fbpx

Cílem manipulátora je stát se vaší spřízněnou duší. Pak vždy uděláte to, co chce, říká Petr Casanova 1 fotografie
Zdroj: Se svolením Petra Casanovy, autor: Tomáš Nosil

S úspěšných novinářem a autorem bestsellerů jsme si povídali o nudě ve vztahu, nevěře, manipulátorech i nízkém sebevědomí.

Zveřejněno: 22. 5. 2023

„Peněz můžeme mít kdykoli víc, ale času máme každý den méně. Proto mě také peníze prakticky nezajímají, mou hlavní hodnotou je čas. Ten se nedá koupit. Věnuji ho jen tomu, v čem vidím smysl,“ píše na svém webu novinář a spisovatel Petr Casanova, který skrze blog, magazín i knihy předává už roky lidem inspiraci, naději i podporu. Za tu dobu už si vytvořil početnou základnu čtenářů, kteří se k němu rádi znovu a znovu vrací. V čem jeho úspěch spočívá? Možná v tom, že myšlenky pro své knihy čerpá nikoli od jiných, ale ze svých vlastních životních zkušeností. Nám v rozhovoru prozradil, jak se dívá na toxické vztahy, co podle něj vnáší do života štěstí a proč je pro něj nevěra za hranou. 

V jedné ze svých knih řešíte „případy zbytečných rozchodů a ukvapených útěků ze vztahů“. Lze nějak zobecnit, kdy je opravdu rozchod na místě, a kdy je naopak zbytečný a nastává třeba jen kvůli lenosti jednoho či obou partnerů na vztahu pracovat? 

Při hledání správné hranice se řídím psychoimunologií. To je obor psychologie, který už prokázal přímou souvislost mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity. Shodneme-li se, že lidské zdraví, potažmo život, mají nejvyšší hodnotu, pak by tou hranicí měl být moment, kdy už vztah poškozuje zdraví. Tím nemyslím jen zdraví duševní, ale psychika se už propisuje i do zdraví tělesného. Tam je prolomena osobní hranice každého člověka. Přičemž každý člověk má jinak nastavené pásmo bolesti. Někdo dokáže odpružit i zradu, někdo ji odpruží jen zdánlivě, špatné pocity pouze internalizuje (potlačí), a to se pak odrazí nejprve na psychickém, pak i tělesném zdraví. A je jedno, jestli vás deptá to, že pro vztah obětujete všechno a druhý nic, zda je to stereotyp, nebo zda postupující nekompatibilita s partnerem. Jestliže vás TO ničí, musíte myslet víc na sebe. Protože už nejde jen o vztah. Může jít, a to nepřeháním, o život.

Co pro vás nebylo důležité, bude vám odebráno. Ať je to sval, který jste přestali procvičovat, nebo člověk, jehož zájmům jste se přestali věnovat. Když totiž nevěnujete člověku dlouhodobě čas a pozornost, učíte ho žít bez vás, potažmo s tím, kdo mu čas a pozornost věnovat začne.

Jak se jako muž díváte na nevěru? Lze ji odpustit? Kdy a za jakých okolností?

Oddělím svůj osobní názor. Nepřikládejte mu, prosím, žádnou váhu a nenechávejte se tím ovlivnit. Pro mě je nevěra za hranou. Nedávám druhé šance. Není v tom ješitnost, ale minulost. Ve dvaceti letech jsem právě pro takovou nevěru stál na mostě a chtěl se zabít. Nebýt shody okolností, stalo by se to. A co je nejhorší, tu ženu, o které jsem si myslel, že pro mě znamená celý život, jsem od té doby neviděl. Je pro mě nevýznamná. Tehdy se mi ale zdála tak nepostradatelná, že se bez ní neobejdu. Byl to jeden z impulzů, který mě přiměl zajímat se o psychologii.

