Sedmatřicetiletá Ivana vystudovala zdravotnickou školu a žije v Dubňanech, kousek od Hodonína. Momentálně je na mateřské dovolené s malou dcerkou. Miluje vyšívání, skládání puzzle a procházky přírodou, v poslední době ji pohltilo také psaní románů. Její mateřství ale není jen obyčejným příběhem o péči a lásce. Kromě svých dvou dětí totiž dvakrát odnosila a porodila dítě pro jiný pár.
„Mám syna, který nedávno oslavil osmnácté narozeniny. Měla jsem ho ještě na střední škole, rodila jsem během maturity,“ začíná své vyprávění Ivana, dnes už dvojnásobná maminka. Před třemi lety se jí narodila dcera Barbara Anna. Kromě nich přivedla na svět ještě chlapce a holčičku – jako náhradní matka.
V následujícím rozhovoru Ivana otevřeně popisuje, co ji k tomu vedlo, jaké to bylo odnosit a přivést na svět dítě, které není „její“, a co všechno tato zkušenost přinesla jí i jejímu okolí.
Ivano, porodila jste čtyři děti, z toho dvě vlastní. Syn se vám narodil ještě při studiích na střední.
Ano, s otcem Patrika jsme spolu chodili asi 4 roky. Když bylo synovi zhruba půl roku, rozešli jsme se, protože si nebyl schopný najít stálou práci.
Syn se narodil, když jste byla ještě velice mladá. Jak probíhal porod?
Syna jsem rodila téměř bez bolesti, do porodnice jsem jela autobusem, protože jsem jen lehce špinila. Na místě ale zjistili, že se už otevírám, a poslali mě rovnou na sál. Kontrakce mi museli vyvolat, aby se porod rozběhl. Časově to ale šlo rychle, jako bych rodila podruhé. Za šest hodin byl syn na světě.
Kdy jste se seznámila se svým současným přítelem, který je otcem vaší dcery Barunky?
Související…
Reklama
Když Patrik nastupoval do školky, potkala jsem Aleše, se kterým jsem dodnes. Je o 12 let starší a má syna z předchozího vztahu, který je o rok mladší než můj. Po několika letech jsme chtěli dítě, ale nešlo to. Svěřila jsem se gynekologovi, který kontroloval ovulaci, předepsal mi nějaké hormony, ale nic nepomohlo. Nakonec jsme skončili na klinice asistované reprodukce, kde vyšetřili spermiogram Aleše a zjistili, že má špatné hodnoty. Doporučili nám tehdy rovnou umělé oplodnění.
Jak to přítel nesl?
Dost špatně. On si myslel, že bude chyba ve mně. Říkal, že on už zplodil syna. A já mu na to odpověděla, že já jsem svého syna také nekoupila na trhu, že jsem ho porodila. Matka je vždy jistá. 😊
Jak se vám zrodil v hlavě nápad, že byste se mohla stát náhradní matkou?
Ještě dávno předtím, než jsem se rozhodla stát se náhradní matkou, jsem byla svědkem toho, jak to reálně probíhá. Měla jsem kamarádku ze Slovenska, která neměla dělohu. Protože na Slovensku není náhradní mateřství povolené, museli s manželem jezdit do Česka. Náhradní matka jim odnosila holčičku, která se narodila právě na moje narozeniny. V té době byly mému synovi asi dva roky.
Ten opravdový impuls ale přišel až později. S přítelem nám otěhotnět nešlo, a tak jsem se rozhodla, že bych mohla zkusit pomoci někomu jinému. A právě tehdy jsem se začala o náhradní mateřství hlouběji zajímat. Podala jsem si inzerát a časem jsem na něj úplně zapomněla. A tehdy se mi ozval gay, muž z Brna jménem Martin. Neměla jsem s tím sebemenší problém. Naopak upřímně věřím, že někteří gayové jsou lepší tátové než mnozí heterosexuální muži.
Měl tehdy partnera?
Ano, měl přítele, ale než se dítě narodilo, tak se rozešli a byl pak sám. Nyní už má přítele, se kterým je asi rok.
Jak probíhalo vaše první setkání?
