S Anežkou Strakovou jsme si povídaly nejen o tom, co jí přinesla pěší pouť do Říma a proč by měl podle ní každý aspoň jednou sbalit batoh a vydat se někam pěšky. Mluvily jsme také o kreativitě, o tom, proč vnímá každou změnu jako krok k lepšímu, a v neposlední řadě i o její jedinečné fotografické technice – kdy si na své cesty vyrábí fotoaparáty z nečekaných, často bizarních předmětů.
Co vás vedlo k tomu vydat se pěšky až do Říma?
Duší jsem dobrodruh. Cestování mě začalo bavit už v šestnácti, kdy jsem poprvé vyrazila do Paříže. Od té doby, kdykoli se mi podařilo něco ušetřit – ať už z brigád, nebo z prodeje obrazů – koupila jsem si letenku a vyrazila. Byla jsem třeba v Kanadě nebo v Mexiku. Cestuji aktivně, nejsem ten typ, co si lehne na pláž a odpočívá. Já potřebuju odpočívat pohybem, ideálně pěší chůzí někde v cizině. To je pro mě ideální kombinace. U toho si vyčistím hlavu, naberu endorfiny… a když k tomu můžu poznávat místní kulturu a jídlo, to mě opravdu naplňuje.
A tím se dostávám k Římu. Moje profese scénografky je hodně nárazová a často dost stresující. Už dlouho jsem v sobě měla touhu jít nějakou poutní cestu. Baví mě ten princip, že si člověk nese všechno potřebné na zádech. Loni jsme se sestrou přešly Krkonoše, sice jen na pár dní, ale byl to tak silný zážitek, že jsem chtěla zkusit něco delšího, hlubšího.
Reklama
Do Santiaga jsem nechtěla, přišlo mi, že už je to taková „prochozená“ trasa. A říká se přece, že všechny cesty vedou do Říma. Navíc Itálie je moje srdcovka, ráda se tam vracím. Hledala jsem něco, co není tolik známé, abych si mohla tu cestu opravdu prožít – v klidu, sama, bez nutnosti se na někoho vázat nebo potkávat davy lidí. Chtěla jsem mít prostor na malování, přemýšlení, na ten vnitřní prožitek. A Řím byl v tomhle směru ideální volba.
Bylo to rozhodnutí impulzivní, nebo dlouho zrálo?
Předcházelo tomu docela náročné období. Dlouho jsem jela v kuse, bez zastavení, pořád něco – práce, povinnosti. S přítelem máme takový hezký zvyk – dvakrát do roka vyrazit na delší cestu do zahraničí. Jednou na jaře, jednou na podzim. Ale letos se začaly hromadit různé negativní věci. A navíc jsme ve vztahu zrovna procházeli docela těžkou zkouškou.
No a najednou byl duben. My pořád doma, v téhle ne úplně ideální atmosféře… a já cítila, že potřebuju vypadnout. Že nutně potřebuju změnit vzduch, prostor, perspektivu. V tu chvíli mi moje dávná myšlenka na delší přechod začala dávat opravdový smysl. Zrálo to ve mně už dlouho, ale teď se objevila jak příležitost, tak důvod, proč to konečně udělat. A tak jsem začala všechno zařizovat, abych mohla vyrazit. Koupila jsem si jízdenku do Sieny, dojela tam autobusem a pak už jsem jen prostě šla.
Radnice a centrální náměstí v Sieně. (foto: Shutterstock)
Měla jste nějaký duchovní, symbolický nebo osobní záměr s touto poutí?
Chtěla jsem být chvíli sama a promyslet si, co vlastně chci. A taky si odpočinout, malovat a fotit.
Kladla jsem si spoustu otázek ohledně budoucnosti a svého vztahu. Měla jsem pocit, že si musím vyčistit hlavu. Zažít dobrodružství, být jen sama se sebou. Já to tak mám, když opravdu nechci myslet na práci nebo na to, že něco musím, tak potřebuju úplně změnit prostředí. Odjet.
Jak se proměnilo vaše vnímání cesty a cíle během putování?
Když jsem dorazila do Sieny, věděla jsem, že cesta sama je cíl. Jasně, dojít do Říma je krásné, je to takový ten symbolický vrchol, ke kterému každý poutník směřuje. Ale pro mě byly ty skutečné cíle rozprostřené po celé cestě. Byly v každém zvládnutém úseku, v každém dni, který jsem překonala.
