fbpx

Nejmladší dceru porodila Lucie doma, zatímco starší sourozenci spali vedle v pokoji. Nechali jsme to plynout, říká 2 fotografie
Lucie Budilová. (zdroj: se svolením Lucie Budilové)
Zveřejněno: 29. 5. 2024

Bivojovi je 12 let, Evelínce 10 a Viktorce 7. Lucie Budilová je mámou na plný úvazek a teprve v poslední době se začala věnovat i dalším věcem, které ji naplňují a baví. Dva roky vyráběla náramky z minerálů s poselstvím a v současné době pracuje na projektu „Nad věcí s Luckou“, který nese myšlenku vědomého nakupování, úklidu a práce se sebou skrze věci, které nás obklopují.

Život Lucie nebyl vždy jednoduchý. Jeden z jejích rodičů byl alkoholik, takže nepoznala klasickou rodinnou pohodu. O to více je ráda, že může svým dětem poskytnout vše, co potřebují, a především stabilní zázemí. „Pocházím z Mostu a do Prahy jsem se přestěhovala v 21 letech. Do rodného kraje jsem se již nikdy nevrátila. Pak jsem potkala Štěpána a postupně se nám narodily tři krásné a zdravé děti,“ vypráví Lucie. První dvě děti porodila klasicky v porodnici, třetí Viktorka se však narodila doma a Lucie na tento porod vzpomíná nejraději.

Třetí dítě bylo překvapení

Lucie vždycky toužila po dvou dětech, ale nakonec přišla ještě nejmladší Viktorka jako velké překvapení. A právě svůj třetí porod absolvovala Lucie doma. „Bylo to naprosto úžasné a přesně takové, jaké jsme to měly prožít. Jsem za tuhle zkušenost moc ráda. Vše probíhalo hladce, ale pro jistotu jsem měla připravenou tašku do porodnice. Nebylo to tak, že bych chtěla rodit doma za každou cenu,“ popisuje Lucie velmi silnou životní zkušenost. Když pak přišlo rozhodnutí, zda zavolat porodní asistentku, nebo vyrazit do porodnice, měla jasno.

Do doby, než jsem zmínila domácí porod, byly moje návštěvy na gynekologii bez problémů. Tehdy jsem si ale vyslechla hrubé komentáře. Na mou stížnost jsem nikdy nedostala odpověď.

„Zavolali jsme porodní asistentce, která byla velice citlivá, a nechala nás do poslední chvilky samotné a jen naslouchala, kdy jí bude potřeba. Tím, že jsem rodila v noci, jsme nemuseli řešit, co se staršími dětmi. Ty tvrdě spaly vedle v pokoji a přišly až v tu chvíli, kdy Viktorka vykoukla na svět,“ popisuje Lucie. Dodává, že vše šlo krásně, i když byla celou dobu připravená na to, že bude nutné okamžitě vyjet do nemocnice. „Bezpečí Viktorky pro mě bylo velmi důležité. I proto jsem volala porodní asistentku. Nevěděla jsem, v jakém stavu po porodu budu, a chtěla jsem mít jistotu, že bude o miminko postaráno,“ upřesňuje.

Na domácí porod vzpomínám ráda

Celé její třetí těhotenství bylo jiné. Lucie přiznává, že ani jiná možnost než rodit doma nebyla. „Od začátku jsem chodila opravdu jen na ty nejnutnější prohlídky, odmítala, co se dalo, a při kontrole před porodem jsem utekla z čekárny, protože mi v porodnici nebylo vůbec dobře. Věděla jsem, že je Viktorka v pořádku. Byla docela dlouho otočená zadečkem dolů, což by porod doma komplikovalo,“ pokračuje.

Na domácí porod vzpomíná Lucie moc ráda. Oproti porodu v porodnici to pro ni bylo mnohem příjemnější a méně stresující. Vše šlo tak, jak mělo. Porod začal kolem půlnoci a v šest ráno byla Viktorka na světě. „Jméno jsme vybrali, až když jsme ji viděli, a od toho okamžiku jsme byli jen spolu. Druhý nebo třetí den přijel dětský doktor, podíval se na Viktorku a zase odjel. Porodní asistentka nás byla párkrát zkontrolovat a vše hezky plynulo,“ vypráví Lucie s velkou dávkou něhy.

Když však přišla poprvé po porodu na kontrolu ke svému gynekologovi, nesetkala se s pochopením. „Do doby, než jsem zmínila domácí porod, byly moje návštěvy na gynekologii bez problémů. Tehdy jsem si ale vyslechla hrubé komentáře, což mě odradilo od toho se do této ordinace ještě vrátit. Na mou stížnost jsem nikdy nedostala odpověď,“ pokračuje.

