Poslední dobou mám pocit, že bez proteinu se neobejde ani toaletní papír. Skyr nebo tvaroh chápu. Hummus mám rád, i když zrovna proteinová bomba to není. Proteinový chleba jsem vzal na milost, protože ho má ráda má přítelkyně. Ale proč bych měl mít protein úplně ve všem? A kdo rozhodl, že ho pořád nemáme dost?
Proteinové jogurty, proteinové tyčinky, proteinový chleba, proteinové sladkosti. Khloé Kardashian dokonce má svůj proteinový popcorn. Copak jogurt sám o sobě bílkoviny neobsahuje? Nebo jich je tam tak málo, že prostě potřebujete přisypat? Odpověď znají osobní trenéři a nejrůznější výživoví influenceři. Tedy alespoň ti, z jejichž tréninku odcházíte se dvěma bednami přípravku, po kterém to tentokrát už do plavek určitě stihnete.
Sociální sítě a aplikace, kam zapisujete každou olíznutou špejli, vám dokážou zkazit radost z obyčejného oběda upozorněním, že jste právě o čtyři gramy překročili denní dávku bílkovin kterýchkoliv makroživin. Oblíbená mobilní aplikace nutí lidi chodit v samoobsluhách od jednoho jogurtu k druhému a skenovat nutriční hodnoty. Dřív jsme se chodili do restaurace a do kuchyně najíst, dnes si tam jdeme pořídit permanentní trauma. A jako bonus k němu samozřejmě dostaneme radu, co si musíme pořídit, aby se ze selhání stala výzva a z výzvy cíl.
Že proteinový marketingový tlak funguje hlavně podprahově dokázal letos v červenci výzkum publikovaný v časopise Nutrition. Šedesát dobrovolníků dostalo stejné občerstvení, ale s různými informacemi na obalu. Ti, kteří viděli označení „vysoký obsah bílkovin“ nebo „nízký obsah tuku“, toho snědli víc. Stačí tedy správný nápis a najednou máme dojem, že si můžeme dopřát. Podobně dopadl výzkum z roku 2024, ve kterém 1022 Američanů hodnotilo obyčejné a proteinové cereálie Special K. Proteinovou variantu považovali za zdravější, přestože při srovnání stejného množství obsahovala více cukru, soli i kalorií. Výrobci tak dobře vědí, proč protein cpou na každý druhý obal. My pak máme pocit, že pro své zdraví děláme něco navíc. Ani náhodou. Dvě nezávislé studie tak dokazují, že o tom, co považujeme za zdravé, někdy rozhoduje spíš obal a marketingová agentura spíš než to, co si doopravdy kupujeme.
Prostě jezte, co vám chutná. Jen ze svých osobních rozhodnutí nedělejte morální závazek pro všechny ostatní, kterým je to upřímně jedno. Každému, co jeho jest.
Já jím prakticky všechno. Dvakrát týdně si s chutí dám flákotu. Ale stejně rád mám houbové rizoto, hummus nebo turecká vejce çılbır s jogurtem a chilli máslem. Když mám chuť na chleba, dám si chleba. Jím šunku, uzeniny, sýry, ale taky chia semínka (mimochodem dobrá věc po cvičení), kedlubny, okurkový salát... prostě všechno.
Když už jsem se jednou rozhodl, že už nechci vypadat jako nafouklá žába s brčkem od McDonald's zaraženým v zadku, udělal jsem pár jednoduchých změn. Přestal jsem jíst po osmé večer, vynechal pivo a začal běhat. Ale nikdy v životě jsem nepočítal kalorie. Nikdy jsem nestudoval nutriční tabulky. Posedlost počítáním každé kalorie, snahou nacpat do sebe další tři gramy proteinu nebo zjišťováním, který jogurt má o dvě procenta méně tuku než ten vedle, mi jde upřímně na nervy.
Samozřejmě, všudypřítomný tlak na protein všude je pěnou dní. Je mi to jedno, na složení mého jídelníčku se nic nemění. Na masopustu (už to jméno!) v mých milovaných Kalovicích se vždycky najde někdo, kdo maso nejí. Může k tomu mít milion důvodů a mně je po tom kulový. Nepřestanu je mít rád kvůli tomu, co jedí, je to jen jejich věc. Nabídnu jednou, nechám ležet, kdo chce, ten si vezme, kdo ne, dělá něco jiného.
Prostě jezte, co vám chutná. Jen ze svých osobních rozhodnutí nedělejte morální závazek pro všechny ostatní, kterým je to upřímně jedno. Každému, co jeho jest.