Nejnáročnější byly jednoznačně první tři dny. Moje tělo si muselo zvyknout – na váhu batohu a na ten režim, kdy se ráno vzbudíte, a čeká vás třeba třicet kilometrů pěšky. První dny byly fakt utrpení. Ale pak, tak pátý, šestý den, už to začalo být snesitelnější. A postupně si tělo zvyklo. Najednou jsem si uvědomila, že jdu, že to jde a že už to není boj – je to plynutí.
Můj hlavní cíl byl vrátit se s novou energií. Nabrat sílu. A tu jsem opravdu po cestě nacházela, krok za krokem.
Proměnil se během cesty váš vztah k sobě samé?
Ano, i když ta moje cesta nebyla nijak extrémně dlouhá. Potkala jsem tam třeba skvělé paní v důchodovém věku, které šly přes tisíc kilometrů. A i když jsem vedle nich měla pocit, že jdu vlastně jen „kousek,“ stačilo mi to k tomu, abych si spoustu věcí uvědomila. Hodně mi to pomohlo – fyzicky i psychicky.
Úplně mi stačilo dojít na místo, které jsem si ten den vytyčila. Ubytovat se, dát si sprchu, teplé jídlo… a potom si jen lehnout. A v tu chvíli jsem cítila naprostou spokojenost. Nic víc jsem nepotřebovala. A tenhle pocit jsem si přivezla i domů.
Ta vzdálenost úplně stačí na to, aby se člověk fyzicky vyčerpal a zároveň psychicky odpočinul. Během cesty jsem si uvědomila, jak je moje tělo silné, co všechno zvládne, jak je přizpůsobivé. Měla jsem k němu úplně nový obdiv. Často jsem si v duchu říkala: Děkuju ti, tělo. Že neseš mě, moji hlavu i všechny moje problémy.
Neposlouchala jsem hudbu. Chtěla jsem být v tichu. Ale musím přiznat, že na posledních kilometrech, když už to bylo hodně bolestivé, jsem si občas pustila podcast nebo zavolala někomu, abych nemyslela na ukrutnou bolest nohou. Jinak jsem byla hodně sama se sebou. Ale to mi nevadilo, se sebou jsem vždycky byla v pohodě. Dokážu se zabavit vlastními myšlenkami, vnímat okolí, radovat se z maličkostí. Kochala jsem se krajinou, povídala si sama se sebou… občas jsem si i zazpívala.
Co vás naučilo nošení si jen toho nejnutnějšího na zádech? Přenášíte tuto jednoduchost i do jiných oblastí života?
Na té cestě jsem odložila všechny potřeby, kromě těch základních – a kromě tvorby. Člověku najednou dojde, jak strašně málo vlastně stačí ke spokojenosti. Zní to jako klišé, samozřejmě, tohle všichni víme… ale opravdu to zažít a připomenout si to, to má úplně jinou sílu. Vystoupit z každodenní rutiny, kdy máme úplně všechno – jsme obklopeni komfortem, zábavou, možnostmi. Kdykoliv si můžeme pustit televizi nebo si něco objednat. Ale když jdete pěšky, řešíte jen základní věci: kde budete spát, co budete jíst, jestli máte dost vody, náplastí… a jestli jdete správným směrem.
Mobil jsem přes den téměř nepoužívala, vytahovala jsem ho až večer – i to byl důvod, proč jsem si tolik odpočinula. Zajímavé bylo, že mi úplně stačilo dojít na místo, které jsem si ten den vytyčila. Ubytovat se, dát si sprchu, teplé jídlo… a potom si jen lehnout. A v tu chvíli jsem cítila naprostou spokojenost. Nic víc jsem nepotřebovala. A tenhle pocit jsem si přivezla i domů. Člověk si uvědomí, jak jednoduše může být šťastný. Jasně, ono to časem trochu vyprchá, ale i tak to vědomí zůstává. A s ním i větší vděčnost za to, co máme.
Tohle téma, vděčnost, se mi během cesty pořád vracelo. Třeba když mě jednou zastavil pán, viděl, že jsem unavená, a donesl mi kafe a zákusek. Úplně přesně to nacítil. Bylo to neuvěřitelně silné gesto. Žila jsem z něj ještě hodně kilometrů. Nebo jiná poutnice – viděla, že se trápím s puchýři, přišla ke mně, opečovala mi nohy a dala mi půlku svých náplastí. A pak jsem já darovala svůj protein jednomu klukovi, který žil jen na bagetách. Celkově tam mezi lidmi panovala nádherná solidarita. Pomáhali jsme si. Bez řečí. A právě tyhle malé, lidské momenty byly možná to největší, co jsem si z cesty odnesla.