Dali jsme si schůzku ve Vaňkovce a nakonec jsme spolu proseděli snad pět hodin. Pořád jsme si měli co říct. Byl velmi dobře zajištěný. Říkal, že je hodně náročný, a proto hledá náhradní matku už tři roky. Ještě s jednou náhradní matkou se měl sejít, a tak jsem mu řekla, ať ji klidně pozná a pak se rozhodne. Ten samý den večer mi ale napsal, že by byl rád, kdybych do toho šla já. Řekl, že už se s tou druhou ani sejít nechce.
Jak to tedy pokračovalo?
Vybral Repromedu a rozhodně na ničem nešetřil. Měla jsem vlastní koordinátorku, na kterou jsem se mohla kdykoli obrátit, kdybych začala pochybovat. Udělali mi krevní testy, gynekologické vyšetření, a pokud bylo potřeba, přeléčili třeba i zánět. Před transferem jsem brala lék Utrogestan a píchala si injekce do břicha.
Dozvěděli jsme se, že si pár může za poplatek vybrat pohlaví dítěte. Byla jsem překvapená, co všechno je v tomto ohledu možné.
Také jsme podepsali dohodu, kde bylo stanoveno, jaké jsou mé povinnosti a jaké povinnosti má otec. Jemu vyhovovalo, že jsem neměla problém jezdit na kliniku sama, protože byl hodně zaneprázdněný. Když někdy opravdu nemohl, zajistil mi odvoz. Navzájem jsme se navštěvovali i doma.
Vajíčka byla darovaná, je to tak?
Ano, vajíčka byla od dárkyně z kliniky.
Kolik vám tehdy bylo let?
Rodila jsem v dubnu 2020 a bylo mi 32.
Řekla jste někomu o tom, že se stanete náhradní matkou?
Ano, řekla jsem to kolegyním v práci a nejbližší rodině. Matka a sestra to vzaly v pohodě. Otec nad tím jen kroutil hlavou, ale on je stará škola. Dodnes používá tlačítkový mobil a moderní dobu moc nechápe. 😊
Matka mého přítele, která je takový sluníčkový typ, říkala, že to nezvládnu. Už proto, že jsme chtěli vlastní dítě. Několikrát jsem jí vysvětlovala, že to mám v hlavě srovnané a že vím, že to dítě není moje. Jen dávám tělu možnost, aby se v něm mohl vyvíjet nový život.
Podařilo se vám otěhotnět hned?
Bohužel ne. Transfer nám dvakrát nevyšel. Byla jsem z toho smutná, protože jsem věděla, že jeden transfer stojí kolem 140 tisíc. Otec dítěte to bral v pohodě, ale mně to bylo líto. Dozvěděli jsme se taky, že si pár může za poplatek vybrat pohlaví dítěte. U „našich“ embryí to ale nešlo, protože byla zmražená už dlouho. Byla jsem překvapená, co všechno je v tomto ohledu možné.
Napotřetí to vyšlo. Ještě jsem musela na kliniku na odběr krve, aby se těhotenství potvrdilo, a pak na další odběr, kdy se krev posílala do Itálie na test DNA. Po potvrzení, že dítě je opravdu jeho, mi byly vyplaceny první kompenzace. Bylo to někdy o prázdninách 2019, v období covidu.
Chodil s vámi otec dítěte na veškeré kontroly k lékaři?
To ne, i když se hodně těšil, většinou mu stačilo, když jsem mu napsala, že je všechno v pořádku. Na genetické vyšetření se mnou však jel.
Už předtím se mě zeptal, jestli bych šla na přerušení těhotenství, kdyby se ukázalo, že dítě má nějakou vadu. Věděla jsem, kolik ho to celé stojí, a zároveň jsem chápala, že nechce, aby se dítě narodilo s postižením.
Nepocítila jsem žádnou ztrátu, spíš úlevu, že to mám za sebou.
Jsem zastáncem toho, že pokud rodiče vědí, že dítě bude postižené a mají možnost těhotenství ukončit, tak je lepší to udělat. Takové dítě pak často jen přežívá, nežije. A rodič je k němu uvázaný na celý život. Naštěstí ale vše dopadlo dobře a šli jsme dál.
Jaké to je nosit pod srdcem dítě, které biologicky není vaše? Můžete popsat ty pocity?
