Mít dítě není povinnost, i když naše společnost je stále nastavená tak, že pokud je žena nemá, není to v pořádku. Jako by teprve mateřství dalo životu ženy smysl, zpečetilo její „správnost“, naplnilo roli, která se od ní očekává. Oslovili jsme čtyři ženy, které se rozhodly vydat cestou bez dětí – dobrovolně, svobodně a s jasným přesvědčením. Jaké jsou jejich důvodu a jak na jejich volbu reagovalo jejich okolí?
První z žen, které o své dobrovolné bezdětnosti promluvily, je třicetiletá Veronika Š. Už od mládí cítila, že mateřství pro ni není samozřejmou součástí života. Dnes, s odstupem a jasným přesvědčením, dokáže své rozhodnutí pojmenovat velmi konkrétně. Mluví o tělesných rizicích, o ztrátě identity, o ochromení osobní svobody, ale i o širších důvodech, jako je environmentální zodpovědnost nebo společenský tlak.
„Nejde jen o jedno rozhodnutí,“ říká. „Je to spleť důvodů, které spolu souvisí. A také zkušeností, které mě formovaly – třeba ty ze života v zahraničí, kde je daleko větší tolerance k tomu, že žena nemusí být matka, aby byla úplná.“
Veroniko, uvedla byste konkrétní důvody, proč jste se rozhodla pro život bez dětí?
Důvodů mám víc. Nechci těhotenství. Vím, co všechno může udělat s tělem i psychikou ženy. Představa, že bych byla roky doma s malým dítětem, mě děsí. Ztráta svobody, identity, neustálá závislost někoho jiného… to není pro mě.
Související…
Reklama
Nejvíc mě ale děsí nejistota, nikdy nevíme, jestli bude dítě zdravé, nebo jestli to zvládne matka. Rizika jako poporodní deprese nebo zpomalení kariéry se často zlehčují. V cizině, kde jsem strávila dva roky, jsem zažila úplně jiný přístup. Ženy tam mohou být spokojené i bez dětí – a nikomu to nepřijde divné. Tolerance a respekt k individuálním volbám jsou tam zkrátka větší.
Takže vnímáte rozdíl mezi tím, jak bezdětnost přijímá společnost v zahraničí oproti Česku?
To ano, je sice pravda, že jsem se tam většinou pohybovala mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi, a to taky hraje roli. Vzdělání podle mě výrazně ovlivňuje hodnoty, priority, i to, jak se člověk umí rozhodovat o svém životě. Čím víc je člověk zcestovalý, čím víc pozná jiný způsob života a jiné kultury, tím víc se dokáže oprostit od stereotypů, které mu třeba vůbec nesedí.
Ale také musím říci, že tady v Česku pořád cítím velký společenský tlak – jako by žena, která nechce dítě, byla nějak vadná. Ale tohle je jen moje zkušenost. Věřím, že každá žena má právo si svou cestu zvolit sama.
Bylo toto rozhodnutí pozvolné, nebo jste vždycky věděla, že děti nechcete?
Upřímně – velmi pozvolné. Když mi bylo asi dvacet, chtěla jsem rodinu a děti. Pocházím z malé vesnice, a tam je to bráno jako „standard“. Později jsem se ale odstěhovala do většího města a díky škole jsem začala poznávat víc lidí. Začala jsem i hodně cestovat a poznávat jiné kultury. Během toho jsem si načítala spoustu literatury a zdrojů právě ohledně těhotenství, navíc moje kamarádky začínaly mít děti – a všechny tyto vlivy postupně změnily můj pohled. Dospěla jsem k tomu, že momentálně své vlastní děti nechci.
Jak na toto rozhodnutí reagovalo vaše okolí a rodina?
Velmi rozdílně, upřímně. Většina kamarádů, hlavně ti ze zahraničí, to vzala úplně v klidu – že je to přece moje rozhodnutí a že ho respektují. Rodiče to vědí, zmínila jsem se jim o tom, ale jejich reakce nebyla příliš pozitivní. Proto jsem to téma dál neotvírala. Přesto od nich stále občas slyším narážky na to, kdy už „přestanu cestovat“ (cestuji hlavně pracovně) a založím rodinu.
A co partner? Věřím, že tam je to složitější najít někoho, kdo bude na „stejné vlně“?
