fbpx

Život na ulici se mění. Končí na ní i senioři, kteří nemají na nájem, líčí streetworkerka 2 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Na ulici často končí lidé s nevyléčeným traumatem, ale i sociálně slabší senioři. O tom, proč k tomu dochází a jak těmto lidem pomáhá streetwork, jsme si povídali s Martinou Zikmundovou.

Zveřejněno: 2. 2. 2025

Kolegové o ní s humorem říkají, že je pankáč, milovník rallye a hutního skla. Možná i tyto vlastnosti dávají Martině Zikmundové sílu už celé čtvrtstoletí aktivně vyhledávat lidi bez domova a pomáhat jim. Psycholožka, sociální pedagožka a uznávaná ředitelka České asociace streetwork za svou práci na konci roku obdržela od zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové cenu za přímou podporu.

„Nemohla bych dělat práci, ve které bych neměla srdce. V téhle profesi ale vidím smysl,“ říká. „Myslím si také, že práce s lidmi na okraji společnosti nás hodně učí o sobě a o životě obecně...“

Kolik lidí v Česku žije na ulici?

Podle aktuálních dat je na ulici dvanáct tisíc lidí. Ale definice bezdomovectví je složitější. Těch dvanáct tisíc tvoří lidé, kteří přespávají venku nebo v noclehárnách. Podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí jednoznačně převažují muži. Celých osmdesát procent. V azylových domech je pak ubytováno dalších šest tisíc lidí. Ovšem v bytové nouzi se nachází přibližně dvě stě sedmdesát tisíc osob. Dalším stupněm jsou pak přelidněné domy, kde má člověk méně než osm metrů čtverečních na osobu.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že i když si člověk z ulice najde práci, je pro něj těžké se vrátit do běžného života. Můžete to vysvětlit?

K životu na ulici a zpřetrhání vazeb blízkých vztahů nedojde náhodou, předchází tomu většinou trauma, které nebylo uzdravené. Lidé na ulici ho mohli zažít v dětství, ale i v dospělosti. V určitém okamžiku pak člověk rezignuje a podvolí se. Čili když se pak takový jedinec vrací do běžného života, musí se takzvaně zotavit.

To samozřejmě není jednoduché. Už na ulici se dostává s komplexní zátěží. Další zátěže a traumata se mu pak přidají právě kvůli bezdomovectví, tím kontinuálním stresem, který prožívá. Proto ke zotavení nestačí dát člověku práci. Jeho situace se musí řešit komplexně – fyzické a duševní zdraví, sociální zdraví, vztahy, finance. Pracovat se navíc nedá z ulice, čili člověk musí bydlet. Proto podporujeme programy Bydlení především a také vznik Zákona o podpoře bydlení, který se aktuálně projednává ve Sněmovně.

martina zikmundova 11.840x540c

V Česku stále není sociální práce doceněná, říká Markéta Zikmundová, zdroj: Se svolením Martiny Zikmundové


Vy sami klientům práci nabízíte, že?

Ano, deset let provozujeme charitativní obchody s tréninkovými pracovními místy. Kromě zaměstnání pak nabízíme intenzivní individuální práci, šitou na míru na konkrétní situaci daného zaměstnance. Ta je dokonce podmínkou zaměstnání u nás.

V této souvislosti si pamatuji příběh mladého kluka, který na gymnáziu spadl do experimentů s pervitinem a zároveň do kolejiště metra, možná v psychóze způsobené látkou, nebo chtěl ukončit život. Prostě nastala traumatická zkušenost, zřejmě ne první v životě. Ten kluk měl zdravotní, ale i psychické následky. U nás byla velikou výzvou jeho komunikace se zákazníky. V práci byl nejen podrážděný, ale i hrubý.