Je neuvěřitelné, jak jedna jediná myšlenka může člověka zavléct až na pokraj smrti. Jenže tak náš mozek funguje. Člověk je schopen soustředit se jen na jednu věc v jedné chvíli. Když vás zachvátí negativní pocit, neumí vytvořit pozitivní myšlenku. Negativní myšlenka pak nedokáže vést k pozitivnímu činu. Negativní čin pak musí přinést negativní výsledek. A na začátku všeho je pocit. Jeden špatný pocit vás může připravit o život. Proto si dávám velký pozor na své pocity. Nezdržuji se s lidmi, kteří mi ubližují. Zejména když dopředu vědí, že je to pro mě citlivé místo. Tudíž já nevěru neodpouštím. Přijímám ji jako informaci o druhém člověku, o jeho hodnotách, o jeho neschopnosti mě respektovat. Nevadí mi to. Prostě jen odcházím. Každá žena, která kdy se mnou přišla do vztahu, tohle věděla. To bylo vše, co bylo v mé moci, požádat ji, ať nevěrná není. Pokud byla, vztah skončil. Rozhodně jsem o ni nebojoval. Nechci v životě lidi, u kterých jsem se už přesvědčil, že se na ně nemohu spolehnout. Opět to není ješitnost, spíše zkušenost. Neumím věřit někomu, kdo mě obelhal.

Současná žena si už nenechá tolik věcí líbit. Zjistila, že se za sebe může postavit, že je pro ni lepší být sama než v toxickém vztahu. To samozřejmě mění pozici mužů. Už si nemohou k ženě dovolit tolik co dříve. Musejí ji více vnímat. Jinak o ni přijdou.

Ale opakuji, je to jen můj pohled a mou práci neovlivňuje. Rozumím případům, kdy někdo má, řekněme, dlouhodobý citový deficit, chybí mu vyslechnutí, obejmutí, milování, více sdílení, komunikace, péče a pak je nevěrný. Kompenzuje si tím něco, co mu schází a co mu třeba protějšek nechce nebo už nemůže dát. Mnoho lidí je nevěrných ze zoufalství. Pak je však otázka, proč zůstávají ve vztahu, ve kterém se trápí, proč vytvářejí další utrpení, a to svému milenci a možná i svému partnerovi. Tam, kde se oba shodnou, že jen něco zanedbali, že jim nevěra ukázala na problém například v komunikaci, je šance důvěru obnovit. Problém z psychologického hlediska spočívá v tom, že kdo nevěru vnímá jako zradu, ten prožije v mozku stejně palčivou bolest, jako když mu blízký člověk zemře. A on de facto opravdu zemře. Zemře totiž ve vás představa o člověku, kterým jste si mysleli, že je. Ale on ukázal, že není.

Proto je dobré posuzovat nevěru případ od případu, a to i s ohledem na mentální odolnost zúčastněných. Kdo měl vztah spojený s představou dvou milujících se osob, tomu se naruší, nebo i rozbije takzvaná Nádoba důvěry. I kdyby pak sebevíc chtěl, nedokáže už věřit. Trápí se sám, trápí tím druhého, který s avantýrou přestal. Někdo dokonce nevěrnému, ale ponaučenému partnerovi nevěru dál vytýká, mstí se, kompenzuje si tím svou duševní bolest. Jenže to je karma. Člověk sklízí, co zasel. Když zasadíte bolest, nemůžete sklidit radost. A to platí pro oba. Právě proto já osobně s nevěrou nechci přijít do styku. Nechci ublížit ani nechci, aby mi ublížil někdo jiný. Vyžaduji, aby partnerka komunikovala co nejvíce, zejména o tom, co jí na mně vadí. Ať se zbytečně netrápíme. Proto přece ve vztahu nejsme.

Je fakt, že máme třeba tendenci navazovat fyzický kontakt i s někým dalším, vždy ukazatelem toho, že v našem vztahu něco není v pořádku? Nebo za tím může být i přirozená touha člověka po variabilitě?

Vraťme se v myšlenkách do hluboké minulosti. V pravěku člověk nebyl největší, nejrychlejší ani nejsilnější zvíře. To, že přežil v divočině, je zásluha spolupráce. Člověk potřebuje necítit se sám. Každý v sebe věří víc, když je o něj zájem, když si nepřipadá přehlížený nebo zbytečný. Navíc fyzický kontakt, je-li příjemný, například objetí, vyvolává oxytocin, hormon lásky, štěstí, bezpečí. Oxytocin působí přímo proti kortizolu, hormonu ohrožení, strachu, nebezpečí. Objetím, zahřátím lze zastavit stres. A my toho stresu v dnešní době máme příliš, a to permanentně.