To je pravda. Kvůli změně mého názoru na to, jestli chci děti, mi skončil více jak desetiletý vztah. Když jsme se poznali, děti nechtěl partner, a nechávali jsme tomu čas. Jenže u něho se to časem změnilo. Návštěvy u kamarádů s dětmi, určitý sociální tlak a vědomí, že stárne, v něm probudily silnou touhu po dítěti. Nabídla jsem mu i alternativu adopce, se kterou bych za určitých podmínek možná souhlasila, ale i tu odmítl. V současné době partnera nemám.
Myslíte, že i čeští muži jsou tak nějak nastavení na to mít děti?
Určitě. V Česku není moc obvyklé, aby muž po třicítce děti nechtěl. V zahraničí jsem se s tím naopak setkávala docela často, nebo tam lidé na založení rodiny tolik nespěchali a nebyl to pro ně deal-breaker. Bylo tam naprosto v pořádku, když bylo ženě přes dvacet pět nebo třicet a neměla děti ani rodinu. U nás je žena v takové situaci často souzená, padají nemístné dotazy, a je to dost nepříjemné – protože lidé ženu pořád automaticky spojují s mateřstvím, jako by to bylo její hlavní poslání.
Jaké pocity ve vás děti vyvolávají? A cizí děti máte ráda, nebo je nemusíte vůbec?
Respektuji, když ostatní chtějí mít děti, určitě to neodsuzuji. To, že jsem se já rozhodla je nemít, neznamená, že bych to nepřála druhým. Naopak, svým známým a kamarádům to moc přeji, když si dítě pořídí. Jsem ale citlivá na hlasité zvuky, a dětský pláč je pro mě něco, co dlouhodobě špatně snáším. Cizí děti mám jinak ráda, nevadí mi. Na hlídání bych si asi nevzala malé dítě do dvou let, ale starší už ano. Krátká návštěva nebo pár hodin s dětmi mi nevadí, naopak – ráda se s kamarády, kteří děti mají, vídám.
Bezdětné ženy často hledají „naplnění“ jinde – v práci, v koníčcích, nebo třeba v péči o domácí mazlíčky. Jak to máte vy?
Chápu ten pohled, ale já osobně nemám pocit, že by mi něco chybělo nebo že bych měla v sobě nějakou „díru“, kterou bych potřebovala zaplnit. Naopak, cítím se velmi svobodně. Můžu se ráno probudit a říct si, co budu dělat, a to mi vyhovuje. Rutina není nic pro mě.
Velmi se realizuji v práci. Pracuji jako podnikatelka, a to mě opravdu naplňuje. Vidím v ní smysl, baví mě, a oceňuji, že díky ní můžu hodně cestovat, poznávat nová místa, mluvit s novými lidmi a posouvat hranice. Samozřejmě je skvělé, že mám díky tomu čas a prostor i na koníčky. Domácí mazlíčky zatím neplánuji, ale kdo ví – třeba časem.
Co byste dělala, kdybyste nečekaně otěhotněla? Šla byste na potrat?
To je pro mě těžká otázka. Hodně by záleželo na konkrétní situaci. V jaké bych byla fázi života a jak by vypadal můj partnerský vztah. V současné chvíli se opravdu necítím na to, abych měla děti – a už vůbec ne sama. Takže přerušení těhotenství by bylo určitě ve hře. Záleželo by ale i na tom, kdy bych na těhotenství přišla a jaké by byly okolnosti.
...
Někdy nám život přistřihne křídla dřív, než jsme se stihli rozletět – a někdy nám tím otevře oči. Veronika vyrůstala, jako mnohé jiné dívky, s představou, že jednou bude mít rodinu. Vždyť společenský scénář je jasný: škola, partner, dvě děti a zahrádka. Jenže když jí bylo osmnáct, vstoupila do jejího života nemoc, která s ní zůstala. A spolu s ní přišlo poznání, že ne každý má stejnou startovní čáru, stejné množství sil a ani stejnou touhu pokračovat po vyšlapané cestě.
Zatímco kolem ní přátelé i příbuzní zakládali rodiny, ona si kladla otázky. Dokázala by dítěti dát dost lásky, stability, energie? Uměla by být oporou, průvodkyní, autoritou? A odpověď nakonec zněla: nechci děti. Ne ze sobeckosti. Ale z hlubokého pochopení toho, co všechno rodičovství znamená – a co všechno si žádá.