Já jsem takový tvrdší typ ženské, takže můžu říct, že když jsem cítila pohyby, nic zvláštního jsem nepociťovala. Nikdy jsem necítila potřebu nahlížet do cizích kočárků. Neměla jsem strach z toho, že bych k dítěti přilnula. Brala jsem to tak, jak to bylo.
Jak probíhal samotný porod?
Když se blížil termín, nohy mi otékaly, ale jinak bylo všechno v pořádku. Den před porodem jsem cítila tahání v podbřišku. Byly to jen poslíčky, ale protože mám vysoký práh bolesti, nebyla jsem si jistá. Poslali nás domů. Ráno další den to přišlo znovu. Dvě hodiny jsem bolesti prodýchávala a hledala na mobilu rozdíl mezi stahy a poslíčky. Když to bylo pravidelné po pěti minutách, vzbudila jsem tatínka a jeli jsme.
Porod byl tak rychlý a mírný, že jsem řekla: „To je dobré, vždyť to skoro nebolí.“ Stejně jako u syna mi museli píchnout vodu. Dvakrát jsem zatlačila a bylo to. Dítě mělo 4 250 gramů, pořádný kus.
Nebylo vám ani tehdy líto, že miminko nebude s vámi?
Nechali mě odpočívat, tatínek si šel za dítětem. Bylo veliké a vlasaté. Seděl vedle mě, měl ho na nahé hrudi a se slzami v očích mi děkoval. A to i mě, která nejsem žádná cíťa, dojalo. V tu chvíli jsem věděla, že nebudu litovat. Dala jsem skvělému člověku dítě, které z celého srdce miluje. Nepocítila jsem žádnou ztrátu, spíš úlevu, že to mám za sebou.
Jak jste zvládala dny po porodu?
Doma jsem si konečně odpočinula. Táta dítěte měl hned druhý den po porodu narozeniny, slaví je spolu. Já byla klasicky na šestinedělí a pak zpátky do práce.
Citově jsem se na dítě nenavázala, nevidím v něm sebe ani vzhledově. Tatínek chce jednou dítěti říct pravdu a představit mě.
V Brně jsme měli soud, kde jsem se zřekla rodičovských práv. V rodném listě sice zůstávám, ale dítě je v plné péči tatínka. Ač to kliniky moc nedoporučují, navštěvujeme se. Citově jsem se na dítě nenavázala, nevidím v něm sebe ani vzhledově. Když plakal, byla jsem ráda, že ho může utěšit on. Funguje mezi námi hezké přátelství, pojí nás něco hlubokého. Tatínek chce jednou dítěti říct pravdu a představit mě.
Zajímavé je, že když jsem nosila „náhradní“ dítě, můj přítel opět podstoupil vyšetření plodnosti. Výsledky špatné, opět doporučili kliniku. On jezdil po Rakousku, a tak to nechal být. Jenže za rok jsem zjistila, že jsem těhotná. Chvíli mi to vrtalo hlavou, ale vím jistě, že jiný muž nebyl. Těhotenství přišlo samo, asi mě to náhradní mateřství v těle nastartovalo.
Takže jste nečekaně otěhotněla znovu a máte tříletou holčičku, ano?
Přesně tak, dcera je krásná, chytrá, přítel ji zbožňuje. Věříme, že to, že jsme pomohli jinému, se nám vrátilo. Dcerka se narodila v březnu 2022, syn je dubnový 2007, takže dvě dubnová klučičí břicha a jedno březnové holčičí. A navíc přes zimu, to bylo skvělé!
Ivano, přesto jste ještě jednou odnosila dítě někomu jinému. Bylo to tedy vaše čtvrté těhotenství. Můžete popsat, jak jste se k tomu znovu dostala?
Asi čtyři měsíce po porodu se mi ozval tatínek dítěte, které jsem mu odnosila. Chtěl mě poprosit, jestli bych neudělala náhradní matku pro jeho sestřenici. Navrhl oběd, kde bych se seznámila s ní i jejím manželem, a pak se rozhodla. Řekla jsem, že to musím probrat s přítelem, protože to není jen moje rozhodnutí. Přítel si s tatínkem rozumí, a díky němu máme naši malou. Nakonec řekl, že záleží hlavně na tom, jak to cítím já.
