fbpx

Věděli jsme, že je to špatně, ale nešlo to překonat. Žena vypráví o intimním životě s vlastním bratrem 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Intimní život sourozenců nebo jiných blízkých příbuzných je celospolečenské tabu, navíc je i stíhán zákonem. Flowee se podařilo vyzpovídat ženu, která tak ale před mnoha lety žila – se svým bratrem, dokonce jeden čas i chtěli dítě.

Zveřejněno: 8. 6. 2024

Následující anonymní rozhovor je otevřenou zpovědí paní Jitky (redakce na její přání použila jiné jméno). Její příběh je jistě pro mnohé pohoršující, velmi citlivý a doufáme, že i ojedinělý. Balancuje totiž na hraně zákona. Jitka, které je dnes 52 let, má totiž za sebou několikaletý vztah se svým bratrem. Vztah intimní, kdy spolu žili jako partneři, vychovávali Jitčina malého syna, a dokonce chtěli i svého vlastního potomka. 

Vztahy mezi lidmi jsou obecně komplikované, ale mají alespoň pro většinu z nás nějaké hranice, za které „se nechodí“. Jiným ale může osud do těchto představ doslova hodit vidle, a tak se stane, že tyto hranice překročí.

Jedním z nejkontroverznějších a nejožehavějších témat je incest, to je prostě jasné „no go“. Incestní vztahy jsou nejen nezákonné, ale také narážejí na hluboké morální a etické otázky, navíc i jejich právní důsledky mohou být přísné. Incestem si můžete například vykoledovat trest odnětí svobody, ale daleko horší jsou jeho biologická rizika. Stavíte se totiž tváří v tvář nebezpečí, že se vám narodí dítě s genetickými vadami. Ostatně dějiny, zejména u Habsburků, ale nejen u nich, jsou toho dobrým příkladem.

Příběh paní Jitky je neobvyklý a provokativní, ale i přesto se s ním rozhodla „vyjít na světlo“. S bratrem se dlouho, velmi dlouho neviděli, naposledy jako děti. Po rozvodu rodičů zůstali čtyři sourozenci rozděleni a nestýkali se. Nyní byli oba dospělí, on úspěšný a bohatý, ona svobodná matka, balancující na hranici životního minima. Je to sice pro mnohé nepochopitelné, ale jejich vztah překročil hranice sourozenecké lásky a proměnil se v něco mnohem intenzivnějšího.

Související…

Jsem připravená miminko odevzdat. Budu jeho teta, říká žena, která plánuje porodit dítě biologickým rodičům
Martina Malá

A my jsme se zeptali paní Jitky na mnohé, nicméně mnohé zůstalo nezodpovězeno. Jak se vyrovnat s city, které jsou společensky a právně nepřijatelné? Jak čelit možným následkům, včetně právních postihů a biologických rizik? Jak se s tímto tajemstvím vypořádat v prostředí, které by takový vztah jednoznačně odsoudilo? Na něco z toho nám paní Jitka odpoví.

Děkuju ti moc, že ses rozhodla se o svůj příběh s Flowee podělit. Chápu, že je to pro tebe těžké, a vážím si toho. Jak bys popsala své dětství a vztahy mezi vámi všemi čtyřmi sourozenci před rozvodem rodičů?

Dětství před rozvodem našich bylo relativně normální. Sice jsme i jako malé děti jisté náznaky napětí mezi rodiči vnímali, ale byli jsme malí... Já jsem byla nejmladší, byly mi tři roky, když se naši rozvedli. Vždycky jsem měla pocit, i později, že se o nás starali. Jen právě brácha mi pak řekl, že se často hádali…

Bratr. TEN bratr?

Jo, TEN. Já jsem si totiž už jako malinká nejvíce rozuměla s ním, nejvíc se o mě staral. Byl, teda je, o čtyři roky starší. Vlastně všichni čtyři, i když jsme byli dost malí na to, aby si někdo z nás plně uvědomoval, co se děje, jsme byli rozchodem rodičů dost poznamenaní. Nejstarší ségru jsem už neviděla. Rozvod byl ale asi nutný a změnil všechno. Nejhorší bylo, že si nás naši rozdělili, navíc každý z nich žil po rozvodu jinde. Druhá ségra a já jsme šly s matkou do středních Čech, zatímco můj bratr a nejstarší sestra zůstali s otcem na Moravě. Moc si nepamatuju, ale teď zpětně to vidím jako opravdu těžké a bolestivé období pro všechny.

