fbpx

Pomáhala jsem v africkém sirotčinci: Žádný problém, Marie, žádný problém! Dalších 5 fotografií v galerii
zdroj: se svolením Marie Hodinářové

Herečka, moderátorka, lektorka a hlavně dobrovolnice s velkým srdcem. Marie Hodinářová před sedmi lety odjela do Tanzanie, aby tam pomáhala v místním sirotčinci. Zkušenost změnila její pohled na svět i na vlastní pohodlí.

Zveřejněno: 20. 5. 2024

Známe se bezmála čtvrtstoletí, potkávaly jsme se ve škole i na jevišti. Jak už to tak bývá, školní léta uplynula a my jsme se ze zorného úhlu vzájemně vytratily. Znovu jsme se pak setkaly před sedmi lety, tehdy už Maruška měla za sebou cestu do Tanzanie, a navázaly jsme tam, kde jsme před dvaceti lety skončily. Proto dovolte naše trochu neformální tykání.

Co se ti jako první vybaví, když se řekne Tanzanie?

Rytmus, prach, moje první celá marakuja v životě, navíc koupená od stařenky na ulici, aniž bych věděla, co přesně si to beru, objetí s charakteristickým srdečným: „Waúúúú!“ Vždy, když mám možnost se do vzpomínek víc ponořit, funguje to jako perpetuum mobile, přichází energie.

Co tě přivedlo k dobrovolnictví? Je pravda, že jsi chtěla překonat vlastní pohodlnost?

Myslím, že to by byl malý důvod. Určitě jsem chtěla vystoupit ze zaběhnutého rytmu života, patřím k těm, kteří mají celý život v občance stejnou adresu, nikdy jsem se doopravdy plnohodnotně nikam nestěhovala. Což vytvoří zaběhnuté pohodlíčko, ale zároveň trochu past. Navyknete si na něco spoléhat, druzí si zas navyknou spoléhat na vás, už to celé dávno nemusí být vůbec funkční, ale ven nevykročíte.

Související…

Afričtí kněží v Česku radí: Naučte se ptát „proč jsi smutný“ a budete mít vyhráno
Zdeněk Strnad

Kdysi jsem narazila na tvrzení, že nikdo nemůže doopravdy pomoci druhému a nepomoci zároveň i sobě. A dobrovolnictví v Africe toto v sobě nese. Zjistíte, že během nepřítomnosti svět běžel dál, ale to, co mělo ve vašem životě zůstat, zůstalo. To, co zmizelo, bylo zřejmě již odžito.

Kdo tě zná, nikdy by neřekl, že jsi pohodlná. Ráda překonáváš vlastní limity?

Umím se krásně flákat, prokrastinovat. Ale znám i ten pocit hrdosti, když se něco s intenzivní investovanou energií nakonec podaří. Mám ráda věci dokončené. Nejsem puntičkář, ale estét celkem ano, trápí mě nelad. A taky si uvědomuji, kolik lidí má sny, které by se s trochou odvahy splnit daly, ale do konce života si netroufnou. Vždy jsou důvody, proč do toho nejít. To vědomí, že ideální situace nenastane, ale s odstupem času zjistíte, že jste se rozhodli správně, je hybatel. A když mám možnost se překonat a udělat tím zároveň něco pro další, je to dvojitá výhra.

Než jsi odjela, mělas určitě nějakou představu. Jaký byl pak střet s realitou?

Než jsem jela do Afriky poprvé, má představa končila u výjevů z dětských knížek. Samí sloni, žirafy, banány… Když jsem jela poprvé do Tanzanie, měla jsem za sebou už třítýdenní zkušenost z Kamerunu.

Mé úkoly byly zdánlivě snadné: evidence spotřeby, aby bylo možné lépe počítat potřebné prostředky. Když ale musíte kukuřici počítat na velká vědra, která přesýpáte, už to tak snadné není.

Sice je to úplně jiná část Afriky, ale to základní, totiž že to, co vnímáme jako typické, je pro běžného Afričana často také exkluzivní, jsem se dozvěděla i tam. Základní naivita už byla tedy prolomena. Zajímavé bylo vědomí, že už jen neprojíždím, ale přicházím žít na vesnici. Zažít běžné. Prát prádlo, mazat kůži dětí vazelínou…

Můžeš nám nějak přiblížit místní sirotčinec?