Dříve byly ženy s věkem nešťastné, že jim mizí příležitosti, dnes už to pociťují i muži. Krize středního věku je u nich často velmi silná. Čím více se rozevírají sociální nůžky, tím větší pocit selhání někteří muži mají. Že by své rodiny mohli zaopatřit víc. Že by už měli mít větší byt, větší dům, nemovitost u moře, jachtu, přinejmenším milenku. A i ti, kteří navenek vypadají, že je to netrápí, mohou uvnitř prožívat ohromné bitvy, o kterých jejich okolí nemá ani ponětí.

Lidem chybí láska, nejen ve fyzické podobě. Obecně pochopení, vnímání, vidění člověka – aby si nepřipadal neviditelný. To se týká samozřejmě i vztahu, kde po delší době vzniká syndrom neviditelného člověka. I když pro druhého děláte pořád maximum, on si na to už zvykl, je to pro něj běžné, všední, automatické, ba někdy až nudné. Vůbec je problém, že lidé po čase považují partnera za samozřejmost. Vlastně všechno, co máme dlouhou dobu, považujeme za samozřejmost. A je svým způsobem dobře, když to alespoň na okamžik ztratíme. A naopak, je svým způsobem dobře, když se v paralelním vztahu přesvědčíte, že už nejste taková nula, za jakou vás protějšek považuje, že pro jiné lidi máte hodnotu a existujete.

Samozřejmě se to někdy schovává za touhu po sexu. Ale sex je pouze symbol, na fyzické úrovni ukazuje, jak si lidé rozumějí emocionálně, jak se do sebe dokážou vcítit, jak jim záleží na spokojenosti druhého. Komu chybí sex, tomu často ve vztahu obecně chybí porozumění, docenění, a tudíž i sebevědomí. Jinak řečeno: Sexem si můžete udržet vysoký pocit štěstí, smysluplnosti, dobrého usazení v životě a to hovořím jen o psychické rovině.

Už jste naznačil, že mnoho párů, které jsou spolu dlouho, řeší problém nudy, a to zdaleka nejen v oblasti sexuality… Máte nějaký recept, jak nudě ve vztahu předcházet?

Život potřebuje změnu. Jsou lidé, kteří při nespokojenosti se vztahem provedou změnu partnera. A pak jsou lidé, kteří při nespokojenosti se vztahem zkoušejí změnu v rámci vztahu. V zásadě platí, že člověk je jednoduchá bytost. Když se zamiluje, tak je šťastný. Má pro koho žít, na co se těšit, život dostane barvu. Někdy tedy má smysl přemýšlet, co udělat, aby se do mě protějšek znovu zamiloval. Nebo já do něj. Být víc jako děti. Objevovat, vyložit dávná tabu, vysvětlit své nejhlubší sny, přemýšlet, zda si je navzájem můžeme dopřát a splnit.

Manipulace je založena na drnkání na nejslabší místo. Aby manipulátor vyzvěděl, kde vaše nejslabší místo je, musí ve vás vyvolat důvěru – dát vám to, co nejvíce postrádáte. Proto si manipulátoři vybírají například hladová srdce, lidi s citovým deficitem. 

Štěstí je v zásadě chemie. Potřebujete uvolnit konkrétní hormony. Nové a netušené může přijít i v rámci vztahu. Ne však tehdy, když je už příliš zatěžkaný minulostí. Když je naplněná takzvaná Nádoba bolesti. Kdy té ignorace bylo z jedné strany už moc. Pak nepřichází nuda, ale NIC – tak se v psychologii říká emoční apatii. Člověk jaksi znecitliví. Jestliže život potřebuje změnu, pak ne-změna přináší smrt. A člověk se emočně odpojí. 

Někdy to i prospěje. Dají-li si dva pauzu, zjistí, jestli si vůbec chybí. Je to sice emočně drsný test, ale platí, že pokud pro někoho vaše nepřítomnost není důležitá, pak pro něj ani vaše přítomnost nejspíš nebude mít význam. Lidově řečeno: Sejde z očí, sejde z mysli. Neplatí to však obecně. Jsou lidé, kterým když sejdete z očí, tím víc na vás myslí. Tím víc jim chybíte, tím víc o vás a vztahu přemýšlejí, tím víc se na vás těší a prosí, ať už jste spolu. Takže někdy tím restartem může být i pauza, aby si člověk uvědomil znovu sám sebe a zda vůbec k sobě ještě potřebuje nás.