Jaký byl váš vztah s bráchou po rozvodu rodičů? A vlastně jaký byl vztah i s ostatními?

Po rozvodu jsme se vídali jen zřídka, a to jen první rok. Pak to prostě utichlo. My se se ségrou neptaly, měly jsme jedna druhou. Matka s tátou se už taky vůbec nestýkali, takže kontakty úplně umřely. Vlastně se omezily jen na nějaký dopis nebo pohled na Vánoce, ale to bylo vše. Navíc matka se pak podruhé vdala a otčím nám se ségrou dělal otce.

Já byla doma s prckem, měla spoustu brigád, ale skoro žádné peníze, jedli jsme fakt pořád jen játra a těstoviny. A on se najednou objevil, měl peníze, začal se o nás starat.

O tátovi, našem biologickém tátovi, nám ani matka nic neříkala. V podstatě jsme se se sourozenci, i s bráchou, stali cizinci. Měla jsem sestru, která byla se mnou, a ona se stala mým nejbližším spojencem. Na bráchu jsem měla jen fakt mlhavé vzpomínky a pár fotek z dětství. A neřešila jsem to. Začala jsem to řešit vlastně až v pubertě, na ekonomce v Praze.

Tehdy jste se zase potkali?

To ještě ne, ale my jsme se ségrou chtěly vidět tátu. Byl nemocný a pak umřel, takže se řešilo dědictví. Začali jsme si psát a jely jsme za tátou na Moravu. Já jsem se pak vdala a měla jsem s exmanželem syna, on od nás ale odešel. Bylo to docela maso, měly jsme pronajatý byt, všechno, co jsem vydělala, šlo na nájem, ex se o syna moc nestaral. A slovo dalo slovo a brácha prostě jednoho dne napsal a přijel za námi.

Co se změnilo, když jste se potkali po tak dlouhé době, vlastně skoro po dvaceti letech?

Bylo to strašně silné. Jasně, že jsme to brali, jako že jsme brácha a ségra. Ale strašně dlouho jsme se neviděli. Měli jsme si strašně moc co povídat. Já byla doma s prckem, měla spoustu brigád, ale skoro žádné peníze, jedli jsme fakt pořád jen játra a těstoviny. A on se najednou objevil, měl peníze, začal se o nás starat. Vůbec nás nenapadlo, že to dojde tak daleko. Nebo že se to zvrtne úplně jinam. My se ale do sebe vážně zamilovali. Navíc brácha bydlel pořád na Moravě, tam měl byt, takže logicky zůstal u nás. Byl to pořád můj velkej brácha, ale já jsem ho tak vlastně nevnímala. Byl úspěšný, bohatý a uměl se chovat, je navíc strašně chytrý. Pro mě, svobodnou matku s tříletým synem, to bylo jako zjevení, hlavně po mém ex. Prostě jsme spolu najednou začali spát.

No… Takže se z vás stali normálně partneři, jako i pro veřejnost? Nikdo asi nevěděl, že je to tvůj brácha, ne?

Zpočátku to bylo jen něco jako znovuobjevení rodinných vazeb. Trávili jsme spolu strašně moc  času, mluvili o našich životech. Brácha mi povídal o tátovi, já jemu zase o mámě. Museli jsme probrat všechno, co se stalo po rozvodu. Ani on se s nejstarší ségrou nestýkal, byla o dost starší a úplně nás všechny odřízla. Já jsem v té době byla skoro rok sama a osamělá, bylo toho na mě moc a on byl pro mě velkou a vlastně jedinou oporou.

Věděli jsme, že riziko genetických vad u dítěte z incestu je vysoké, ale i tak jsme to prostě neřešili.

Pomáhal mi s mým synem a postupně jsme si začali být, no jak bych to řekla, prostě velmi blízcí. Naše city se změnily v něco víc než jen sourozenecké pouto. Když jsem si uvědomila, že jsem se do něj zamilovala, vlastně jsem to ani moc neřešila. Když jsem se pak bráchy zeptala, cítil to samé. Bylo to strašně divné, ale abych řekla pravdu, fakt jsme to neřešili.

Uvědomovala sis, že váš vztah je nezákonný a morálně vlastně úplně mimo, nepřijatelný? A nebezpečný?

