Můžete být tlustí, a přesto podvyživení. Nutriční terapeutka varuje před skrytou pastí hubnutí

Podvýživu si většinou spojujeme s extrémní hubeností. Ve skutečnosti se ale může týkat i lidí s nadváhou. Tělo má dost energie, ale chybí mu to podstatné.

„Jde o nutriční podvýživu. Člověk může být v energetickém nadbytku, ale zároveň trpět nedostatkem látek, které tělo potřebuje pro správné fungování metabolismu, hormonální rovnováhu i regeneraci,“ vysvětluje nutriční terapeutka Markéta Gajdošová. „Tento stav se označuje jako sarkopenická obezita. Tělo má sice zásoby energie, ale na buněčné úrovni hladoví.“

Jak často se s tím v populaci setkáváme?

Bohužel, stává se to novým standardem západní civilizace. Podle odhadů vykazuje významná část populace s nadváhou a obezitou známky deficitu alespoň jedné klíčové mikroživiny. Nejčastěji jde o vitamin D, hořčík, zinek, železo nebo omega-3 mastné kyseliny.

Nejde už jen o problém jednotlivců, ale o strukturální problém našeho potravinového systému. Velká část populace primárně konzumuje stravu, která je energeticky bohatá, ale nutričně chudá. Proto je pro mnoho lidí tak těžké z bludného kruhu nadváhy vystoupit.

Jaké jsou největší rozdíly mezi klasickou a skrytou podvýživou?

Klasická podvýživa je viditelná na první pohled. Dochází při ní k drastickému úbytku tukové i svalové tkáně. Naproti tomu skrytá podvýživa v zrcadle vidět není. Člověk může mít dokonce výraznou nadváhu ve chvíli, kdy jeho krevní testy a metabolické zdraví vypovídají o opaku. 

Pokud budeme sledovat jen čísla a ignorovat původ potravin, můžeme sice hubnout, ale za cenu ztráty zdraví a svalové hmoty.

Skrytá podvýživa se projevuje chronickou únavou, špatnou imunitou, nekvalitním spánkem nebo neustálými chutěmi na sladké. To si lidé málokdy spojí s tím, že jim v jídelníčku chybí konkrétní živiny.

Jak vypadá typický jídelníček člověka, který je obézní, a zároveň podvyživený? Už jste naznačila, že tam velkou roli hrají takzvané „prázdné kalorie“…

Vysoce průmyslově zpracované potraviny v něm tvoří většinu. Dominují rafinované cukry, nekvalitní tuky a bílá mouka. Jsou to potraviny, které prošly tolika technologickými úpravami, že v nich nezůstala téměř žádná vláknina ani původní živiny. 

Pojem „prázdné kalorie“ je diskutabilní a místy zavádějící. Technicky vzato, kalorie nemůže být „prázdná“, protože je to jednotka energie, která v těle vždy vyvolá nějakou odezvu. „Prázdnými kaloriemi“ jsou obvykle myšleny potraviny, které nejsou nutričně plnohodnotné. To znamená, že dodají tělu energetický náboj, ale obsahují pramálo mikronutrientů, fytonutrientů a vlákniny, které jsou nezbytné pro to, aby tělo tuto energii dokázalo efektivně metabolizovat a využít.

Takový člověk může sníst 3000 kcal denně v podobě sladkého pečiva, fastfoodu, slazených nápojů a uzenin, ale přitom přijme méně vitaminů než někdo, kdo jí poloviční porce složené z potravin celistvých. Výsledkem je tělo, které je permanentně v módu shánění živin, což se mimo jiné často projevuje i neutichajícím hladem.

Dá se tedy říct, že hlavním problémem není množství, ale kvalita stravy?

Je to kombinace obojího, ale kvalita je primárním spouštěčem. Pokud je strava nekvalitní, tělo postrádá sytící signály, které zajišťují bílkoviny a vláknina. To vede k tomu, že k dosažení pocitu uspokojení spotřebujeme mnohem větší množství jídla. 

Nelze říct, že na množství nezáleží, zákon zachování energie stále platí. Nicméně pokud se zaměříme na kvalitu, množství se často „samo upraví“ díky lepší regulaci hormonů sytosti a hladu.