Ve své nejnovější knize Lék pro duši se věnujete úzkostem a psychické bolesti. Mnoha lidem působí trápení nějaký typ toxického vztahu, například s narcisem, manipulátorem. Jsou nějaké varovné signály, jak tuto poruchu osobnosti odhalit co nejdříve? 

Narcis je sebestředný, do sebe zahleděný typ. Druhého má jen proto, aby měl být kým obdivován. Pro někoho je to toxická zkušenost, někomu naopak vyhovuje mít narcistu, protože se alespoň cítí být někomu užitečný – jako pejsek, rohožka, posluha. To se děje hlavně lidem, kteří předtím zažili něco bolestného. Například právě vztah s manipulátorem. To je typ člověka, který žije jen z vašich slz. Způsobuje vám bolest a má z toho radost, má  pocit nadvlády. Bývá to v nějakém směru zakomplexovaný člověk. Bohužel jeho chování je silně toxické. A nemůžete ho poznat do chvíle, než se z anděla promění v ďábla.

Manipulace je totiž založena na drnkání na nejslabší místo. Aby manipulátor vyzvěděl, kde vaše nejslabší místo je, musí ve vás vyvolat důvěru – dát vám to, co nejvíce postrádáte. Proto si manipulátoři vybírají například hladová srdce, lidi s citovým deficitem. „Chybí Ti láska? Tak úžasné ženě? Já bych Ti snášel modré z nebe. Chceš? Přesvědčím Tě o tom.“ A začne vás přesvědčovat. Na začátku tak nerozeznáte manipulátora od spřízněné duše.

Když budete mít víc rádi sami sebe, nedovolíte, aby vám kdokoli ubližoval, postavíte se za sebe, dokážete říct „Ne, dost, už stačilo“, a pokud pokračuje, z takového vztahu odejdete. Třeba jen proto, aby si druhý uvědomil, jestli mu vůbec chybíte.

Právě v tom spočívá základ manipulace. Stát se pro druhého „top of mind“ – jediným protějškem toho druhu, pocitově spřízněnou duší, o kterou nesmíte přijít. A tehdy začne manipulace. „Zdá se mi, že mě dostatečně nemiluješ. Zdá se mi, že se pro mě dostatečně neobětuješ. Zdá se mi, že mě Tvoji přátelé, rodiče, děti pomlouvají. Zvaž si, buď já, nebo oni.“ Pokud vám láska dlouhodobě chyběla, pokud jste takového anděla ještě nikdy nepotkali, pak si neumíte představit, že ho ztratíte, a ještě k tomu svou vinou, jak vám tvrdí. Proto uděláte to, co chce. I když vás to izoluje od lidí a na manipulátorovi jste čím dál závislejší.

Odhalit to je možné pouze ve chvíli, kdy si uvědomíte rozdíl mezi spřízněnou duší a manipulátorem. Když spřízněné duši prozradíte své nejslabší místo, pokud možno ho nikdy neobrátí proti vám. Když své nejslabší místo prozradíte manipulátorovi, obrátí ho proti vám, pokud možno, při každé příležitosti. Protože ví, že vás to bude bolet. A že on vás tím bude ovládat.

Existuje mnoho žen i mužů, kteří trpí nízkým sebevědomím a mají pocit, že si vlastně lásku nezaslouží, proto si podvědomě přitahují do života právě tyhle toxické osobnosti. Návodů na to, jak si zvýšit svou sebehodnotu a přestat dělat nezdravé kompromisy, jsou mraky. Co funguje podle vašich zkušeností?

Sebepoznání. Tedy i sebe porozumění. Pochopení, proč se tak chovám. Že to není o mé přítomnosti, ale o mé minulosti. Že kdysi jsem pravděpodobně potkal někoho, kdo mi vzal sebevědomí, sebeúctu, sebelásku, sebehodnotu. Kdo mě naučil nemít se rád, pochybovat o sobě, být přesvědčen, že nic neumím, nic nedokážu. Že musím poslouchat druhé, protože jinak zůstanu sám. A zůstat sám je špatné. Toto je mantra, která vhání lidi do toxických vztahů.