Veronika Jindřichová (27): Rozhodnutí nemít děti ve mně dozrávalo postupně. (foto: se souhlasem Veroniky Jindřichové)
Veroniko, u vás tedy přesvědčení o tom, že zůstanete bezdětná, dozrávalo postupně. Hodně to ovlivnily i dané okolnosti, je to tak?
Ano, v osmnácti jsem onemocněla chronickým záchvatovitým onemocněním, které můj život dost ovlivňuje. Postupně jsem si začala klást otázku, jestli vůbec děti chci. Nejdřív jsem slevila ze své představy o dvou dětech na jedno, ale kolem čtyřiadvaceti, když začali mí přátelé i bratr zakládat rodiny, mi došlo, jak obrovská zodpovědnost a nejistota s rodičovstvím souvisí. A také kolik strachu bych zažívala.
Neustálé starosti, aby bylo dítě zdravé, šťastné, aby z něj vyrostl dobrý člověk. Nedokážu si představit, že bych tím vším měla procházet. Stálo by mě to opravdu mnoho energie a odpírání. Nikdy jsem nebyla typ jako stvořený pro mateřství, spíš pečující kamarádka než někdo, kdo má mít autoritu a vést dítě životem.
Existuje něco nebo někdo, kdo by váš názor mohl ještě změnit?
Můj názor na cestu dobrovolné bezdětnosti, kterou jsem si zvolila, se pravděpodobně nezmění. Mám naprosto srovnané, co v životě chci a co ne. A to, co nechci, je být matkou. Do roka, maximálně dvou, mám v plánu podstoupit sterilizaci. Může se to zdát jako radikální krok, nicméně já jsem na to připravena.
Máte partnera, který s tím souhlasí, nebo ho teprve hledáte?
Partnera se stejným názorem na život nemám. Cesta mého partnera a moje se, i kvůli tomuto pohledu na život, bohužel rozchází. Snad jednou potkám někoho, kdo bude mít na život podobný názor. 😊
A jak se na tento váš postoj tváří okolí, hlavně tedy rodina? Setkala jste se s pochopením, nebo spíše „výčitkami“?
V rodině mám naprostou podporu. Všichni respektují mou volbu a chápou, že i moje zdravotní problémy nejsou pro mateřství zrovna ideální. Rozhodnutí, zda se stát rodičem, považuji – stejně jako mnoho dalších – za velmi zodpovědné. Snad jen můj starší bráška si myslí, že bych péči o dítě zvládla a že by mi třeba i pomohlo cítit se lépe a zlepšilo můj zdravotní stav. S tím nesouhlasím, jak z hlediska zdravotního, tak i z hlediska mého nastavení a představ o životě. Nejsem na mateřství stavěná a netoužím po něm. Co se týče přátel, ještě jsem se nesetkala s žádnými narážkami či poznámkami na život bez dítěte. Chápou mé důvody a nijak je nerozporují.
...
Adéla Bartlová se rozhodla pro dobrovolnou bezdětnost, a to z osobních důvodů. Nikdy necítila intenzivní mateřský pud, který vídala u některých žen kolem sebe. Pro ni je mateřství náročná práce, která by převrátila její život naruby a podléhala by neustálému tlaku a očekáváním.
Nechtěla se podřídit pravidlům, která s sebou mateřství přináší, od těhotenství a porodu až po dlouhou mateřskou dovolenou a problémy s českým školstvím. Navíc, jak sama říká, je člověkem, který neodpovídá normám a celkově by ji trápilo řešit problémy spojené s dítětem, které by to nejspíš podědilo. Přestože o dítěti jednou přemýšlela během dlouhodobého vztahu, ukázalo se, že její partner měl na rodičovství hodně tradiční pohled, což vedlo k ukončení vztahu.
Adéla Bartlová (46): Nikdy jsem necítila mateřský pud. (foto: se svolením Adély Bartlové)
Dobrovolná bezdětnost je u žen často vnímaná jako radikální volba. Když se k tomu přidá feminismus, některé hlasy z toho rovnou dělají ideologii. Jak to vnímáte vy? Byla to volba čistě osobní, nebo i politická?
Bylo to osobní. Nikdy jsem necítila silný mateřský pud, který jsem viděla u některých žen kolem sebe. Neměla jsem tu silnou touhu po dítěti, že bych ho musela mít za každou cenu. Druhým důvodem bylo, že jsem nechtěla být matkou. Kdybych mohla být otcem, šla bych do toho, ale matka je náročná role.