Pracovala jsem v sirotčinci organizace Without mother – Bez mámy. Odpovědnost za chod sirotčince nesou řádové sestry, hlavou je sestra Epifanie, která zároveň učí na místní základce nejmenší děti. A pak jsou zde zaměstnanci: kuchařka a vychovatel s vychovatelkou, kteří však mají mnoho dalších úkolů. Budovy sirotčince se rozkládají na zhruba dvousetmetrové linii, na krajích ložnice dívek a chlapců plus další užitné prostory a uprostřed se všichni scházejí v společném prostoru jídelny s kuchyní, kde si i píší úkoly. Okolo jsou stromy, záhony a několik prostor pro užitná zvířata.

Jak tam vypadal běžný den?

Nevím, jak nejlépe přiblížit běžný den těch, kteří zde chodí do školy. Pro ně znamená brzké vstávání, chůzi několik kilometrů do školy, ve škole si musí nejdřív sami vymést prach, který tam navanul, než se usadí k učení. Pro mne běžný den zahrnoval asistenci u každodenního praní, a protože tenkrát bylo i několik dětí tak malých, že do školy ještě nechodily, pomáhala jsem s nimi.

441053009 1646206442793714 4716518178322331718 n

Marie Hodinářová.


Ale mé úkoly byly třeba i zdánlivě snadné: evidence spotřeby, aby bylo možné lépe počítat potřebné prostředky. Když ale musíte kukuřici počítat na velká vědra, která přesýpáte, už to tak snadné není. Bylo také potřeba zjistit, jaké jsou sezónní potřeby. Když začíná školní rok, když začíná sezóna setby… Snažila jsem se shromažďovat počitatelné informace.

To zní dost složitě…

Občas nešel proud, občas se muselo pro zelené krmivo pro králíky, což v sezóně sucha není jednoduché. Psala jsem také blog pro organizaci Bez mámy, hodně fotografovala – spíše informativně, přivezla jsem též notebook, na kterém jsem zaučovala vychovatele Josefa.

Jak jste se dorozumívali?

No právě – anglicky s většími z dětí. Pokoušeli jsme se začít se systematickou výukou angličtiny, protože je to sice úřední jazyk, ale ve školách se v něm děti spíše biflují, než uvažují. A já byla první z řádky dobrovolníků, kdo se to snažil skloubit s rytmem života v místě. S menšími z dětí jsem se snažila naopak pochytat trochu svahilštiny.

Jak ses aklimatizovala?

Mám ráda teplo a nejsem vybíravá v jídle. Nedostatek bílkovin mne později doběhl, ale fyzicky jsem se aklimatizovala na začátku celkem rychle. Horší to bylo s odlišným vnímáním.

 

13

Některé věci jsem se snažila zjistit, dostat informaci a přišla mi odpověď: „Žádný problém, Marie, žádný problém!“ a to i na otázky, jako kde mám někde být nebo proč něco jdeme dělat. Nad touto odpovědí jsem se musela naučit mávnout rukou, vytáčela mne.

Přišla krize? Nebo chodily krize ve vlnách?

Zažívala jsem celou dobu zajímavě dvojlomný pocit. Moc jsem chtěla domů, a vůbec jsem nechtěla domů. Oboje najednou, jen byl jeden z těch pocitů vždycky dominantní a druhý podřimoval. Velkou krizi jsem měla, když v České republice probíhaly volby, a já i přes vše, co jsem pro to před odjezdem udělala, neobdržela průkaz a musela jen čekat na výsledky. Nebyla jsem s nimi spokojena, děti to viděly, a vysvětlit to nešlo, chápaly to tak, že máme doma asi skoro válku. A další krize už byla fyzická, tělo se vzbouřilo, nemohla jsem už téměř jíst, zachránila mě výprava do města na pořádnou porci syrového zeleninového salátu s kuřetem.

Co pro tebe bylo nejtěžší, co naopak nejhezčí, co tě nejvíc překvapilo?