Existují nějaké mýty o zdravém stravování, které tento problém zhoršují?

Největším z nich je přesvědčení, že „při hubnutí se musí hlavně nejíst“. Drastické diety a extrémní restrikce kalorií skrytou podvýživu ještě prohlubují. Lidé vyřazují celé skupiny potravin, například přílohy nebo tuky, a končí u jednostranné stravy, která tělo stresuje a zpomaluje metabolismus. 

Dalším mýtem je, že všechny kalorie jsou si rovné. Kalorie z hrsti mandlí a kalorie z gumových medvídků mají v těle naprosto odlišnou hormonální odezvu. Pokud budeme sledovat jen čísla a ignorovat původ potravin, můžeme sice hubnout, ale za cenu ztráty zdraví a svalové hmoty.

Může podvýživa zhoršovat průběh obezity?

Jednoznačně ano. Pokud tělu chybí klíčové živiny, metabolismus nefunguje efektivně. Například nedostatek hořčíku či chromu může zhoršovat citlivost buněk na inzulin, což vede k většímu ukládání tuku v oblasti břicha. Nedostatek jodu či selenu zase ovlivňuje funkci štítné žlázy. Navíc podvyživený organismus je v neustálém stresu. Stres zvyšuje hladinu kortizolu, který opět podporuje ukládání viscerálního tuku. Je to ironie: tělo se snaží držet každou kalorii, protože se „bojí“, že nemá z čeho stavět a regenerovat.

Jak to řešit v praxi?

Cestou není dieta, ale zkvalitnění jídelníčku. Prvním krokem je návrat k celistvým, minimálně zpracovaným potravinám, takzvaným whole foods. V praxi to znamená vyměnit polotovary za základní suroviny – maso, ryby, vejce, luštěniny, celozrnné obiloviny, kvalitní tuky a velké množství zeleniny.

Důležité je také sledovat hladinu klíčových deficitních živin pomocí krevních testů a v případě potřeby je pod dohledem odborníka doplňovat. Cílem není jen ubrat kalorie, ale zabezpečit organismus tak, aby mohl začít optimálně fungovat a tuku se začal zbavovat přirozeně.

Nedávno se mi do rukou dostala kniha Zhubněte jednou provždy od paní Mačingové. Její teorií je, že mohu jíst víceméně neomezeně, ale pouze zdravé a velmi výživné potraviny. Díky tomu je pak možné zhubnout. Souhlasíte s tím?

Zvýšení příjmu výživné stravy je pro hubnutí zásadní, protože vyživené tělo nemá potřebu neustálého přejídání. K teorii paní Mačingové jsem však z odborného hlediska zdrženlivá. Ta myšlenka zní lákavě, ale pro člověka s narušeným vnímáním sytosti může být nebezpečná. I zdravé potraviny, jako jsou ořechy, oleje či tučné ryby, mají svou energetickou hodnotu, kterou nelze zcela ignorovat.

Reklama

Její přístup je v podstatě založen na vysokém příjmu vlákniny a vody, což zasytí, ale dlouhodobě může být příliš rigidní a nutričně nevyvážený režim. Udržitelné hubnutí není o magických detoxech, ale o nalezení individuální rovnováhy mezi výživností a energií.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že zhubnout se nakonec podaří jen 5 % lidí. Co tito jedinci dělají podle vás jinak?

Těch pět procent se v literatuře objevuje v souvislosti s lidmi, kteří dokážou zhubnout velmi výrazně, a zároveň si udržet novou hmotnost po dobu pěti a více let. Statistiky jsou neúprosné: zhubnout na pár měsíců dokáže skoro každý, ale udržet si novou váhu déle než pět let zvládne skutečně jen malý zlomek lidí – odhaduje se právě kolem pěti až deseti procent. Neberte to ale jako rozsudek, že hubnutí nemá smysl. Je to spíše varování před neudržitelnými dietami. Těchto pět procent lidí se od ostatních liší tím, že se nepokusili o zázračnou dietu, ale o kompletní přestavbu životního stylu.