Pátek Karla Křivana: Tak kolikrát to mám opakovat?

Byl jsem v týdnu ve sněmovně a čekal na recepci, až si pro mě přijdou lidé, za kterými jsem šel. Prostor najednou zaplnila jakási středoškolská výprava. Studenti se šli podívat, jak funguje parlament, tento chrám demokracie. Vrchol její otevřenosti. Zde zvolení zástupci tvoří a schvalují zákony.

Každou instituci definuje nejen její obsah, ale také forma, jakou se prezentuje. A možná je první setkání s nejdůležitějšími prostory fungování své země pro mladého člověka důležité. Zapíše se mu do paměti. V případě mnou sledované skupiny jsem bohužel měl pocit, že přivítání, jakého se jejím členům dostalo, nemohlo u nich vyvolat dojem vstřícnosti, už vůbec ne vznešenosti či výjimečnosti.

Nazí v rámu

Museli projít kontrolním rámem a byli ochránci našich poslankyň a poslanců upozorněni, že pro zjednodušení si mají všechny kovové předměty dát do svých baťůžků a tašek. Samozřejmě že tak mnozí z nich neučinili, což mělo za následek pípání rámu, kterým procházeli.

Nemohli se cítit jako občané, nýbrž jako trpění hosté, které jste nezvali, ale musíte přijmout.

Načež nastalo peskování jak ze strany pedagogického doprovodu, tak lidí z bezpečnostní ochrany sněmovny. Věčně nervózní výrok dospělých vůči týnejdžrům „kolikrát to mám ještě opakovat“ jsem zaslechl několikrát. Říkám si, že kdybych já šel v šestnácti do parlamentu, tak bych také myslel na jiné věci, než kam si mám dát pásek a klíče. Nakonec samozřejmě všechno nějak proběhlo, studentky a studenti zmizeli ve spleti chodeb malostranských paláců a bezpečnost jejich uživatelů byla zajištěna.

Jste tu nevítáni

Já si jen říkal, jestli první setkání s centrem demokracie by nemělo být vymyšlené nějak jinak než velmi rázným projevem moci a zjevným důkazem, že běžný občan není jím voleným politikům roven. Chápu bezpečnostní důvody. Ale nad nimi myslím stojí výchova nové generace. Ta může samozřejmě začít u poslušnosti a pořádku. Demokracie ale podle mě stojí na něčem jiném. Aby to pochopili, měli by se setkat s jiným přijetím než nedůvěrou a nadřazeností.

Ten jejich příchod do prostor, kterých by si měli vážit, měli by jim rozumět a chránit je, neříkal vítejte, jsme rádi, že tu jste. Nepřicházeli na agoru, ale do úřadu. Nemohli se cítit jako občané, nýbrž jako trpění hosté, které jste nezvali, ale musíte přijmout. Tak jim alespoň dáte najevo, že sem nepatří, že tu nejsou doma.

„Demokracie není zdvořilá,“ píše Salman Rushdie ve své pronikavé eseji Pravda. Literatura a její úkoly v době zmatení hlasů, jazyků a pravd. Můžete si ji celou poslechnout v archivu Českého rozhlasu. Vzpomněl jsem si na ta slova, když jsem viděl snahu „srovnat“ mladé lidi podle modelu školství jak z mého mládí.

Zaseklé instituce

Demokracie je diskuse a ta není nositelům moci vždy příjemná. To je jedna z prvních věcí, které by se o svobodné společnosti měli mladí lidé dozvědět. Někdo mi možná řekne, že dělám z komára velblouda, jak by jistě neopomněla podotknout teta Kateřina ze Saturnina. Leč do školy i parlamentu by měla být radost chodit.

Až příliš mi ty profesorky připomínaly moje středoškolské zkušenosti a ochrana našeho zákonodárného sboru závodní stráž té doby. Nejsou důležitější instituce v této zemi než škola a parlament. Obávám se, že jim nevěnujeme péči, kterou potřebují. Když jsem přišel na řadu já, dal jsem si klíče poslušně do tašky a přemýšlel, jestli jsem si doma nezapomněl přezuvky.