Jasně, nejsem pitomá. Bylo to sice úplně přirozené, ale i složité, protože jsme věděli, že to, co děláme, je nezákonné a společensky nepřijatelné. Takže ano, velmi dobře jsme si to uvědomovali. Bylo to něco, co nás trápilo od začátku, ale prostě jsme to neřešili, protože láska, kterou jsme k sobě cítili, byla silná. Říkala jsem si, že nebudu prostě ignorovat své city jen proto, že je společnost považuje za špatné. Byli jsme dospělí a oba jsme věděli, co děláme. Samozřejmě, že jsme věděli i o právních důsledcích… A mě i tížilo takové to sociální odsouzení. My se ale i tak rozhodli, že naše láska stojí za to riziko. 

A co vaši? Ti to taky neřešili?

Hele, táta byl už po smrti, proto jsme se vlastně začali víc vídat. A matka, ta neřeší nic. Věděla to, ale nemluvilo se o tom. My jsme nikdy neměli potřebu to s ní řešit a ona ji taky neměla.

No, nejhorší ale bylo, jak jsi říkala, že chcete mít děti. Takže vy jste prostě fakt řešili otázku možného potomka? Víš, co by se mohlo stát?

Mluvili jsme o tom hodně. Jak víš, já jsem měla syna, ale to byl spíš zázrak. Původně mi někdy v 17 řekli, že nebudu mít děti. Pak jsem přesto otěhotněla, úplně normálně. A já jsem nechtěla jen jedno dítě. A brácha byl v tu dobu můj partner, takže jo, řešili jsme to. Věděli jsme, že riziko genetických vad u dítěte z incestu je vysoké, ale i tak jsme to prostě neřešili.

Takže jste spolu spali bez ochrany?

Jo. A vidíš, stejně jsem neotěhotněla. Prostě jsme se starali o mého syna společně a pak už jsem neotěhotněla. Jasně, že teď vidím, že je to dobře… V tu dobu jsem ale dítě chtěla. A právě s ním.

Jak se vaše okolí stavělo k vašemu vztahu?

Většina lidí o našem vztahu nevěděla. Udržovali jsme ho v tajnosti, teda ne ten vztah, ale neměli jsme potřebu komukoliv říkat, že jsme sourozenci. Udělali jsme si navíc nové přátele, protože já předtím moc nikam nechodila.

Syn byl malý a říkal mu jménem. V tomhle případě platí, že nevědomost je lepší.

Kámoši věděli, že jsem si našla někoho, kdo mě podporuje, kdo mi pomáhá s výchovou syna a s kým žiju, ale pravdu o našem vztahu neznali. Bála jsem se, že kdyby někdo zjistil, jak to doopravdy je, ztratila bych všechny a navíc bychom mohli jít fakt i do vězení.

Takže jste měli strach z právních důsledků?

Ano, vždycky jsme měli strach. Navíc brácha se i v oblasti práva nepřímo pohyboval. Věděli jsme, že incest je trestný čin a že bychom mohli čelit právním problémům, kdyby se náš vztah provalil. Jak říkám, s nikým jsme o tom nemluvili.

A co na to tvůj syn? Komentoval to nějak?

Hele, byl malý. A vlastně teď si na bráchu jako na mého partnera už nepamatuje. My jsme se totiž pak zase „rozešli“. Zní to divně. Ale fakt jsme se rozešli, on si našel někoho jiného, žil s ní. Volali jsme si, ale můj syn si ho pamatuje už jen jako strejdu a o ničem neví. Nechtěla bych, aby tohle na něj mělo nějaký negativní dopad. Brácha se k němu choval skvěle a neřešili jsme, jak mu říkat, byl malý a říkal mu jménem. V tomhle případě platí, že nevědomost je lepší.

Jak jste zvládali morální a etická dilemata spojená s vaším vztahem?

Měli jsme je – já teda určitě jo. Někdy to bylo těžké. Dost jsem přemýšlela o tom, jestli děláme správnou věc, hlavně když jsme se snažili o dítě. Ale jak říkám, i když mě morální a etické otázky pronásledovaly, vždycky jsme dospěli k tomu, že jsme oba dospělí a milujeme se.

Po rozchodu jsem potřebovala čas na zotavení. Pak jsem se navíc zase vdala, ale zase blbě.

