„Seřežu tě tak, že si tejden nesedneš.“ Věta, která byla mantrou mnohých rodin v socialismu a zrcadlem tehdejších výchovných metod. Žádné pozitivní rodičovství, respektující přístup nebo, nedej bože, že by se někdo zajímal o to, jak se dítě cítí.
Vždyť to dítě rozmazlíš
Facka, vařečka nebo pro ty kreativnější telefonní kabel byly běžnými nástroji kázně. Pamatuji si, jak mě táta, sedlák ze Slovenska, který prožil mládí za války, lískal tak, že jsem si skutečně ten týden nemohla sednout a chodila jsem s modrými jelity přes zadek. Dnes by na něj nejspíš zavolali sociálku. Ve škole to nebylo o moc lepší, pravítkem přes prsty byl zlatý standard, i když mám své důvodné pochybnosti, jestli to mělo nějaký výchovný efekt. Spíš jsme se na vyučujícího dívali jako na chudáka, co si neumí sjednat respekt jinak.
Jak píše Erich Fromm ve své knize Mít nebo být, mít autoritu nebo být skutečnou autoritou je velký rozdíl.
Když se narodilo dítě mně, máma málem vystříhala všechny fotky se mnou z rodinného alba – zjistila, že spím s dcerou v posteli. „Ty ji rozmazlíš! My tě nechali v pokoji vedle a bylo to v pohodě!“ Jasně, mami, nechali jste mě vyřvat, až jsem si na velké objetí odvykla. Co by asi řekla na to, že jsme s dcerkou sdílely postel dalších osm let? Pravděpodobně by mě vydědila.
Potomci „studeného odchovu“ mají v dospělosti pocit, že blízkost druhého ohrožuje jejich klid a vytváří si strategii „když se neotevřu, nic mě nezraní“.
Tahle doba formovala nejen rodiny, ale i celý pohled na výchovu. Miminka se nechávala vyřvat, mazlení bylo podezřelé a velké city se nenosily. Hlavně dítě nerozmazlit. Rodiče, kteří sami vyrostli v podobně tvrdých podmínkách, jen předávali, co zažili, ne ze zloby, ale z nevědomosti. Trauma se tak tiše dědilo dál. Dnes se snažíme najít jinou cestu, výchovu plnou lásky, dialogu a porozumění. Ale nepřeháníme to trochu? Nevychováme malé narcisy, kteří budou nepřipravení na život a při prvním střetu s realitou padnou na pusu?
Vždy reagujme na dětský pláč
Moderní přístup není výmyslem dnešní doby ani módním výkřikem posledních let. Už v 60. letech minulého století se psycholog John Bowlby zajímal o to, jak moc je pro dítě důležité pevné citové pouto s mámou nebo jiným člověkem, který o něj pečuje. Žádné vyřvat a postýlka vedle v pokoji. Přišel s teorií attachmentu, což bychom mohli volně přeložit jako teorie citového připoutání. A o čem že to je?
Dítě pláče. Matka ho vezme do náruče. Hlas se utiší, dech se zklidní, svět se na chvíli srovná. Na první pohled všední scéna, pro Johna Bowlbyho však znamenala něco daleko hlubšího – klíč k porozumění lidské duši. Lidské mládě je biologicky naprogramované k tomu, aby hledalo blízkost – bezpečný přístav. Nejde jen o jídlo či teplo, jde o pocit bezpečí. Když je ohrožené, hledá svého pečovatele, stejně jako lodě v bouři hledají maják. A pokud tento maják pravidelně selhává, dítě se naučí žít ve střehu nebo se uzavírá do sebe, aby to nebolelo.
„Lidský mozek po narození ještě není zralý a potřebuje určitou dobu a pečlivou ochranu, aby se dotvořil. Děti jsou zhruba do tří let doslova vydány na milost a nemilost prostředí,“ vysvětluje pro Flowee psycholožka Eva Labusová s tím, že pokud malé dítě nedostane od rodičů lásku, vřelost a nejsou uspokojované jeho potřeby, tak může dojít k „těžkým deficitům“.
A není to jen „dětská záležitost“, zkušenosti z prvních let si v sobě neseme po celý život. Psycholožka Mary Ainsworthová navazuje na práci Bowlbyho a popisuje, co s námi přístup rodičů v dětství udělá v dospělosti. Například potomci „studeného odchovu“ mají podle ní v dospělosti pocit, že blízkost druhého ohrožuje jejich klid, a vytváří si strategii „Když se neotevřu, nic mě nezraní.“
„Malé dítě neumí zpracovat stres a dostává se do stavu nezvladatelného přetížení. Proto vždy reagujeme na dětský pláč. Proto je dnes běžná mnohem vyšší míra fyzického kontaktu, dlouhodobé kojení, společné spaní,“ říká Labusová. „Pokud dítě takovou ochranu od dospělých nemá, nevědomě přepíná na nouzový režim. Nežije, živoří. Jde-li o příliš silnou nebo dlouhodobou zkušenost, do dospělosti vstupuje se značnými deficity a omezeními,“ dodává psycholožka.
Vychováme malé narcisty?
Teď přicházíme k tomu nejpodstatnějšímu. V době, kdy máme armády psychologů, celé regimenty výzkumníků a police přeplněné knihami o moderním rodičovství, jako by se cosi zadrhlo. Jako by něco, navzdory všem dobrým úmyslům, nefungovalo tak, jak by mělo.
Reklama
Starší generace kroutí hlavami. V jejich očích jsou dnešní děti rozmazlené, přecitlivělé, nepraktické. Ale pohled za rám těchto výtek nabízí vážnější obraz: nárůst dětské úzkosti, depresí, poruch příjmu potravy, osamělosti. To nejsou rozmary, to jsou volání o pomoc. A ne jednotlivá. Tisícová.
„V mnoha případech se dobrý úmysl skutečně zvrtne, ale berme to jako přechodový čas,“ říká Eva Labusová. Její slova nejsou výčitkou, spíš pozvánkou k pochopení. „Nechť si ti starší uvědomí, jakou odpovědnost na rozdíl od nich samých ti mladší dnes nesou, když už vědí, proč je všude kolem tolik bolesti.“
A právě to je možná klíč. Dnešní rodiče často vědí víc než rodiče kdy dřív. Chtějí být jiní. Nechtějí zraňovat. Nechtějí křičet. Chtějí objímat místo fackování. Nechtějí zanechat stopy, které se hojí po desetiletí. Ale někdy, ve snaze být dokonalí a v obavě z každého selhání, zacházejí příliš daleko.
Podle Labusové se stává, že rodiče propadnou „přehnané bezhraniční liberálnosti“. Dětské potřeby jsou překryty přemírou podnětů, nadbytkem možností, neustálým programem a zároveň naprostou absencí hranic a struktury. Ve snaze nezpůsobit bolest vzniká jiný druh zmatku. Například článek v Psychology Today upozorňuje, že permisivní rodiče, kteří svým dětem poskytují přílišnou volnost bez odpovídajících hranic, mohou přispět k rozvoji narcistických rysů. Stejně tak úzkosti mohou být výsledkem nejen autoritativní výchovy, ale právě i té, která nemá jasné hranice.
„Nezbývá než doufat, že kyvadlo, oscilující mezi dvěma extrémy, časem najde svou středovou polohu a nové rodičovství nabídne pozitivní zlom ve vývoji lidstva směrem k mnohem menší míře (sebe)destrukce, než k jaké vedlo staré rodičovství,“ uzavírá Labusová.