Očekává se od vás hodně, život se převrátí naruby a pořád vám do toho někdo mluví. Už těhotenství a porod jsou plné očekávání, pak mateřská, která je přece výsada, ale stejně nejsou školky ani jesle. A nakonec škola – o českém školství nemám dobré mínění. Jsem nekonvenční, chaotička s mnoha zájmy, celý život se s tím peru a musím to vysvětlovat. Muset řešit to samé za dítě by mě asi úplně zničilo.
Přesto nikdy vás ani na chvilku nenapadlo, že byste dítě chtěla?
Ale ano, jednou jsem o dítěti přece jen přemýšlela. Měla jsem tehdy dlouhodobý vztah. Musím ale přiznat, že to bylo spíš v rovině „kdyby se to nějak stalo, nebudu se bránit“. Jenže když jsme o tom začali mluvit víc do hloubky, ukázalo se, že partner měl hodně tradiční představy. Pro něj by se nic nezměnilo. Byl by pořád v práci, zatímco já bych byla doma, vařila, uklízela a starala se o dítě. Navíc byl typ, který doma sice ledacos udělal, ale muselo se mu to říct a ideálně mu i asistovat. Můj chaotický životní styl mu vadil a snažil se mě nasměrovat „normálním“ směrem. A to byl samozřejmě konec.
Setkala jste se někdy s tím, že vám někdo – byť v dobré víře – podsouval, že jednou přehodnotíte? A co v takových chvílích odpovídáte?
Párkrát ano, ale v rodině kupodivu moc ne. Rodiče mě do toho netlačili, z prarodičů se občas ozvala jen jedna babička, která se dožadovala vnoučete. Nejdřív jsem to odbývala slovy, že času dost, a později tím, že už se mi nechce. Když někdo rýpal, říkala jsem, že nechci být matka, protože je to příliš namáhavé. A když pak přišly řeči o sobectví a změkčilosti mladé generace, zeptala jsem se, jak by tomu dítěti prospělo mít protivnou, věčně utahanou matku. Na to většinou nikdo neodpověděl – ty unavené, nervózní matky totiž všichni kolem sebe vídáme.
Feminismus se historicky bil za právo žen na mateřství i za právo ho odmítnout. Máte pocit, že dnešní společnost je připravená respektovat obě cesty stejně?
Ani náhodou. Naštěstí jsou lidé, kteří to respektují a jsou ochotní vás i podpořit, ale společnost jako celek je nepružná a pomalá. Trpí tím všichni, ale ženy víc. Nad nekonvenčním mužem se nakonec mávne rukou – holt je trochu divnej, ale co už. Zato na nekonvenční ženu se tlačí ze všech stran, aby se „napravila“. A nejsou to jen špitající sousedé nebo „radilové“ na internetu.
Najdou se i organizace, které chtějí ženám ztěžovat přístup ke zdravotní péči. K tomu si připočtěte systémové problémy, například nedostatek výzkumů zaměřených na ženské zdraví nebo bagatelizaci „ženských“ potíží. Proto obracím oči v sloup, když mi někdo tvrdí, že feminismus už není potřeba, protože máme stejná práva. To možná ano, ale nerovností a předsudků, které je potřeba řešit, je pořád dost.
Jaký vztah máte k dětem obecně? Je v tom lhostejnost, jemný odstup, nebo třeba něha bez potřeby vlastnit?
Děti mám ráda, malé i velké. Kupodivu i děti mají rády mě, což mě trochu překvapuje, protože nejsem mateřský typ. Spíš taková ta „divná teta“. Ale stačí mi, když s nimi občas prohodím pár slov a pak je zase vrátím rodičům. Děti jsou fascinující bytosti, ale jak už jsem řekla – starat se o ně nepatří k tomu, co bych chtěla ve svém životě mít.
...
Aneta Černá (26): Vyrůstala jsem v domnění, že to bez dětí nejde. (foto: se svolením Anety Černé)
Dobrovolná bezdětnost je pro mnohé pořád těžko uchopitelná volba. Co ve vás osobně dozrávalo, než jste si řekla: „Ne, děti opravdu nejsou moje cesta“?
Aneta vyrůstala v domnění, že to ani jinak nejde. Teprve postupem času si uvědomila, že se nemusí podřizovat očekáváním okolí – tedy tomu, že mít děti je povinnost. A právě to pro ni byla obrovská úleva. Panenky ji nikdy zvlášť nezajímaly. „Jiné holky si hrály na maminky, já na veterinářku a záchranářku zvířat. Můj oblíbený pořad v televizi byl Animal Planet,“ vzpomíná Aneta. Postupně dospěla k názoru, že děti v jejím životě být nemusí.