Jak moc jsou pocity přenositelné? Velké pocity vzbuzovaly maličkosti. Když Ebeneza zjistil, že se vidí v mých očích, a tak se tam chodil koukat… Když Francis, který byl plachý jako kočka, poprvé usnul na mém klíně a začal to dělat pravidelně… Když si Anna obouvala boty obráceně, a i když se to naučila správně, hrála to se mnou dál jako hru… Když se mnou skupinka starších holek začala mluvit víc, ty byly totiž pěkně ostražité a uzavřené…

20170811 191916

Velmi těžké bylo vidět pevné místo trestů ve výchově ve školách i jinde, také to, že některé děti od vzdělání dělí fakt, že rodina nemá na školní uniformu. Bolelo mě prožívat, když někoho z dětí kousl škorpion. Nemůžu vybrat jeden okamžik. Ale vidím zpětně spíš ty hezké.

Co ti to dalo?

Když jsem se vrátila zpět, byla jsem až protivná tím, jak mi věci, které zde řešíme, připadaly malicherné. Ale všechno má své místo. Nemusím se cítit provinile, že jsem se narodila v Evropě. Že mám jiné možnosti. Mám také možnost se podělit.

Co by sis odtamtud přenesla do našeho pohodlného evropského života?

Když se necítíme dobře, mnozí zalezeme do své „nory“ a nekomunikujeme, nebo se aspoň tváříme tak, aby se necítili dobře ani ostatní. No, teď si dělám trochu legraci. Ale zcela vážně se mi líbí ten naturel, se kterým se lidé v Africe připojují k rytmu bubnů nebo zpěvu, a aspoň se pohupují, nechají se zahrnout do společenství a okamžik si užívají, nechají se vytáhnout. Zvládají tak často velmi těžké okamžiky.

Co ti v těžkých chvílích nejvíc pomáhalo?

Jsem Evropan napojený na sociální sítě. Bylo hezké dostávat vzkazy. Vzájemně jsme si psaly s kamarádkou, která v té době také začínala život mimo ČR, v úplně jiných podmínkách, ale to hledání jistot a snahu se zorientovat jsme přes odlišná prostředí sdílely.

07

Dělalo mi radost psát ten výše zmíněný blog, mělo to hezké ohlasy. A vlastně na něm naskakují čtení i teď po šesti letech, stále žije, mělo to smysl. A taky jsem, než jsem odjela, urputně sháněla bylinkové mastičky od jedné konkrétní značky, levanduli a tymián. Jiní by balili outdoorové kalhoty, pro mne bylo důležité vědět, že se v nouzi přichýlím k vůni z domova.

Co bys poradila těm, kteří by se rádi vypravili?

Návod? Neexistuje. Záleží na tom, co od cesty čekáte. Jestli chcete exkluzivní položku do životopisu, můžete si najít dobrovolnictví na webu se zprostředkováním takové cesty. Ale chcete-li vědět, že to byla podstatná část vašeho rozvoje, vyplatí se trochu se rozhlížet. Napsat si, jaký typ činnosti, kde, na jak dlouho chcete vykonávat. Já hledala malou organizaci, aby se lidé vzájemně znali jménem a nebyli jen číslo, v ne úplně nebezpečné zemi, neumím francouzsky ani portugalsky, tím se mi kus Afriky vyškrtnul. Původně jsem ani nechtěla jet učit, ale když jsem našla organizaci, u které mi bylo jasné, že pod jejich křídly chci odjet, a učení byl jen jeden úkol z mnoha, přijala jsem ho.

Vrátíš se tam?

V to doufám. Ale bylo by to už potřetí, před třemi lety jsem se tam na měsíc vrátila a bylo to jako vracet se do rodiny. Potvrzení toho, že jsme si důležití, že jsme si nebyli jen epizodou. Stihla jsem se vrátit, dokud malí ještě nebyli v pubertě. Teď už by se asi v mých očích nehledali.

Jak ti to změnilo život? Pohled na život...

Nad mnohými věcmi už si umím také říct to jejich: „Haina shida! Hakuna matata! Žádný problém, Marie, žádný problém!“

foto: se svolením Marie Hodinářové, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...