Prostě jít bych doporučila každému a nemusí to být cesta do Říma. Vzít si batoh na záda a jít někam dál, přespat na cestě.
Co byste vzkázala člověku, který cítí touhu po změně, ale má strach vykročit?
Nebojte se. Opravdu. Jste silnější, než si myslíte. Člověk zvládne mnohem víc, než by čekal, a já si to na té cestě potvrdila. Jsem přesvědčena o tom, že každá změna, kterou uděláme, je nakonec k lepšímu. Možná to tak na začátku nevypadá, ale s odstupem času se vždycky ukáže, že to mělo smysl.
Právě tehdy, když se vydáme do neznáma, zjistíme, kým skutečně jsme a co všechno už v sobě dávno máme.
Pokud někdo touží vydat se na podobnou cestu, nemusí hned vyrážet sám na několik stovek kilometrů. Může jít s někým, nebo využít organizovaný zájezd, existují různé formy. Důležité je udělat ten první krok – vyjít ze zóny, která nás už netěší.
Já osobně vnímám změnu jako něco pozitivního. Když člověk začne toužit po změně, znamená to, že už v něčem není spokojený. A právě tohle „lehké nepohodlí“ může být vstupní bránou k mnohem větší spokojenosti. Změna otevírá nové dveře. A někdy právě tehdy, když se vydáme do neznáma, zjistíme, kým skutečně jsme a co všechno už v sobě dávno máme.
Myslíte, že každý může podniknout svoji „vnitřní pouť“, i když třeba zůstane fyzicky doma?
Myslím, že je to celé hlavně o člověku a o tom, jak dokáže pracovat se svými pocity. Jsou lidé, kteří to zvládnou i bez fyzické cesty. Můj přítel třeba prošel takovou vnitřní poutí – udělal velké změny ve svém životě, které ho posunuly k lepšímu. A nemusel kvůli tomu dojít do Říma. Každý má svůj způsob.
Mně osobně nejvíc pomáhá změna prostředí. Nemusí to být nutně poutní cesta, i když pro mě to v tu chvíli bylo ideální. Ale stačí třeba jen odletět někam pryč. Pro mě je důležité, aby to byla cizina, abych byla opravdu vytržená z toho, co znám. Aby nebylo tak jednoduché prostě nasednout na autobus a vrátit se. V tu chvíli je člověk opravdu koncentrovaný sám na sebe. A právě v tom je ta síla. V tom zastavení se.
Vnímáte tvoření/kreativitu jako terapii, nebo jako způsob, jak se propojit sama se sebou?
Rozhodně. Hlavně malba. Když maluju, tak se soustředím jen na to. Na barvy, míchání. Hrozně mě to nabíjí, mám z toho radost.
Co vám přináší tvoření na cestách? Jak moc je to jiné oproti práci v ateliéru?
Na cesty si s sebou beru jen to nejnutnější – akvarely, jeden štětec a papíry. Tím si zaznamenávám atmosféru míst, kterými procházím. Nejde mi o to přesně zachytit konkrétní budovu nebo výjev, spíš se snažím namalovat pocit. Tu náladu, vůni, barvu okamžiku.
V ateliéru pracuju úplně jinak – s velkými plátny, s akrylovými barvami a různými materiály. Tam chci, aby člověk při pohledu na obraz skoro cítil vůni masa z tržiště, hlínu pod nohama nebo mořský vzduch. V plenéru je to jiné, často i dost nepohodlné. Sedím v krkolomné pozici jen proto, že se mi ta konkrétní scéna líbí. A prostě tam zůstanu, dokud to nezachytím.
Když jsem se chystala na cestu do Vietnamu, přemýšlela jsem, jak bych mohla Asii zachytit jinak než běžně. To bylo poprvé v dospělosti, kdy jsem si z papírového tubusu znovu vyrobila cameru obscuru.
Mimo to je člověk taky vystavený pohledům kolemjdoucích a počasí. Někdy třeba maluju na sopce a potom nesu obraz v ruce, dokud nezaschne. Taky si ty obrázky musím odnosit na zádech. A právě proto jsou pro mě ty malby z cesty tak cenné.
Kde to pro vás bylo nejvíce inspirativní a proč?
Inspiraci dokážu načerpat opravdu všude, na jakémkoliv místě, i tam, kde by to člověk nečekal. Překvapilo mě třeba Alžírsko v severní Africe. Mají tam nádherné římské památky a zároveň to není turisticky zprofanované místo. Donedávna bylo pro turisty uzavřené, a když se konečně otevřelo, vyrazili jsme tam. Byla jsem úplně uhranutá. Je to místo, které není poznamenané masovým turismem, čisté, autentické.