Problém ale není v tom, že získají zkušenost s toxickým vztahem. Problém je v tom, že se v něm utvrdí o tom, že opravdu nestojí za nic – že rodiče, učitelé nebo bývalí partneři měli pravdu. Když totiž dlouho posloucháte, že nic neznamenáte, a pak s vámi i v přítomnosti někdo jedná jako s nulou, bez výhrad tomu věříte. A naopak, když přijde někdo jiný a přesvědčuje vás, že nula nejste, vy se ho bojíte, nevěříte mu, pochybujete, co za jeho slovy nakonec bude vypočítavého a zraňujícího.

Je jedno, jestli vás deptá to, že pro vztah obětujete všechno a druhý nic, zda je to stereotyp, nebo zda postupující nekompatibilita s partnerem. Jestliže vás TO ničí, musíte myslet víc na sebe. Protože už nejde jen o vztah. Může jít, a to nepřeháním, o život.

Proto mluvím o pochopení minulosti. Člověk se pak snáze odosobní. Zjistí, že mnohé z toho, co si o sobě myslí, je ve skutečnosti to, co si o něm mysleli jiní. Nebo že když v sebe nevěří, je to proto, že mu někdo v minulosti vnutil tyto limity, ačkoli ten člověk tehdy spíše hovořil o limitech vlastních. Pochopit minulost je předpoklad odpuštění, uvědomění si, že jsem jen potkal špatné lidi, a ne že jsem špatný já sám. To je nakonec moje práce. Dávám lidem srovnávací názor – říkám, co si o nich myslím, tak, aby si více věřili. A hledám s nimi cesty k tomu, aby uvěřili i oni sami v sebe. Třeba tím, že si připomenou své úspěchy a ocení svou laskavou povahu, které chybí jedno jediné – hranice.  

Nemá totiž smysl být laskavý ke všem. Zejména ne k těm, kteří laskavost zneužívají, nebo dokonce obracejí proti vám. V takovém případě laskavost vůči těmto lidem musí skončit. Jen se to naučit. Hlavně poté, co jste celé dětství slýchali: Jestli si nastavíš mez, budeš nakonec osamělý a nešťastný člověk. Opak je pravdou. Jakmile si nastavíte mez, zbavíte se všech lidí, kteří vás jen zneužívali.

Jaký je váš názor na kompromisy ve vztahu? Kdy jsou ještě v pořádku, a kdy naopak?

Vycházím z teze, že všichni do vztahu vstupujeme proto, aby nám bylo lépe než samotným. Jestliže vím, že mohu někomu prospět, udělám to, protože to prospěje i mně. Udělat partnera šťastným znamená udělat šťastným i sebe. Ale jen tehdy, když to on opětuje. Když se také on zajímá o to, co mě udělá šťastným, a buď mi to pomůže uskutečnit, nebo mi alespoň mé štěstí nesabotuje. Psychologie zná čtyři typy lidí, které ve vztazích můžete potkat. Všechny poznáte v těžkostech. První typ vám v těžkosti pomůže. Druhý typ vás těžkosti nechá napospas. Třetí typ vám v těžkosti ještě přitíží, zadupe vás do bahna, do kterého jste spadli. A čtvrtý typ je příčinou vašich těžkostí, vaše těžkosti přímo vytváří. Z toho je patrné, komu má smysl dávat energii, a kým je naopak ztráta času se dlouhodobě zabývat.

Hodně se teď mluví o tom, že muži nejsou pravými muži a ženy zase nejsou dostatečně ženské. Souhlasíte s tím? Jakým způsobem to naše vztahy ovlivňuje?

Člověk je vytvořen na bázi párového principu. Všechno v něm se vyvažuje. Proto máme dvě oči, dvě uši, i mozek má dvě hemisféry a srdce dvě komory. I ústa jsou tvořena dvěma čelistmi, které musejí působit proti sobě, abyste stravu rozkoukali a vůbec se najedli. Také nohy potřebujeme dvě, o jedné bychom nikam daleko nedoskákali. V tom spočívá vyváženost života. A co se týče rozhodovacích či řídicích mechanismů, člověk má rozum a cit. Muž je nastaven spíše jako racionální, žena spíše jako emocionální stvoření. Nicméně i v muži je trocha emocionálna, takže občas může působit zženštile křehce, zranitelně, dojmout se, a naopak i žena může působit mužně a bezcitně.

