Ukazuje to dlouhodobý průzkum Mladé hlasy agentury UNICEF. Děti pojmenovávaly i zdroje stresu, přičemž největší podíl na něm má škola a tlak na výkon. Jako rodiče můžeme dětem od stresu a úzkosti pomáhat, jak ale na to, když nám dítě nevěří či se svěřovat nedokáže? Nejen doma, ale i ve škole a u jiných dospělých? Navíc ve chvíli, kdy stále více dětí říká, že doma zažívají hádky a křik a v době, kdy se doma stále setkávají s fyzickými projevy násilí?
„Jedna z věcí, která nám v UNICEF dělá starost, je, že u dětí dlouhodobě klesá pocit štěstí a životní spokojenosti,“ uvádí pro Flowee ředitelka agentury Pavla Gomba. V letošním roce se šťastnými cítila polovina oslovených dětí, což je o 8 procentních bodů méně než v roce 2024.
Pokles štěstí přitom není novinkou, trend je patrný už delší dobu. A věci, které štěstí výrazně ovlivňují, podle průzkumu pořád zůstávají stejné. A to, i když by se měnit měly. „Podíl dětí, které se v rodinách setkávají s fyzickým násilím, je téměř stejný. Je to přibližně každé desáté dítě. Jedno dítě z deseti nejenže nemá nikoho, komu se může svěřit se svými problémy, ale ani se nikomu svěřit nechce – to jsou ti nejosamělejší a nejzranitelnější ze všech,“ pokračuje Gomba.
Více křiku i hádek
Další věcí jsou hádky a křik, které jsou zkušeností stále většího podílu dětí. Zatímco letos to bylo 55 % dětí, v roce 2024 to bylo 51 % a v roce 2022 44 %. Takové prostředí může být pro dítě méně bezpečné ve chvíli, kdy potřebuje mluvit o svých problémech nebo se chce svěřit. „Zajímají nás i individuální odpovědi. U některých se člověk usměje, ale z některých doslova mrazí: ,Otec každý den pije,’ ,Máma si vodí každý týden jiného přítele,’ ,Nemám kamarády,’ ,Chtěl bych nebýt.’ To jsou jasná volání o pomoc, která nesmíme přeslechnout,“ míní Gomba.
A mění se i dětství jako takové. Dnešní děti vyrůstají v jiném světě než jejich rodiče před 25 lety, kdy výzkum Mladé hlasy začínal. Mění se společně s vývojem společnosti, ale i kvůli razantnímu nástupu digitálních technologií.
Rodiče nicméně podle letošního průzkumu zůstávají první volbou dítěte, když potřebuje pomoc. Své problémy by s nimi řešilo 49 % dětí, se spolužáky 26 % a odbornou pomoc by osobně vyhledalo 12 %. Jak toho ale docílit, když dítě o svých problémech odmítá mluvit? Nebo k nám důvěru ztratilo?
Když dítě nechce mluvit
Důvěra dítěte se nevytváří jedním velkým rozhovorem, podotýká pro Flowee psychoterapeutka Petra Jonášová z platformy Terapie.cz. „Buduje se v desítkách drobných každodenních situací. Dítě potřebuje opakovaně zažívat, že když něco řekne, rodič ho vyslechne, nevezme jeho trápení na lehkou váhu, nezačne ho okamžitě kritizovat, vyslýchat nebo mu dávat nevyžádané řešení,“ míní. Někdy je podle expertky mnohem důležitější říct: To muselo být těžké. Chceš mi o tom říct víc?
Důvěra se nedá vyžadovat ani nelze dítě tlačit do toho, aby vám řeklo všechno. „Rodič ji musí svým chováním postupně vytvořit. A někdy je největším projevem rodičovské lásky také respektovat, že dítě právě teď mluvit nechce,“ doplňuje.
Důležité je ale všímat si signálů, že dítě není v pořádku: uzavírá se, mění se jeho chování či se mu špatně spí a ztrácí zájem o to, co ho dříve těšilo. Pak už není ani na místě čekat, až se dítě samo svěří, ale aktivně hledat odbornou pomoc. Podle situace může být kontaktem i školní psycholog, pedagogicko-psychologická poradna, ale i pediatr či dětský psychiatr.
Podobně to pro Flowee popisuje i Gomba. „Důvěra není defaultní, ale je založena na pozitivní zkušenosti. Takže nejlepším způsobem, jak mohou rodiče i učitelé budovat důvěru, je být pro děti čitelní, plnit sliby a vytvářet prostředí, kde se mohou bezpečně svěřit i s chybou nebo malérem bez strachu z okamžitého trestu či zlehčování.“
Děti nepotřebují dokonalé dospělé
Obě ženy se shodují i v dalším důležitém bodu: Děti nepotřebují dospělé, kteří jsou v každém ohledu dokonalí, nikdy nekřičí, nemýlí se a nedělají chyby. Omluva a upřímnost mohou být velmi cenné. „Naopak může mít velkou sílu, když dokáže přiznat vlastní chybu: „Vím, že jsem tě někdy neposlouchal/a tak, jak jsi potřeboval/a. Mrzí mě to a chtěl/a bych to změnit,“ vysvětluje Jonášová.
„Především bych rodiče nevedla k tomu, aby situaci vnímali jako vlastní selhání. Dítě může mít období, kdy se rodiči nesvěřuje, a nemusí to automaticky znamenat, že je jejich vztah špatný,“ zdůrazňuje dále Jonášová.
Když je i běžná námaha příliš
Ulevit od stresu mohou rodiče dětem i jinak než jen mluvením – občas stačí ulevit od každodenního tlaku. Děti samotné si totiž stěžují právě na stres spojený s tlakem na výkon. S tím ostatně podle psychoterapeutky bojují i dospělí. „Klienti mají hluboko zakořeněný pocit, že jejich hodnota závisí na tom, co dokážou, kolik toho zvládnou a zdali jsou dostatečně úspěšní,“ uvádí.
Reklama
Účastníci průzkumu označili školní povinnosti jako hlavní zdroj stresu v 60 % případů. Přesněji pak zmiňovali tlak na výkon, šikanu, vztahy ve škole i obavy z neúspěchu.
Děti by tak měly cítit, že jejich hodnota není totožná s výkonem. Že známka ze školy nevypovídá o nich jako o celku. Rodič by měl sledovat, jestli dítě opravdu zvládá všechny aktivity a neplatí za ně svou psychickou, ale i fyzickou pohodou. „Má dostatek spánku? Má čas nic nedělat? Má prostor na kamarády, spontánní hru, odpočinek? Těší se ještě na svůj kroužek, nebo už tam chodí pouze proto, že nechce zklamat rodiče? Bolí ho často břicho nebo hlava? Je podrážděné, úzkostné, vyčerpané? To všechno mohou být signály, že nároků je příliš,“ vypočítává Jonášová.
Možná tak není jen problém to, jestli se nám dítě chce či nechce svěřovat, ale jestli na to má vůbec čas. A jestli se cítí svobodné a plné energie. Třeba ho jen trápí, že není dobré ve sportu nebo v kroužku, na který chodí, a neuvědomuje si, že ne každé dítě musí být výborné ve všem.
Řešením ale zároveň není odstranit z života všechny frustrace. „Děti potřebují zažívat také námahu, frustraci, vytrvalost a zkušenost, že ne všechno je příjemné. To jsou důležité životní kompetence. Rozdíl je ale mezi přiměřenou výzvou a dlouhodobým přetížením,“ uzavírá psychoterapeutka.