Další skvělé zážitky mám ze Sahary, která je tak odlišná a fascinující sama o sobě. Vždycky mě inspirovala jinakost a právě ta v Alžírsku naprosto vyniká. Také mě nadchlo Chile – vizuálně naprosto dechberoucí místo. A Patagonie, to byla úplná třešnička na dortu. Každé z těch míst mi dalo něco jedinečného, co mě posunulo dál.
Můžete nám přiblížit, jak vznikl nápad vyrobit si vlastní fotoaparát, a kdy jste si jej prvně vyrobila na svou cestu?
V dětství jsem chodila do fotografického kroužku, kde nám učitel ukázal, jak si vyrobit foťák. Také jsme se naučili fotky vyvolávat, pracovali jsme s expozičními časy…
Když jsem se pak chystala na cestu do Vietnamu, přemýšlela jsem, jak bych mohla Asii zachytit jinak než běžně. A tehdy jsem si vzpomněla právě na cameru obskuru a na ty krásně zamlžené fotky z dětství. To bylo poprvé v dospělosti, kdy jsem si ji znovu vyrobila – z papírového tubusu.
Co vám přináší práce s takovým analogovým, pomalým způsobem focení?
Mě baví úplně celý proces. Od toho, kdy vymýšlím, z čeho ten foťák vyrobím, potom samotné focení, a hlavně těšení se na to, jak fotky budou vypadat. Je to pro mě obrovská radost.
Máte nějaký silný zážitek nebo moment, který jste díky tomuto přístupu zachytila jinak, než by to umožnila digitální technika?
Fotky mají specifický vzhled, takový zamlžený. To je způsobené parametry camery obscury, která není dokonalou metodou. Mívá výraznou vinětaci a lehkou neostrost, která je mimo jiné způsobená i dlouhým expozičním časem.
Na každou cestu si vyrábím novou cameru obskuru, takže nikdy nevím, jak bude výsledná fotografie vypadat. Je to pokaždé nový risk – používám různé materiály s odlišnými vlastnostmi a tvrdostí, takže vznikají i určité nedokonalosti. Ale právě díky nim mají fotky jedinečné kouzlo.
Pamatuju si, jak jsem fotila na mušli v Alžírsku. Svítil tam krásný pruh světla, který jsem chtěla zachytit. Na digitálu to vypadalo hezky, ale ta mušle dodala fotce úplně jiný rozměr – jako by tam prosvítalo boží světlo. Camera obskura to zjemnila a omylem jsem pustila parazitní světlo na film, což ten efekt ještě víc zvýraznilo. Výsledek byl mnohem krásnější a zachytil skutečnou atmosféru místa. Na digitální fotce se člověk často soustředí na technickou ostrost a detaily, ale ta nálada snímku mu může uniknout.
Stejné to bylo s potopeným hřbitovem na Filipínách. Kvůli erupci sopky se tam snížila půda o tři metry a hřbitov na útesu zmizel pod vodou. Místní postavili kříž, ke kterému jezdí loďka, a my jsme tam byli při zapadajícím slunci. Bylo pozdní sluníčko a camera obskura to zachytila úžasně.
Na Jávě jsme projížděli oblastí, kde v roce 2021 aktivní sopka Semeru zničila několik vesnic. Byly tam ruiny, láva, trčely zbytky domů. S camerou obskurou, vyrobenou z krevetových lupínků, jsem se snažila zachytit dům bez střechy, z něhož zbyly jen trámy. Po vyvolání filmu se na fotce objevily červené tečky, které vypadaly jako láva – to bylo úžasné. Obskura skvěle vystihla podstatu a příběh toho místa.
Co byste poradila lidem, kteří si myslí, že nejsou „dost kreativní“ na to, aby tvořili?
Tvoříme hlavně pro sebe, a právě ta radost z tvorby. Z toho, že jen nekonzumujeme. Dnes si můžeme koupit téměř cokoli, ale když si něco sami vyrobíme, přináší to úplně jiný druh uspokojení. Ať už z procesu samotného, nebo z výsledku.
Nebála bych se kritiky. Často lidé radí jen z pohodlí klávesnice, a to není opravdová kritika. Navíc neexistuje žádná hranice, co je málo nebo hodně kreativní. Proto prostě tvořte a radujte se ze své tvorby. Tvorba je tady pro nás. Děláme ji, aby nám dělala radost.
