fbpx

Pády, nehody, útoky: Když prodloužení času zachraňuje životy 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Existuje čas, nebo jde o pouhou iluzi? Někteří vědci se dnes přiklání spíš ke druhé variantě. A zážitky časové expanze, takzvané TEEs, iluzornost času také podporují.

Zveřejněno: 4. 2. 2025

Všichni víme, že čas plyne v různých situacích různou rychlostí. Například když cestujeme na neznámá místa, zdá se nám, že plyne pomalu. Podobně to funguje, když se nudíme nebo nás něco bolí. Čas naopak pocitově zrychluje, když jsme něčím pohlceni, například tancem, malováním či milováním. Pocitovou nestabilitu času prokázal i výzkum z loňského roku. Podle něj 77 % z téměř tisícovky lidí souhlasilo s tím, že Vánoce se zdají být rok od roku rychlejší. 

Zmiňované odchylky jsou poměrně mírné. Naše vnímání času se však může měnit mnohem radikálněji. 

Z vteřin celé minuty

Steve Taylor ve své nové knize The Expansion Experiences popisuje něco, čemu v překladu říká „zážitky rozšíření času“, takzvané TEEs – právě tehdy se čas pocitově prodlouží o několik řádů – obvykle 10 až 40krát. Třívteřinový okamžik tedy můžeme klidně vnímat jako půl až dvě minuty.

K zážitkům časové expanze často dochází v dramatických momentech, například při autonehodě, pádu nebo útoku. A rozhodně to není výjimečná zkušenost – Taylor ve svém výzkumu zjistil, že něco podobného v životě alespoň jednou zažilo přibližně 85 % lidí.

Právě při nehodách a jiných podobných situacích pak byli lidé, kteří TEEs zažili, často překvapeni množstvím času, který měli na přemýšlení i činy. Jak Taylor píše ve své knize, mnoho z nich je dokonce přesvědčeno, že je „natažení“ času ochránilo před úrazem, nebo jim dokonce zachránilo život – díky tomu totiž mohli podniknout preventivní kroky, které by za normálních okolností nebyly možné.

K zážitkům časové expanze často dochází v dramatických momentech, například při autonehodě, pádu nebo útoku. A rozhodně to není výjimečná zkušenost – něco podobného v životě alespoň jednou zažilo přibližně 85 % lidí.

TEEs se také vyznačují vyšším pocitem bdělosti. Lidé popisují, že vše vnímají živěji a intenzivněji než obvykle, takže si všímají více detailů. Někteří jedinci pak dokonce tyto zážitky popisují „duchovními“ termíny, jako jsou pocity klidu, transcendence či jednoty.

Střelba, sport i autonehoda

Jak Taylor popisuje ve svém článku pro Psychology Today, jedna žena se mu například svěřila, že se díky „natažení“ času stihla vyhnout kovové překážce padající na její auto, protože zkrátka měla čas „rozhodnout se, jak tomu padajícímu kovu uniknout“.

Jiná žena mu vyprávěla o ještě dramatičtější příhodě, kdy se do jejího domu pokusili vloupat dva zloději. Zatímco se s nimi její manžel potýkal na příjezdové cestě, ona vyšla na balkon a namířila na ně nenabitou pistoli, načež na ni lupiči začali střílet. V té době byla ve vysokém stupni těhotenství.

„Ten muž na mě střílel... Rozbil okna. Věděla jsem, že se musím vrhnout k zemi. Otočila jsem se a najednou všechno zpomalilo... Měla jsem čas přemýšlet: Musím se dostat na zem, ale tak, abych neublížila dítěti. A tak jsem zachránila sebe i své dítě. Ty čtyři výstřely se odehrály pravděpodobně během dvou vteřin, ale mně to připadalo asi jako patnáct vteřin. Čas se úplně zpomalil a umožnil mi přemýšlet.“

Podobné zážitky lidé popisují například i ve chvílích naprostého klidu, v přírodě, během meditace, ale i při sportu. Například jedna hráčka hokeje popsala, že „scéna, která pocitově trvala asi deset minut, se celá odehrála během osmi sekund“.

