„Politika se musí dělat očima, ne ušima,“ radil Masaryk Karlu Čapkovi v Hovorech a dodává: „Jen lidé nepozorující dají si nakukat od kdekoho své rozumy. Tedy víc vidět a opakuju, pozorovat.“
Snadné obalamucení člověka, který dá na každý drb, jež zaslechne, bylo problémem vždycky, jen my tomu nyní říkáme fakenews. Protože každá doba potřebuje pro staré neřesti nové pojmenování. Lhář zní tak nějak literátsky, dezinformátor má mnohem vědečtější šmrnc naší datové doby. Nazvu-li někoho lhářem, musím si za tím stát celou svojí osobností, důvěryhodností či charakterem. Řeknu-li o někom, že je dezinformátor, přesunu odpovědnost na čísla a grafy, které mi poskytne nekonečná nabídka informací digitálního vesmíru.
Masaryk vyžadoval po člověku, aby sám byl pozorovatelem. My ho již spíše znejišťujeme ve víře v jeho vnitřní hlas a myslíme si, že správné informace vedou ke správným rozhodnutím. Zapomínáme však, že každý člověk má určité vlastní nastavení, chcete-li osobní integritu. A ta rozhoduje víc, jak se zachová, než množství údajů, které má k dispozici. K dílčím, technickým, odborným rozhodnutím potřebujeme samozřejmě vědomosti i fakta. Ale zásadní rozhodnutí o pohybu společnosti jsou záležitostí charakteru vůdců, jejich vlastností a hodnotového systému.
Instagram je plný lidí, kteří vám poradí, jak se stanete bohatými, svalnatými či šťastnými. Klikni, zaplať a tvůj život se rázem změní. Nezmění, člověče, pokud se nezměníš ty.
Mnozí se něčemu takovému smějí. Ale čím jiným bylo odhodlání Churchilla bojovat a Chamberlaina se zlem vyjednávat?
Přestáváme věřit v člověka, v sebe samotné. Hledáme všemožné berličky, které by nám pomohly zbavit se vlastní odpovědnosti. Proto je Instagram plný lidí, kteří vám poradí, jak se stanete bohatými, svalnatými či šťastnými. Klikni, zaplať a tvůj život se rázem změní. Nezmění, člověče, pokud se nezměníš ty. Úspěch je cesta plná práce, kterou se ti nechce dělat.
Kdyby lidé jako Steve Jobs dělali jen to, co je bavilo, jak nám dnešní koučové radí, pak bychom doteď telefonovali z telefonních budek. Ostatně ani ty by nebyly, protože takový Graham Bell si jistě práci jen neužíval. Být otevřený, vnímavý, pozorovat, to nepochybně k cíli vede. Je skvělé, když potkáte člověka, který vám pomůže ve vašem rozhodování. Ale bezesné noci, plné vnitřní nejistoty k tomu patří také.
Nemusím se učit, je tu AI
Říkám-li, že nevěříme v člověka, myslím tím, že věříme, že někdo jiný za nás udělá onu nepříjemnou práci. Nemusím se učit, protože se zeptám AI. Přesně nevím, co by pak z nás zbylo. Kladivo je skvělý nástroj, když víme, na co ho máme použít. Nebudeme-li to vědět, necháme ho ležet nebo jím budeme rozbíjet okna či hlavy jiných, protože na to se hodí také.
Zodpovědnosti se zbavíme tím, že nám to poradila aplikace v telefonu. My nic, my se přece zeptali. V rámci politické korektnosti se něco takového bojíme nazvat nebezpečným idiotstvím. Když všichni skočí z mostu, ty skočíš taky? Ptala se mě matka, když jsem se vymlouval, že nějakou hloupost jsem udělal proto, že ji dělali i ostatní. Dnes běžná reakce na otázku, proč jsi to udělal, je, protože mi to poradila umělá inteligence. A tvoříme se u toho ještě neskutečně progresivně.
Samostatnost v rozhodování a odolnost vůči nepohodě. To budou rozdíloví hráči budoucnosti, jak by řekli sportovní komentátoři. Poslechněme Masaryka a víc než na uši dejme na oči. Sledujme, kdo vnitřní sílu má a vyžaduje ji po ostatních. Většinou takové lidi poznáte tak, že to nejsou zrovna miláčci kolektivu. Dokud nedojde k maléru. Pak jim začnou stavět sochy.
