Historie porodnictví: Těhotenství bylo označováno za nádor břicha, porod vleže zavedl francouzský panovník

Když si člověk představí rodící ženu, většinou ji vidí na nemocničním křesle se zdviženýma nohama. Přestože existuje řada jiných poloh, které mohou být pro porod vhodnější, rodí dnes v poloze vleže naprostá většina žen. Ale nebylo tomu tak vždycky.

První záznamy o porodech ukazují, že ženy zaujímaly polohu vsedě, ve dřepu nebo vestoje. Vsedě bývaly rodící ženy vyobrazovány po celá staletí. Starověká socha z Egypta například zobrazovala klečící Kleopatru, obklopenou pěti ošetřovateli. Dochovaly se také záznamy o porodních stoličkách a židlích.

Proč je tedy tak oblíbená poloha vleže? Na její popularizaci měl velký podíl král Ludvík XIV., který vládl ve Francii v letech 1643–1715. Ten prý byl fascinován sledováním porodů (svých milenek) a frustroval ho nedostatečný výhled, když rodily na do té doby běžné porodní stoličce. Pro potěšení krále tak dvorní porodník zavedl polohu vleže a samotný král pak u porodů s chutí asistoval. S vědomím, že král je příznivcem polohy vleže, začaly tuto praktiku přijímat i nižší vrstvy obyvatel, kteří předpokládali, že byla zavedena z nějakého lékařského důvodu.

O popularizaci této polohy se zasloužil také francouzský porodník Francois Mauriceau, podle kterého měla být poloha vleže příjemnější pro ženu i porodníka. Mauriceau také ovlivnil samotné chápání těhotenství, které podle něj nebylo přirozeným stavem. Těhotenství vnímal jako nádor břicha způsobený dítětem a děti klasifikoval jako zdravotní problém. Toto jeho pojetí tak otevřelo dveře nejrůznějším pseudodoktorům, kteří vstoupili do oboru a začali vytlačovat porodní asistentky i porodní báby.

Infanticida i infekce z pitevny

To, že v minulosti porod probíhal za asistence porodní báby a často ho nepřežila ani žena, ani dítě, je obecně známý fakt. Věděli jste ale, jak probíhal porod šlechtičen z tudorovské Anglie? Několik týdnů před porodem šla těhotná žena do kostela, aby jí kněz požehnal. Následně byla zavřena do soukromé místnosti, kde strávila o samotě několik týdnů před porodem, ale také po něm. V místnosti bylo většinou šero a měla symbolizovat temnotu a klid dělohy. Při samotném porodu pak ženě asistovaly porodní báby, které odříkávaly nejrůznější modlitby, aby rodičku ochránily před nebezpečím, které mohlo během porodu nastat – a také velmi často nastalo.

Porod ve viktoriánské Anglii.

Určité zvláštnosti s sebou přineslo i období renesance. V té době se ženy vdávaly velmi mladé a často měly pět až deset dětí, úmrtnost při porodech ale byla vysoká. Proto, když zjistily, že jsou těhotné, sepisovaly závět. Strach ze smrti vlastní nebo úmrtí dítěte však nebylo to jediné, s čím se ženy musely potýkat, neboť neexistovala žádná úleva od bolesti – kromě whiskey. Bolest při porodu byla navíc vnímána jako boží trest pro pramáti Evu a všechny ženy, které přišly po ní. Ženy tak „byly nuceny bolest snášet, aby odčinily hříchy Evy“ – zažívat bolest byla jejich údajná „povinnost vůči Bohu“.

Ignaz Semmelweis snížil výskyt horečky omladnic na svém porodnickém oddělení tím, že nařídil mytí rukou. Tušil totiž, že zdrojem budou patrně nemyté ruce mediků, kteří chodili na porodnickou kliniku přímo z pitevny.

Velmi děsivé pak bylo mateřství otrokyň v Americe 18. století. Kojenecká úmrtnost se pohybovala mezi 28 až 50 %, úmrtnost dětí mladších deseti let byla 40 až 50 %, a to zejména v důsledku podvýživy matek, přepracování a nedostatečného přístupu k lékařské péči. Existují dokonce záznamy o tom, že některé děti byly záměrně udušeny vlastní matkou, která se je tak snažila ochránit před životem v otroctví.

V 17. a 18. století se Evropa začala přelidňovat a infekční nemoci a úmrtí u porodu byly ještě mnohem častější. Zvýšil se také výskyt horečky omladnic. Začala vznikat porodní oddělení v nemocnicích, ale přelidnění způsobilo, že ženy rodily vyloženě na dohled od sebe, a lékaři tak chodili od pacientky k pacientce a infekci přenášeli z jedné na druhou neumytýma rukama nebo na nemytých nástrojích.

První nemocniční porody se sotva daly nazvat intimní a hygienickou záležitostí.

V roce 1847 pak snížil Ignaz Semmelweis výskyt horečky omladnic na svém porodnickém oddělení tím, že nařídil mytí rukou. Tušil totiž, že zdrojem budou patrně nemyté ruce mediků, kteří chodili na porodnickou kliniku přímo z pitevny. Přestože se po zavedení tohoto opatření snížila úmrtnost pětinásobně, byla tato myšlenka širokou lékařskou veřejností prudce odmítaná. V té době se totiž chirurg dal bez nadsázky přirovnat k řezníkovi a k jejich cti sloužilo, pokud měli chirurgickou zástěru hodně potřísněnou krví. V roce 1900 pak došlo v USA a Kanadě k definitivnímu odklonu od porodních bab ke gynekologii.

A jak tomu bylo s císařským řezem? Ten se používal pouze v situacích, kdy bylo jisté, že matka porod nepřežije, což se změnilo až s nástupem anestetik. V roce 1914 pak byla vyvinuta metoda zvaná Twilight Sleep, která měla rodičkám ulevit od bolesti za pomocí kombinace skopolaminu, který způsobuje amnézii, a morfinu ke zmírnění bolesti. Mnoho žen díky ní sice zapomnělo na svůj bolestivý porod, avšak objevilo se u nich vysoce agresivní chování. Léky také pochopitelně působily i na dítě a občas se „jednoduše stávalo“, že dítě po narození nedýchalo. Touha žen být aktivním účastníkem porodu a vyhnout se vedlejším účinkům však naštěstí způsobila brzký konec této metody.

To, že porody v nemocnici nebyly vůbec běžné, dokazují i porody v královské rodině. Královna Viktorie se svého porodu v nemocnici dočkala až u svého osmého dítěte Leopolda. V té době bylo nově vynalezeno inhalační anestetikum chloroform, kterým byla Viktorie uspaná, a poprvé tak zažila bezbolestný porod, za což byl její porodník John Snow povýšen do rytířského stavu. Tímto porodem se pak nechaly inspirovat zámožnější vrstvy a porod v nemocnici byl považován za známku luxusu. I princ Charles se narodil v roce 1948 v Buckinghamském paláci, kde byl z Belgického salónu dočasně utvořen porodní sál. Jako první z královské rodiny rodila v porodnici až princezna Diana svého prvorozeného syna, prince Williama.

Ve 20. století naštěstí pokrok v medicíně předběhl veřejné zdravotnictví a nižší vrstvy už měly přístup k lékařské péči. V 50. letech 20. století už se 88 % porodů odehrávalo v nemocnicích za přítomnosti lékaře.