Logické vysvětlení chybí

Vědci doteď nedokázali přijít na to, proč lidé někdy takto čas prožívají. Logicky se tedy naskýtá otázka: Jsou tyto zážitky vůbec skutečné? Podle jedné teorie se v nouzových situacích naše vědomí zostří, takže přijímáme více vjemů než obvykle. Tyto vjemy se zakódují v našich vzpomínkách, takže když si pak na danou chvíli vzpomeneme, máme iluzorní dojem, že čas ubíhal pomaleji.

Tato teorie má však trhliny. Mnoho lidí je přesvědčeno, že měli opravdu čas navíc na to, aby se rozmysleli či jednali. Rozšíření času umožnilo složité série myšlenek a činů, které by byly nemožné, kdyby čas plynul normální rychlostí. I podle Taylora většina lidí, s nimiž o těchto zkušenostech mluvil, věří, že jde o skutečný zážitek, který se odehrál v přítomnosti.

Tam venku, mimo naši mysl, možná žádný čas není. Je to pouze uměle vytvořená „kategorie“, která nám pomáhá vnímat objekty a uspořádat naše zážitky.

Další teorie zastává názor, že TEEs souvisejí s uvolňováním noradrenalinu (hormonu i neurotransmiteru) v nouzových situacích, což souvisí s mechanismem „bojuj, nebo uteč“. To však neodpovídá pocitům klidu, který lidé s těmito zážitky většinou popisují, a to přestože jim často jde o život. Například jedna žena řekla o svém pádu z koně: „Byla jsem naprosto klidná. Nestarala jsem se o to, že kůň stále ještě nezískal rovnováhu a dost možná by na mě mohl spadnout.“

A třetí teorie je spojená s vývojem lidstva. Možná se u našich předků vyvinula schopnost zpomalit čas v nouzových situacích – například při setkání se smrtelně nebezpečnými divokými zvířaty nebo při přírodních katastrofách, aby se zvýšila jejich šance na přežití. I zde však platí výše uvedený argument: vysvětlení nesedí na situace, které nejsou nebezpečné.

Změněné stavy vědomí

Taylor, který už se těmito stavy několik let zabývá, má své vlastní vysvětlení. Podle něj je klíčem k pochopení TEEs změněný stav vědomí. Ten může způsobit šok z nehody, zápal ze hry při sportu, ale právě i tichá meditace.

Jak upozorňuje psycholog Marc Wittmann ve své knize Změněné stavy vědomí, náš smysl pro čas je úzce spjat s naším vědomím sebe sama. Právě změněné stavy vědomí ho však mohou výrazně ovlivnit – obvykle máme pocit, že žijeme uvnitř svého mentálního prostoru, přičemž svět „tam venku“ je na druhé straně. Jedním z hlavních rysů intenzivních změněných stavů ale je, že tento pocit oddělenosti mizí. Necítíme se již uzavřeni uvnitř své mysli, ale cítíme se být součástí všeho kolem.

To znamená, že hranice mezi námi a světem mizí. A v tomto procesu se mění i naše vnímání času. Vyklouzneme mimo své běžné vědomí a dostaneme se do jiného časoprostoru.

Čas neexistuje?

Už německý filozof 18. století Immanuel Kant byl ke klasickému vnímání času skeptický. Domníval se, že čas není základní vlastností světa, ale že ho pouze tvoří lidská mysl. Tam venku, mimo naši mysl, žádný čas není. Je to pouze uměle vytvořená „kategorie“, která nám pomáhá vnímat objekty a uspořádat naše zážitky.

Podobně čas vnímá i britský fyzik Julian Barbour. Ten ve své knize s názvem Konec času z roku 1999 vyslovil názor, že čas, jak ho známe, je pouhá iluze, stejně jako minulost a budoucnost. Podle něj každý jednotlivý okamžik existuje sám o sobě a reálné je pouze „nyní“.

Zkušenosti TEEs naznačují, že tito dva muži (a nejen oni) možná nemluví jen do větru. Důvodem, proč je čas proměnlivý, může být opravdu to, že ve skutečnosti neexistuje – alespoň ne v našem klasickém pojetí. A to, co jako čas ve svém mozku vnímáme, také není fixní – mění se to v závislosti na stavu našeho vědomí. 

Související…

Neexistuje nic jako minulost či budoucnost
Ivan Verner

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...