S tatínkovou sestřenicí a jejím mužem jsem se setkala. Oba mají skvělou práci, velký dům, všechno zajištěné, ale děti mít nemohou. To mě mrzelo. Kdejaká feťačka rodí jedno za druhým a tady dva úžasní lidé nemají šanci.
A tak jste se rozhodla do toho jít znovu?
Ano, bylo mi jich líto. Absolvovali sedm transferů. Posedmé se to povedlo a jeho sestřenka otěhotněla. Jenže dostala zánět a museli jí vše vzít. Na klinice jim ale zůstala ještě tři embrya, která chtěli využít. V rodině už s tím měli zkušenost a já věkově stále mohla, tak se mě zeptali. Byli skvělí, a tak jsem do toho šla znovu. Tentokrát to bylo jednodušší, protože jsem byla na mateřské a nemusela to skloubit s prací.
Rozdíl byl v tom, že klinika tentokrát chtěla potvrzení od praktického lékaře i gynekologa, že jsem způsobilá. Počkali jsme půl roku po porodu a šlo se do toho znovu. Stejný proces, opět to vyšlo až napotřetí. Musela jsem posílat kopie lékařských zpráv koordinátorce. Na genetiku jeli oba rodiče se mnou. Chtěli znát pohlaví, protože měli rozděleno, kdo vybírá jméno pro holčičku a kdo pro kluka. Pořád se ptali, jestli něco nepotřebuji, byli pozorní a vděční. Zase jsem si připadala jako královna.
A jaký byl váš poslední porod?
Rodila jsem v březnu, narodila se holčička. Poprvé mi praskla voda, tak jsem si na chvíli ani nebyla jistá, jestli jsem se nepočůrala. Sedla jsem si, googlila, ujistila se a pak volala rodičům. Byli blíž než tatínek, tak dorazili rychle. Den předtím jsme byli na kontrole a já už tušila, že je to blízko. Doktorka říkala, že když ne do pátku, tak to vyvoláme. Já jí řekla, že rodím zítra. A měla jsem pravdu.
Věřím, že tím, že jsem pomohla jiným k dítěti, jsme si zasloužili dar.
Kontrakce jsem tiše prodýchávala, bubnovala prsty o postel. Žádný křik, což rodiče překvapilo. Říkali, že to prožívají za mě. Když už jsem byla otevřená, odešli vedle a já porodila. Zeptali se mě, jestli nevadí, že tatínek přestřihne pupeční šňůru. Nevadilo. Malou umyli a rodiče si ji hned pochovali. Byli dojatí, sedm let na ten okamžik čekali. Udělala jsem šťastným pár, který si to opravdu zasloužil.
Pocítila jsem úlevu. Těšila jsem se domů. Odvezl mě bratr maminky, tatínek mi nesl věci a pomohl do auta. Starali se o mě s péčí a vděčností. Věděli, co jsem pro ně udělala. A já věděla, že tohle se nezapomíná.
Vše tedy opět probíhalo naprosto bez komplikací?
Na úřadech jsme narazili na problémy. Řešilo se, že si musím jejich dceru zapsat na sebe, a až bude nový rodný list s druhou maminkou, přepíše se. Tím se ale rozjel kolotoč okolo rodičovského příspěvku, co a jak dál. Úřednice telefonovaly nadřízeným, zmatkovaly v počítačích, no pořádně jsme to tam rozvířili. Doteď, a to jsem rodila v březnu 2024, celý proces ještě neskončil.
S tatínkem holčičky jsme měli soud v Hodoníně, spíš tedy jen formální zápis v kanceláři. Vzdala jsem se dítěte a nová maminka má být zapsána v rodném listu. Oni měli další soud v říjnu a ještě je čeká jeden, snad už poslední.
Tatínek se netajil tím, že má miminko přes náhradní matku. Ale oni to dlouho tajili i před rodinou. Byli uzavření, ale hodní, vděční a šťastní. A i když ta byrokratická cesta je dlouhá a složitá, oni už mají to nejdůležitější – své vytoužené štěstí.
Když se zpětně zamyslíte, nikdy vás ani na moment nenapadlo, že byste si dítě nechala?
Ne, ani jednou mě nenapadlo, že bych si dítě nechala. K oběma dětem, které jsem odnosila pro někoho jiného, jsem necítila žádné emoce. Od začátku jsem věděla, že to zvládnu. A kdyby přece jen něco nešlo, měla jsem k dispozici koordinátorku, která se mnou byla neustále v kontaktu.
