Mohlo by se zdát, že recept na dokonalý spánek známe. Osm hodin, pravidelný režim, žádné noční probouzení a ráno ideálně vstát svěží ještě před budíkem. Jenže když se vědci podívali na spánek lidí žijících způsobem, který je mnohem bližší tomu, jak lidstvo strávilo většinu své historie, dostali úplně jiný obrázek.
Výzkumníci sledovali například tanzanské Hadzy, bolivijské Tsimane nebo komunity San v Namibii. A zjistili něco zvláštního: lidé v těchto společnostech nemusí spát déle než obyvatelé industrializovaného světa a jejich spánek také není vždy nepřerušovaný. Přesto jen zřídka mluví o problémech se spánkem.
„Když se lovců a sběračů zeptáte: ‚Míváte někdy potíže se spánkem?‘, mají problém ten koncept vůbec pochopit,“ řekl BBC Jerome Siegel z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který jejich spánek studoval.
Se západem slunce do postele? Ani náhodou
Jedna z představ o našich předcích zní logicky: zapadlo slunce, byla tma, tak šli spát. Jenže například Hadzové běžně usínají až několik hodin po západu slunce. Zajímavé navíc je, že jejich usínání a probouzení podle vědců nekopíruje jen světlo, ale také změny okolní teploty. Ta v přirozeném prostředí večer klesá, v noci je poměrně nízká a přes den zase stoupá.
My naproti tomu dokážeme díky topení a klimatizaci udržovat doma téměř stejnou teplotu od rána až do noci. Pro moderní ložnici z toho plyne poměrně jednoduchá inspirace: večer trochu ubrat topení nebo otevřít okno.
A ještě jedna věc. Ani délka jejich spánku není celý rok stejná. Když jsou dny delší a teplejší, spí méně. V chladnější části roku naopak déle. Představa, že bychom měli každou noc naspat téměř na minutu stejně, je tedy možná mnohem modernější (a méně přirozená), než si myslíme.
Dostatek přirozeného světla
Rozdíl nicméně začíná už dávno předtím, než si člověk lehne. Naše biologické hodiny se orientují podle signálů z okolí. A tím nejdůležitějším je světlo. Zatímco lidé žijící tradičním způsobem ho během dne dostávají přirozeně, moderní člověk může strávit téměř celý den zavřený doma nebo v kanceláři.
Denní světlo přitom může částečně vyvažovat i světlo večerní. V jednom experimentu používání velmi jasné obrazovky několik hodin před spaním oddálilo usnutí asi o deset minut. Jiná studie ale ukázala, že po předchozím vystavení jasnému světlu vědci podobný účinek večerní obrazovky nezaznamenali. Není tedy důležité jen to, kolik světla máme večer, ale také kolik si ho dopřáváme přes den.
Večer svatý klid
Po západu slunce Hadzové neusnou. Ale zároveň nepokračují v denním režimu. „V okamžiku, kdy zapadne slunce, se všechno začne uklidňovat,“ popisuje antropoložka Alyssa Crittendenová, která mezi Hadzy pravidelně jezdí už dvě desetiletí.
Přes den se rozhovory točí kolem praktických věcí: co je potřeba udělat, kde sehnat jídlo, co s dětmi. Večer přichází změna. Lidé sedí u ohně, vyprávějí příběhy a navštěvují se. Jejich den má jednoduše jasný přechod do klidnějšího režimu.
U nás to tak jednoznačné není. Můžeme ležet v posteli a pořád ještě odpovídat kolegovi, kontrolovat bankovnictví, číst zprávy nebo plánovat zítřek. Tělo je sice v posteli, ale den vesele dál pokračuje.
Spánek je společenská záležitost
Zajímavé je i to, že večerní uklidnění neznamená samotu. Crittendenová mluví o takzvané „nighttime cooperative niche“, tedy nočním prostoru pro spolupráci a společenský život. Lidé jsou večer spolu a blízkost pokračuje i během noci. V tradičních společnostech často nespí v jedné místnosti jen dvojice partnerů, ale poblíž jsou děti a někdy i další příbuzní či členové komunity.
To samozřejmě neznamená, že bychom měli pozvat půl rodiny do ložnice. Ukazuje to ale, že pocit blízkosti a bezpečí může být podobně důležitý jako správná matrace nebo zatemňovací závěsy. Ostatně desítky let výzkumu spojují osamělost s horším spánkem. A když jste s partnerem rozhádaní, sami víte, že se vám vedle něj asi bude usínat jen těžko.
Noční buzení? Žádná tragédie
Moderní ideál spánku je poměrně náročný: osm hodin, pokud možno bez jediného probuzení, dostatek hlubokého spánku a REM fáze – a ráno pěkné číslo v aplikaci. O tom, jak by takový „ideální“ spánek měl vypadat, lovci a sběrači nemají tušení. A ani je to nezajímá, i když se v noci budí také, a často dokonce spí méně než my.
Podle Crittendenové se snahou o osm hodin dokonale nepřerušovaného spánku snažíme dosáhnout něčeho, co je z fyziologického hlediska do značné míry fantazie. Evoluční antropolog Gandhi Yetish k tomu přidává trefné přirovnání: „Nečekejte, že váš spánek bude každou noc vypadat stejně. Vždyť také nejíme dva dny po sobě úplně stejné věci. Proč bychom měli očekávat, že budeme dvě noci po sobě úplně stejně spát?“
Dlouhodobou nespavost nebo vyčerpání samozřejmě není dobré ignorovat. Ale občasné probuzení, kratší noc nebo období, kdy spíme jinak než obvykle, ještě nemusí znamenat, že je něco špatně. Možná bychom se proto měli méně soustředit na čísla v aplikacích a více na podmínky, ve kterých usínáme. A především přestat považovat každou noc, která nesplňuje naše představy, za neúspěch.