Nicméně v kooperaci s psychiatrií, s ergoterapií se stabilizoval po fyzické i psychické stránce. Teď bydlí, myslím, že už splatil dluhy, stále pracuje, a dokonce se chystá studovat vysokou školu. Tak snad mu to vyjde. Tréninkové pracovní místo spolu s další odbornou pomocí má potenciál člověku pomoci stabilizovat se a podpořit jeho kompetence do práce i řešení osobní situace. Je tedy ukázkovým příkladem, že je potřeba komplexní péče.

Máte i zkušenost s lidmi, kteří si život na ulici zvolili, protože jim to tak vyhovuje?

Takové lidi neznám. Znám lidi, kteří nejdou na noclehárnu, protože například mají vztah k místu, kde žijí, mají zvíře či blízkého člověka, se kterým tam nemohou. Zkrátka nesplňují nějakou podmínku vstupu do zařízení. Ale neznám nikoho, kdo by nechtěl mít místo k bydlení, kde může odpočívat, kde má soukromí a bezpečí.

Jak vás jako streetworkery vaši klienti vnímají?

Důvěra, respekt a profesionalita jsou základní podmínky sociální práce. Nikdy nevznikají hned, ale pravidelnou, kontinuální denní prací, pohybem v terénu. Lidi bez domova stále navštěvují stejní lidé, vždycky ve stejný čas. Nabízejí spolupráci, naslouchají. Zásadní je kontakt, ten je základem všeho. Snažíme se, abychom dobře porozuměli klientovi a také aby on dobře porozuměl nám, navazujeme s ním vztah. K tomu mimo jiné musíte znát příběh daného člověka. Je tedy důležité dobře si každý kontakt zaznamenat, abych se do něj mohla vrátit já, nebo i můj kolega.

Zlobí mě, že je sociální práce pojímána pouze jako péče o zranitelné, nemohoucí, něco, co si „můžeme dovolit“, když na to jako společnost máme. Tyto postoje jsou způsobené nedostatkem informací o dopadech preventivní sociální práce a u stakeholderů také často pohrdáním daty. 

Jak vaše práce vypadá v praxi?

Do terénu se většinou nechodí ráno, ale až odpoledne nebo i večer. Je to přizpůsobené životnímu stylu klientů. Chodíme ve dvojici, denně ujdeme třeba i dvanáct kilometrů. Záleží na tom, kde je náš „rajón“. S sebou si do batohu balíme například vitamíny, drobné jídlo, zdravotní materiál, informační materiály... Když pracuji s dětmi, vezmu si potřeby pro hraní si na ulici. Někdo má i tablet nebo mobil pro vyhledávání informací. Vždycky samozřejmě pití nebo svačinu pro sebe a také dobré boty a oblečení, často se používá outdoorové.

Pak už jdeme do míst, kde se pohybují klienti. Tam je pozdravím, vysvětlím, kdo jsem a proč tam jsem, zeptám se klienta, jak se má a co potřebuje. Pokud klient nic nepoptává, nebo se vidíme poprvé, streetworker mu řekne, co nabízí, a pokud by klient chtěl nějakou změnu, kam se může obrátit. Streetworker vždycky klientovi zanechá něco materiálního, třeba vizitku. Také je důležité, aby na stejné místo chodili stále stejní lidé. Klient třeba při prvním kontaktu nic nechce, ale při desátém už důvěřuje a může začít chtít něco řešit.

Jak se vám daří těmto lidem pomáhat? Přeci jen často nevěří institucím a autoritám...

Nízká důvěra v instituce je v Česku zásadní společenský problém. Projevuje se to u klientů, lidí v nouzi, ale v naší práci celkově. Mnoho lidí by na ulici neskončilo, pokud by si včas dokázali říci o pomoc, věděli, kam jít, dostali adekvátní podporu. Pokud by traumata byla včas řešena a nežili jsme v systému s narativem, „co mě nezabije, to mě posílí“, který občas slýchám i ve školách.