Není to jen o rozmanité směsi v každém z nás, ale také o momentálním rozpoložení, které z nás dělá více muže či ženu. Teď mluvím o psychologickém pohledu, ne biologickém. Rozhodně nejsem ten, kdo by chtěl soudit dnešní dobu. Všechno prochází vývojem. Když se muži rozhodli válčit, a to i dlouhodobě, musel se někdo postarat o pole, ba i o řízení domácnosti, města, státu. Proto bylo ženám přiznáno i volební právo. A ženy se přesvědčily, respektive přesvědčily i muže, že se dokážou postarat o věci víc, než muži očekávali.

Dají-li si dva pauzu, zjistí, jestli si vůbec chybí. Je to sice emočně drsný test, ale platí, že pokud pro někoho vaše nepřítomnost není důležitá, pak pro něj ani vaše přítomnost nejspíš nebude mít význam. Lidově řečeno: Sejde z očí, sejde z mysli. 

Trend tedy postupuje stále dál – žena je stále soběstačnější, zjišťuje, co všechno zvládne, a i současná psychologie se spíše kloní k názoru, že se ženy nesnaží vyrovnat mužům. Jak řekl už před padesáti lety William Golding, nositel Nobelovy ceny za literaturu: „Ženy jsou ve skutečnosti mnohem lepší než muži a vždycky byly. Cokoli ženě dáte, udělá lepším. Dáte jí spermii, ona vám vytvoří dítě. Dáte jí dům, ona vám vytvoří domov. Dáte jí suroviny, ona vytvoří oběd. Cokoli jí dáte, ona znásobí a rozšíří.“ A ještě dodal: „Takže pokud se k ní chováte jako vůl, buďte připraven, že dostanete kupu hnoje.“

To naznačuje, že současná žena si už nenechá tolik věcí líbit. Zjistila, že se za sebe může postavit, že je pro ni lepší být sama než v toxickém vztahu. To samozřejmě mění pozici mužů. Už si nemohou k ženě dovolit tolik co dříve. Musejí ji více vnímat. Jinak o ni přijdou. A se ženou mohou přijít i o děti. To je koneckonců důvod, proč se za posledních sto let tak zvýšil počet rozvodů. Narazil na sebe konzervativní přístup předků, že „se ženou si můžeš dělat cokoli“, a vývojový trend, kdy žena má svou mez a je schopna sama odejít. Muži se tak musejí stávat empatičtějšími, strpět vedle sebe i silné ženy a obrousit své ego. Jak vidno, život se dostává více do rovnováhy.

Mnoho žen si stěžuje, že jejich partner není dostatečně aktivní, nepodniká žádnou akci, ani o vztah se příliš nestará. Co byste takovým ženám doporučil?

Muž je spíše racionální bytost a lidské racio je od podstaty líné. Mozek je pohodlný, není nastaven na vymýšlení nových aktivit, ale naopak na pouhé přežití. Devadesát procent všech činností, které provádí mozek, je rutinních, aby organismus fungoval a překonal všemožná ohrožení. Udržet status quo, to mozku stačí. Přemýšlení či vymýšlení proto příliš bolí. Stejně jako aktivita, sport, cesta k úspěchu, byť to všechno má prospěšné benefity. Napusťte vodu do umyvadla. Rozbouříte-li ji, po chvíli se zase ustálí, zpohodlní, zleniví. Právě to je i výchozí pozice člověka. Člověk musí mít důvod, aby byl aktivní. A ten důvod může spočívat buď v odměně, nebo v biči. Buď v zisku, nebo ve ztrátě, pokud se nezačnu snažit.

Vžijte se do Života. Vidí-li, že člověk není dostatečně aktivní a nestará se například o své zdraví, co Život provede? Takovému člověku to zdraví odebere. A člověk? Hned začne být aktivnější a víc se o sebe stará. To, o co málem přišel, pro něj najednou získá hodnotu. Navíc má ze sebe dobrý pocit, což způsobují hormony. Kdykoli se o sebe postaráte, respektive kdykoli jste druhým co platní, pocítíte endorfin, dopamin, oxytocin nebo serotonin.