„A kdybych byla donucena mít dítě, byla by to pro mě těžko zvládnutelná situace – natolik, že bych udělala cokoli, jen abych tomu zabránila už v těhotenství. I proto pevně doufám, že právo na potrat v Česku zůstane zachováno a nebudeme následovat restriktivní příklady některých jiných zemí.“
Ve 26 letech se už jistě často setkáváte s otázkami typu „A kdy už bude miminko?“ Jak s tímhle tlakem okolí pracujete vy – zabolí, nebo spíš klouže po povrchu?
U mě to spíš klouže po povrchu. Nemám k tomu silné emoce. Moje okolí si je moc dobře vědomo mého názoru a cizí lidé mě nezajímají. Pokud mi někdo chce vnutit svou pravdu, řeknu, jak to cítím – hezky syrově. To buď lidé pochopí, nebo se urazí. Ani jedno není špatně. Nepotřebuju kolem sebe někoho, kdo bude podkopávat moje přesvědčení, které se týká jen a jen mě. A že mě třeba můj přítel kvůli tomu nebude chtít? Pokud to tak bude, tak jsme k sobě nikdy nepatřili. Ten pravý pro mě je ten, který to má v tomhle rozhodnuté stejně jako já. Děti nejsou něco, kde by se dal dělat kompromis. A pokud kvůli tomu se mnou nikdo nevydrží? Bez vztahu se dá taky žít šťastně.
Představte si, že před vámi sedí mladá žena, která to cítí podobně jako vy, ale má strach, že jednou bude litovat. Co byste jí řekla ze své vlastní zkušenosti?
Žij podle toho, jak cítíš, že je to pro tebe správné. Pokud váhá, jestli by dítě zvládla nebo vydržela, ať si to zkusí nanečisto – třeba pár měsíců dobrovolničit. Dětské tábory, akce pro školky, možná i dětský domov. Zjistí, jestli by dokázala dítěti obětovat minimálně patnáct let svého života. A co když by se nedejbože narodilo dítě s doživotním postižením – zvládla by to psychicky? S myšlenkou, že se o něj bude muset starat do konce života? Myslím, že tohle člověku hodně rychle napoví, jestli na to má buňky. Nicméně si stojím za tím, že je lepší litovat, že děti nemám než litovat, že je mám. Ale konečné rozhodnutí je jen na ní. Ne na okolí, ne na rodičích, ne na partnerovi. Nikdo z nich to dítě nebude nosit, rodit, kojit.
Společnost často definuje ženskou hodnotu skrze mateřství. Jaké jiné formy naplnění a smyslu nacházíte vy sama – a co vám dává pocit, že jste celistvá, úplná?
U mě životní naplnění plyne ze zvířat. Miluju je nejvíc na světě. Zrovna dneska jsem zachraňovala sraženého holuba a odvezla ho do záchranné stanice – tak je to hezky symbolické. Jak už jsem psala v první otázce, od mala jsem milovala zvířata. Holky měly různé hrdinky – Barbie, zpěvačky, herečky. Já milovala Steva Irwina, lovce krokodýlů. A ten mi už v mladém věku pomohl pochopit, jak je příroda úžasná a jak každé zvíře si zaslouží obdiv a pomoc. Doma mám kočku z ulice a králíka, kterého původní majitel už nechtěl, protože děti o něj nejevily zájem. Obě zvířata u mě snad mají ten nejlepší život, jaký si můžou přát.
Co vás konkrétně vedlo k tomu, že děti nechcete? A jste si jistá, že nezměníte názor třeba jednou? Můžete být klidně ostřejší, jak jste psala – ráda dám prostor upřímnosti.
Jako malá jsem si s dětmi nerozuměla a dodnes se na tom nic nezměnilo. Místo mateřského pudu cítím silný vztah ke zvířatům. Děti mě spíš rozčilují, než dojímají – obzvlášť ty nevychované, které dělají hluk tam, kde nemají. Vadí mi i bezohlední rodiče, kteří je nechají v obchodě skákat po zboží a obtěžovat zvířata. Přítomnost dětí mi není příjemná, neumím si s nimi hrát, nevím, co s nimi. Opravdu mám někdy pocit, že je vnímám stejně, jako když kolem mě bzučí dotěrný hmyz.