Hodně pracujeme i s dětmi a mládeží v nepříznivé sociální situaci. U dětí málokoho překvapí, proč si „nepřišly říci o pomoc“, u dospělých máme pocit, že dovede snad každý. Ale není to tak. Systém pomoci je komplikovaný, někdo se stydí, někdo ani neví, že nějaký systém existuje. A proto je tu streetwork. Naším úkolem je ohrožené lidi vyhledat, kontaktovat a pracovat s nimi, nebo je předat dál.

Máte nějaký příběh člověka, kterému streetwork výrazně pomohl?

Ano. Například náš nový kolega Jindra. Člověk, který prošel závislostí, bezdomovstvím, léčebnou, a to opakovaně, přišel o rodinu i zdraví. Potom se díky dobré sociální práci v azylovém domě dostal k nám na tréninkové pracovní místo. Udělal raketový pokrok, a nyní je z něj kvalifikovaný pracovník v sociálních službách. Konkrétně už druhým rokem pracuje na takzvaných zimních opatřeních hlavního města Prahy, což je ubytování a zdravotní a sociální pomoc pro lidi bez domova v zimních měsících. Jindra tam pracuje na směny. Vloni ho to hodně sebralo, psychicky i fyzicky, ale letos už to dává dobře. Je to těžká práce. Lidé tam jsou ve špatném stavu a často umírají.

U dětí málokoho překvapí, proč si „nepřišly říci o pomoc“, u dospělých máme pocit, že dovede snad každý. Ale není to tak. systém pomoci je komplikovaný, někdo se stydí, někdo ani neví, že nějaký systém existuje.

Zmínila jste, že lidé bez domova jsou často traumatizovaní z nefunkčních rodin. Je ale nějaká skupina lidí bez domova, o které se moc nemluví?

Ano, zrovna Jindra za mnou minulý týden přišel a asi hodinu se mnou sdílel, že má letos tři seniory, kteří jsou na ulici nově, dva pocházejí z Prahy, jeden ze Středočeského kraje. Všichni tři opustili dobrovolně bydlení a šli na ulici, protože už neměli na nájem. Šílené. Nešli se nikam poradit, požádat o pomoc, například na svůj městský úřad, k lékaři, do kostela. Nic. Prostě odešli bydlet na ulici.

Jistě, neznám ty případy podrobně. Podle toho, co kolega popisoval, tam bude hrát roli věk, úbytek kognitivních schopností, možná nastupující demence, dezorientace. Ale přece, sakra, takhle nemá vypadat svět seniora ve střední Evropě v roce 2025. Ve státě se sociálním zabezpečením, zákonem garantovaným zdravotním pojištěním. A co teď bude následovat? Sociální práce, zdravotní služby, postupný návrat člověka do bydlení, což je namáhavé, náročné a stojí to peníze. Nic z toho by se nemuselo stát, kdyby lépe fungovat systém prevence a kdyby lidé měli větší důvěru ve stát, v instituce.

I když je ta situace tristní, zaznamenala jste v posledních letech nějaký posun?

Sociální práce, pokud se aplikuje správně, vede k prosperitě společnosti. Denně se o tom přesvědčuji. Zlobí mě, že je však pojímána pouze jako péče o zranitelné, nemohoucí, něco, co si „můžeme dovolit“, když na to jako společnost máme. Tyto postoje jsou způsobené nedostatkem informací o dopadech preventivní sociální práce a u stakeholderů také často pohrdáním daty. 

Je to neuvěřitelné. Někteří zástupci veřejné správy po odbornících chtějí data, doporučení, a když je dostanou, neřídí se jimi, podléhají ideologii nebo délce svého volebního mandátu. Výsledky dobré sociální práce se totiž neukážou v horizontu dvou nebo čtyř let. Kvůli pohrdání daty pak trestuhodně mrháme lidským potenciálem, ať už v populaci nebo i mezi odborníky, sociálními pracovníky. Ráda bych svou prací pomáhala demýtizovat sociální práci a ukazovat její reálný obsah a dopad.

Související…

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec
Milada Kadeřábková

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...