Mějte rádi sami sebe a uvidíte, že život může být daleko lepší. A víte proč? Protože nedopustíte, aby byl horší.

A v tom je jádro pudla. Kdo je pasivní, postupně pocit štěstí ztratí. A vy už víte, že negativní pocit nemůže vést k pozitivní myšlence, pozitivnímu činu, pozitivnímu výsledku. Člověkem je někdy třeba zatřást, aby se probudil. Právě to s námi dělá Život. A to by s některými lidmi měli udělat i jejich protějšci. Jinak se naplní karma: Co pro vás nebylo důležité, bude vám odebráno. Ať je to sval, který jste přestali procvičovat, nebo člověk, jehož zájmům jste se přestali věnovat. Když totiž nevěnujete člověku dlouhodobě čas a pozornost, učíte ho žít bez vás, potažmo s tím, kdo mu čas a pozornost věnovat začne.

Jsou podle vás dnes muži zranění?

Samozřejmě jsou i zranění muži. Doba je rychlá a soutěživá. Kdo zaostává, zažívá tři tísnivé strachy. FOMO, FOBO, FOPO. FOMO je strach, že zmeškávám příležitost, kterou někdo jiný už využívá. Tento strach podporují sociální sítě. Lidé se poměřují a mají pocit, že jsou v něčem pozadu. Z toho plyne FOBO, strach z lepšího rozhodnutí – že existuje i jiný způsob, jak by mohli žít, a oni se rozhodují nebo rozhodli špatně. A z toho plyne FOPO, strach z toho, co si o mně lidé pomyslí. Když zmeškávám svou příležitost, když se neumím rozhodnout.

Zejména pro muže, kteří jsou racionální bytosti a mají zesílená ega, je soutěživost velký problém. A to tím spíše, když denně vidí, jak je někdo už šťastný, jak má nádhernou partnerku, nádherné děti, jak má materiálně bohatý život, zatímco on si připadá nuzně, a tím vzniká duševně chudý život. Karta se trochu obrací. Dříve byly ženy s věkem nešťastné, že jim mizí příležitosti, dnes už to pociťují i muži. Krize středního věku je u nich často velmi silná. Čím více se rozevírají sociální nůžky, tím větší pocit selhání někteří muži mají. Že by své rodiny mohli zaopatřit víc. Že by už měli mít větší byt, větší dům, nemovitost u moře, jachtu, přinejmenším milenku. A i ti, kteří navenek vypadají, že je to netrápí, mohou uvnitř prožívat ohromné bitvy, o kterých jejich okolí nemá ani ponětí.

Kdybyste měl lidem, kteří si touží udržet harmonický a naplňující vztah dlouhá léta, dát jednu jedinou radu, jaká by to byla?

Mějte víc rádi sami sebe. Když vám bude víc záležet na sobě, budete víc mluvit o tom, co vás udělá šťastnými, a víc sledovat, jestli na to partner reflektuje. Když budete mít víc rádi sami sebe, nedovolíte, aby vám kdokoli ubližoval, postavíte se za sebe, dokážete říct „Ne, dost, už stačilo“, a pokud pokračuje, z takového vztahu odejdete. Třeba jen proto, aby si druhý uvědomil, jestli mu vůbec chybíte.

Když budete mít víc rádi sami sebe, přestanete se bát samoty, a tím si zajistíte i lepší vztahy. Nebudete totiž ve vztahu s někým, kdo vás nerespektuje. Je to paradox, ale když máte víc rádi sami sebe, víc vám záleží i na smysluplném vztahu a tom, aby šťastný byl i ten druhý. Když totiž máte rádi sami sebe, nechcete o důležitého člověka přijít. A to i tehdy, když pro sebe jste tím důležitým člověkem vy sami. Nejste-li, pak budete zůstávat v toxických vztazích, myslet si, že si to zasloužíte, a přitom to nemusí být pravda. Mějte rádi sami sebe a uvidíte, že život může být daleko lepší. A víte proč? Protože nedopustíte, aby byl horší.

foto: se svolením Petra Casanovy, autor: Tomáš Nosil , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...