 

c9814082 9edb 4e1a 909c 49d1b8325307

I přesto, že domácí porod byl pro Budilovy obrovský zážitek a vše dopadlo na jedničku, Lucie přiznává, že není úplným zastáncem domácích porodů a výhradně alternativní léčby.

Tenkrát to nechala plynout, protože cítila, že to tak mělo být. Ale kdyby měla rodit ještě jednou, neví, jak by se rozhodla. „Domácí porody jsou super. Ale chápu i to riziko, když se pro porod doma rozhodne žena z pozice ega, tak to nemusí dopadnout dobře,“ zamýšlí se a dodává, že další dítě už neplánuje, takže otázku případného dalšího domácího porodu neřeší.  

Když si vybaví další dva porody s nejstarším Bivojem a mladší Evelínkou, které rodila v porodnici, tak i na ně ráda vzpomíná. Přesto však poukazuje na to, že jako prvorodička se necítila v nemocničním prostředí dobře. „Musela jsem rodit na zádech vleže, což bylo nepřirozené. Personál se nechoval v tuto posvátnou chvíli vhodně a ženě, která prochází tímto transformačním okamžikem, to může způsobit hluboké trauma,“ bilancuje.

S dcerou Evelínkou už to bylo ale jiné, protože měla štěstí na příjemnou porodní asistentku, která jí umožnila i potřebné soukromí. „Byla velice zkušená a věřila jsem jí. Doktorka přišla, až když byla Evelínka na světě,“ říká Lucie a zároveň dodává, že měla velké štěstí. Všechny tři porody proběhly naprosto hladce a má na ně ty nejlepší vzpomínky. „Jsem hlavně šťastná za ty moje tři poklady,“ říká s láskou.

Pomáhá lidem naučit se vědomě žít

Dětem se věnovala naplno řadu let, ale v poslední době cítila, že je potřeba dělat i něco jiného. Manžel jako obchodník rodinu uživil, proto se Lucie mohla rozhodnout dělat to, co ji baví a naplňuje. Našla se v navlékání minerálních korálků, které tvořila i na cestě po Evropě. „Dostala jsem se k tomu úplnou náhodou. Manžel mi dal tisíc korun a já vytvořila čtyři náramky. Ty se hned prodaly a za vydělané peníze jsem vyráběla další. A za nějaký čas mě to úplně pohltilo a hodně naučilo,“ popisuje.

Věci nám mohou krásně ukázat, jak to skutečně máme uvnitř sebe.

V průběhu let se s rodinou několikrát stěhovali a vyzkoušeli si také život na samotě u lesa v krásné chaloupce. Téměř dva roky strávili na cestách po Evropě. „Právě díky této cestě jsme si uvědomili, jak málo věcí potřebujeme. Museli jsme se vejít do kufru většího osobního auta a všeho nepotřebného se zbavit,“ pokračuje Lucie.

Po dvou letech se rozhodla s výrobou náramků skončit a začala se věnovat tématu věcí. „Je to pro mě další krok, podnikání mě hodně naučilo, je to ten nejlepší seberozvojový kurz,“ vysvětluje. Dodává, že by se ráda věnovala něčemu, na čem skutečně stavíme svoji hodnotu. Jejím cílem je pomáhat lidem naučit se vědomě nakupovat a vědomě se starat o svou domácnost.

„Chtěla bych se více ponořit do tématu vyřazování věcí z našeho domova. Ono se to nezdá, ale věci nám mohou krásně ukázat, jak to skutečně máme uvnitř sebe. Tím, že jsem musela zabalit celou rodinu z bytu do auta, jsem mohla na vlastní kůži poznat, jaké to je oprostit se od věcí. A vždy mě bavily věci kolem domova a úklidu,“ vysvětluje hlavní smysl projektu, který připravuje.

Lucie vychází především z vlastních zkušeností, kdy strávili s rodinou dva roky na cestách s miminem věcí. „Cestování mi otevřelo cestu k tomu, jak na věcech nelpět, jak nestavět hodnotu na tom, co mám na sobě, nebo zda mám velký dům či auto. Bavilo mě právě stěhování z místa na místo, poznávat různé byty, domy, domácí,“ upřesňuje Lucie, která je ráda, že dostala odvahu a začala podnikat a být svým pánem. „Pracuji se svým vnitřním dítětem, se svými stíny a hranicemi. Abych mohla věci předávat pravdivě, tak si to musím plně prožít a to se mi teď děje,“ uzavírá s tím, že se s rodinou opět chystají na tříměsíční cestu, a poté by se už rádi usadili.

Související…

Sobě pánem se Štěpánem: Náš odlišný životní styl provokuje. Oprostili jsme se od nesmyslů
Martina Malá

foto: se svolením Lucie Budilové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...