo nás asi třicet. A já jsem se opět stala přirozeným průvodcem celé akce.
Je to moc krásné, ale babičce bylo 92 let, její život byl naplněný. Může to stejně fungovat i ve chvíli, kdy vám odejde někdo předčasně, náhle, nedej bože, třeba dítě?
Zármutek samozřejmě menší není, ale pohřeb, zejména pokud nespěcháte, má tu moc, nebo potenciál, pomoci v procesu smíření se s tím, že ten člověk už tu není. Když vidíte rakev, urnu, popel, pochopíte, že to fakt tak je. To mi přijde důležité zejména u náhlých úmrtí.
Oslovil nás asi pětapadesátiletý terminálně nemocný muž a my spolu s ním a s jeho rodinou připravujeme závěr jeho života. Jsem s ním v kontaktu, píšu pro něho řeč, kterou on odsouhlasí. Je to úžasný příběh. Když jsem je navštívila, tak mě fascinovalo, s jakou pokorou a smířením svůj osud přijímají.
Už jste organizovala pohřeb dítěte?
Ano, obrátila se na nás rodina s prosbou o uspořádání pohřbu desetiletého chlapečka. Záleželo jim na tom, v jakém to bude prostředí. Na místě pak chlapečkovi vypouštěli balónky do nebe se vzkazy. Byl cítit obrovský smutek, ale také smíření. To byl velmi silný moment. Mezi Pohřebními průvodci jsou i ženy, kterým zemřelo dítě, ale které to už mají zpracované. Právě ony se podobných pohřbů ujímají.
Vás ta bolest nestresuje?
Nenazvala bych to stresem, ale někdy to je to emočně náročné. Pořád je to práce s těžkými tématy, ale nějakým způsobem je to pro mě krásná a naplňující práce. Pomáhá mi moje zkušenost s babičkou, protože vím, že smrt může být klidná a blažená, že není, čeho se bát. Tohle vědomí mi pomáhá být tam pro pozůstalé. Po pohřbu babičky jsem vnímala, že mě téma jednak paliativní péče a jednak pohřebnictví stále volá, ale neměla jsem jasno, kudy k tomu.
A jak jste se k tomu tedy dostala?
Na výročí babiččiných narozenin jsem udělala povídání, kde jsem vyprávěla, co vše jsme s babičkou prožili, a přišla tam moje kamarádka. Vůbec jsem nevěděla, že pracuje v pohřebnictví. Tam jsem se poprvé o Pohřebních průvodcích dozvěděla. A ona mi říkala, že chtějí rozšiřovat tým a že já bych se na to hodila. Takhle to vzniklo.
Ale vy nepomáháte jen s pohřby. Provázíte i umíráním. Jak to vypadá?
Ano, pohřby jsou naše hlavní činnost, ale v Pohřebních průvodcích se věnujeme i doprovázení umírajících. Aktuálně takový případ mám. Oslovil nás asi pětapadesátiletý terminálně nemocný muž a my spolu s ním a s jeho rodinou připravujeme závěr jeho života. Jsem s ním v kontaktu, píšu pro něho řeč, kterou on odsouhlasí. Je to úžasný příběh. Když jsem je navštívila, tak mě fascinovalo, s jakou pokorou a smířením svůj osud přijímají. Přitom mají krásný život a je mezi nimi velká láska. To jsem vůbec nečekala, protože ty konce mohou vypadat různě.
Odlišnost Pohřebních průvodců není v tom, že udělají pohřeb na louce, ale spíše v tom, že to berou fakt osobně – a když bude takových lidí více, tak to necitlivý obchod být nemůže.
Když jdete na podobné setkání, necítíte ani trochu strach?
Nenazvala bych to strachem, spíš respektem. Když jsem k nim šla poprvé, nevěděla jsem, do čeho vstupuju. Musela jsem se na to připravit fakticky i emočně, abych byla připravená na cokoli. Když sdílel svůj příběh, byly tam smutné i dojemné chvíle, kdy plakal on i jeho žena. My bychom neměli brečet, nebo alespoň ne více než naši klienti, abychom tu pro ně pořád byli. Ale i nám často zvlhnou oči. V tom vnímám tu náročnost našeho povolání. Je důležité, abychom příběhy našich klientů plně vnímali, abychom od nich nebyli odstřiženi, ale zároveň abychom se v nich neztráceli. Protože naším posláním je, abychom v tom všem byli pro ně pevným bodem, o který se mohou opřít. Dohodli jsme se, že řeč, kterou spolu připravujeme, přečtu já. Někdy ji čte rodina, někdy je to s naší podporou.
Když takto s tou rodinou trávíte čas ještě dřív, než jejich blízký zemře, asi ve vás mají důvěru a rádi pak organizaci pohřbu svěří do vašich rukou…
Není to tak vždy, ale ano. Když s rodinou umírajícího prožijeme delší čas, je tam určitá kontinuita, a tím pádem tam i pro tu rodinu můžeme být tak, jak to oni potřebují. Někdy jde o jedno setkání, někdy se opakuje. Vždy záleží, v jaké fázi nás klient osloví. Pokud dotyčný ještě žije, tak zjišťujeme, kde jsme. Pokud už zemřel, tak s rodinou řešíme praktické věci ohledně obřadu. Jaké přání mají jako rodina, co si přál zesnulý. Hodně nasloucháme, jestli rodina nemá specifické přání, a snažíme se vyhovět. Během jednoho obřadu jsme se dohodli, že by to bylo pěkné, aby tam byl rodokmen, na němž nebožtík pracoval. Vnímáme, že pro pozůstalé je hodně důležité, aby nešlo jen o pasivní rozloučení, aby tam bylo nějaké aktivní zapojení. Často lidé cítí, že by ještě zesnulému chtěli něco sdělit. Takže píšeme vzkazy, které pak pouštíme po vodě, nebo pálíme. Ta potřeba ještě něco říct, je častá. Lidé mohou mít různé pocity, často i viny, nebo že něco nestihli. A pohřeb je příležitost, kdy říct to, co nebylo řečeno, co se říct nestihlo.
Nebojíte se, že firem, jako jsou Pohřební průvodci, bude přibývat, a v rámci boje o klienta se může změnit v necitlivý obchod se smrtí?
Myslím, že čím více se bude pohřebnictví měnit směrem k člověku, tím lépe. Odlišnost Pohřebních průvodců není v tom, že udělají pohřeb na louce, ale spíše v tom, že to berou fakt osobně – a když bude takových lidí více, tak to necitlivý obchod být nemůže.
foto: Zdroj: Pohřební průvodci (se souhlasem)