Věřila jsem tehdy, já blbá, že láska by neměla být odsuzovaná jen proto, že se vymyká běžným normám. Navíc jsme se najednou měli hrozně dobře, ale to nebylo to hlavní. Změnil se nám život, mohli jsme jezdit na výlety, koupit si něco, konečně jsme zařídili byt. Bylo to fajn.

Jak dlouho teda váš vztah trval?

Náš vztah trval skoro čtyři roky. Krásné, ale také velmi náročné roky. Ono i ten stres z utajování a obavy z odhalení nás postupně začaly docela pronásledovat. A brácha pak začal chodit hodně ven, do heren a do kasina. Prostě jsme se odcizili. A hádat se s ním, to jako jsem fakt nechtěla. Takže nakonec si i našel jinou a rozhodli jsme se, že se rozejdeme. A bylo to dobře. Bolelo to, ale bylo to tak. Byl to a je můj brácha, především!

Jak jste zvládali rozchod samotný, vždycky to bolí přece?

Bylo to bolestivé, to je fakt. Ztratila jsem nejen partnera, ale na chvíli i bráchu, kterého jsem vlastně znovu našla. Zprvu jsme se snažili zůstat v kontaktu, i s tou jeho novou ženskou, ale bylo to těžké. Po rozchodu jsem potřebovala čas na zotavení. Pak jsem se navíc zase vdala, ale zase blbě. Musela jsem se nějak postavit na nohy. Můj syn mě držel nad vodou, byl to školák… A byl skvělý, jak mi pomohl překonat těžká období.

Je to asi dost netradiční, ale jak se na to díváš teď, s odstupem času, kdy jsi i ty sama babička? Co bys poradila lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci?

Jo, jsem bába a zůstalo fakt jen u jednoho dítěte. Nemyslím si, že to, co se stalo mně s bráchou, je časté. Ale kdyby přece jen, poradila bych jim, aby byli upřímní sami k sobě a zvážili všechny důsledky svých činů.

Byla to zkušenost, která mě formovala a pomohla mi lépe pochopit hodně věcí. Sebe, své potřeby. Ale už bych do toho fakt nešla.

Chápu, je to láska a v tu chvíli to vidíte všechno jinak, ale je fakt důležité uvědomit si, že láska, která je nezákonná a morálně kontroverzní, může přinést mnoho problémů a bolesti. A s největší pravděpodobností stejně jednou skončí...

Jak to máte s bráchou teď?

Máme jen sporadický kontakt. Oba jsme se snažili jít dál a najít si nový život. On se taky oženil a má rodinu, takže náš vztah je prostě hodně odtažitý. Je to mezi námi a nějak nemáme ani jeden potřebu se stýkat. Můj syn už má svou vlastní rodinu, strejdu už dávno neřeší. Naše vztahy jsou teda spíš formální a distancované, což je pro nás oba, nebo vlastně všechny, asi nejlepší.

A kdyby ses měla na všechno podívat zpětně, šla bys do toho znovu? Nebo ne znovu, ale udělala bys to tenkrát?

Prostě i s odstupem času vidím náš vztah jako součást mého života, tehdy jsme to tak cítili. Hodně mě to naučilo, byla to zkušenost, která mě formovala a pomohla mi lépe pochopit hodně věcí. Sebe, své potřeby. Ale už bych do toho fakt nešla. Dnes vidím, jak moc velkou chybu jsme udělali a jak jsme byli pitomí, když jsme chtěli dítě. Vím to, ale taky si pamatuju, že jsme oba měli v tu dobu lásku a štěstí v těžké situaci...

Uvědomuješ si, kolik bude mít tenhle rozhovor hejtů? Jistěže bude anonymní, ale co bys řekla čtenářům, kteří váš příběh odsoudí?

Chápu, že můj příběh může vyvolat silné emoce, odsouzení a mraky komentů, jaká jsem nebo nejsem... Všichni máme svoje hranice a morální přesvědčení. Ale je to jen a jen moje věc. Vztahy a láska můžou být komplikované a ne vždycky se řídí logikou a společenskými normami. Takže bych asi řekla, že než někoho odsoudíme, je lepší pokusit se pochopit jeho situaci a pohnutky. Nikdo není bezchybný. Chyby děláme všichni. 

Moc ti děkuju za odvahu podělit se o tenhle příběh, byť anonymně.

 

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...