Máte za sebou čtyři porody a jste dvojnásobnou maminkou. Holčička byla vymodlená, je to tak?
Ano, dlouho jsme si ji přáli a byli smíření s tím, že jinak než s asistovanou reprodukcí to nepůjde. A ono to nakonec vyšlo přirozeně. Věřím, že tím, že jsem pomohla jiným k dítěti, jsme si zasloužili dar. Podruhé si to moc užívám. Syn se mi narodil v době, kdy jsem maturovala a hned musela nastoupit do práce. Teď jsem s dcerou doma na rodičovské a je to skvělé.
Jste v kontaktu s oběma páry, kterým jste odnosila dítě?
S maminkou z druhého páru jsme sice na facebooku přátelé, ale moc tam toho nedává. Možná se pořád bojí reakce okolí – žijí v menším městě a možná nechtějí, aby se vědělo, za jakých okolností se jejich dcera narodila. Takže o holčičce toho moc nevím, a nevadí mi to.
Celý proces je dlouhý a náročný, ale pro mě to stálo za to. Vidět v cíli dva šťastné lidi, kteří si miminko zaslouží.
S prvním tatínkem, jak jsem už psala, jsme v kontaktu pravidelně. Navštěvujeme se, píšeme si, posíláme fotky a videa. Poslal mi třeba video, jak chlapeček dostal kolo a jezdí na něm. Vzhledově je opravdu úplně jiný a i díky tomu si uvědomuju, že k němu nemám žádné pouto.
Vedete skupinu na facebooku, kde pomáháte ostatním párům najít náhradní matku, je to tak?
Ano, vedu skupinu, která pomáhá najít cestu k sobě párům a náhradním maminkám. Radím oběma stranám – co je čeká, jak se připravit, na co si dát pozor. Bohužel hodně párů odrazuje to, že oblast náhradního mateřství u nás není právně upravená, a tím pádem se tu pohybují i podvodnice, které zneužívají důvěru ostatních.
Když se mi ozve maminka, která by do toho chtěla jít, vždy si s ní nejdřív popovídám. Sdílím svoje zkušenosti. A někdy to stačí, aby si to rozmyslela – protože zjistí, že to není jen o zavedení embrya. Čekají ji vyšetření, krevní odběry, hormony, pravidelné kontroly. A to je teprve začátek. Celý proces je dlouhý a náročný, ale pro mě to stálo za to.
Vidět v cíli dva šťastné lidi, kteří si miminko zaslouží. Vědět, že to dítě bude mít všechno, co potřebuje, a nebude nikdy strádat. Že se jim zapíšu do života jako někdo, na koho se nezapomíná. Ty slzy dojetí, když své dítě drží poprvé v náručí... To je chvíle, která vám zůstane navždy.
Můžete závěrem ještě shrnout klady a zápory náhradního mateřství?
Jistě. Přínosem jsou samozřejmě také finance, i když o těch se mluví těžko. Pořád je to citlivé téma. Ale hlavně vědomí, že jste udělala něco, co nedokáže každý. Že jste pro někoho navždy žena, která mu dala to nejcennější. A když pak svoje zkušenosti předáváte dál, můžete tím pomoct i dalším, kteří o tom třeba jen tiše přemýšlí.
A zápory? Každé těhotenství a porod se na těle podepíše. Sama jsem nemohla uvěřit, když jsem četla, že některé ženy to podstupovaly i 5krát, 6krát… Další těžkostí je reakce okolí – musíte být odolná vůči kritice a hlavně tomu, co se říká za vašimi zády. Velkým problémem je byrokracie – paradoxně u gay párů to obvykle končí porodem a pár formalitami, ale u heterosexuálních párů je to často mnohem složitější, zvlášť když je nutno zapojit úřady, které s tím nemají zkušenosti.
Šla byste do toho ještě znovu?
Už ne. Nejen kvůli věku, protože brzy mi bude čtyřicet. Poprvé jsem do toho šla, protože jsem to chtěla zkusit. A nepodstoupila bych to ani podruhé, kdyby nešlo o sestřenici tatínka, kterému jsem pomohla poprvé.
Děkuji za rozhovor.
