Když Blaise Pascal v sedmnáctém století napsal, že všechno neštěstí člověka pochází z neschopnosti vydržet v klidu sám v místnosti, stěží mohl tušit, že na této slabosti v Jižní Koreji vyroste fungující podnik. Místo, kde lidé dobrovolně odevzdají telefon, navléknou modrý erární oděv a nechají se zavřít do cely o pěti metrech čtverečních, jen aby si koupili alibi k odpočinku.
Ani v Pascalově době přitom nešlo o novou myšlenku. Už Seneca v antickém Římě psal o lidech, kteří cestovali z místa na místo jen proto, že nedokázali vydržet sami se sebou. Jakmile práce skončí, prázdno začne zneklidňovat a nutí okamžitě shánět rozptýlení.
Při pokusu na Virginské univerzitě posadili dobrovolníky na patnáct minut do prázdné místnosti. Většině z nich to bylo tak nepříjemné, že si raději pustili do těla mírný elektrický proud, než aby zůstali sedět o samotě a v nečinnosti.
V Jižní Koreji si lidé kupují samovazbu
Městský život je tam zařízený tak, aby šetřil každou vteřinu. Nejrychlejší internet na světě, nákupy doručené ke dveřím ještě před svítáním, kurýr s večeří během chvilky a den rozepsaný do minuty. Všechno směřuje k tomu, aby se za kratší dobu stihlo víc práce a nevypadlo z tempa. A hned vedle tohoto přetlaku vzniklo zařízení nabízející pravý opak.
Zůstat jen tak sedět bývá nečekaně těžké, jako bychom k odpočinku stále potřebovali pádný důvod.
Není to lázeňský víkend s měkkou postelí. Je to zeď postavená proti povinnostem. Dokud leží telefon na stole, ruka po něm sahá ze zvyku a po nocích se dopisují zprávy, protože to jde. Výzkum Texaské univerzity v Austinu ukázal, že pouhá přítomnost mobilu na dosah snižuje pozornost i paměť, i když je přístroj vypnutý a leží displejem dolů. Mozek musí to nutkání pořád přemáhat. V korejské cele tenhle tlak konečně spadne, protože telefon zůstane zamčený ve skříňce u vstupu a nedá se k němu dostat.
Doma v posteli se takový klid hledá těžko
Kdo umí v neděli ráno vypnout telefon, nechat dřez plný nádobí a jen tak ležet, má vyhráno. Jenže jakmile si člověk zvykne na stálé tempo, bývá klid spíš zkouškou nervů. Jak dlouho trvá, než se dostaví ten divný neklid? Stačí chvíli koukat do stropu a hned naskočí pocit, že se někde něco zanedbává, v hlavě se rozběhne seznam restů a nastoupí výčitky svědomí.
Nejde jen o dojem. Výzkumy potvrzují, že kdo poměřuje den výkonem, bere odpočinek jako ztrátu času a nedokáže vypnout, aniž by si to začal vyčítat.
A právě na tom staví korejský podnik. Jakmile je v ruce účtenka za ležení v cele, je najednou všechno jinak. V práci nikdo neřekne ani slovo, jde přece o oficiální pobyt. Rodina bez řečí počká, v zařízení není signál. Z volného času je rázem zaplacená služba. Odpadá vysvětlování i vnitřní obhajoba. Existuje alibi, proti kterému nikdo nic nezmůže.
Nevyčerpává přitom jen samotná práce
Od rána do večera se pořád něco řeší. Který e-mail otevřít, jakou vybrat kávu, co uvařit a kam dřív skočit. Každá taková drobnost stojí kus pozornosti. Psychologické pokusy ukazují, že i banální volby dají mozku zabrat stejně jako velká rozhodnutí. Doma pak stojíte před otevřenou lednicí a otravuje vás i to, že je potřeba vybírat mezi dvěma druhy sýra. Hlava je unavená z toho, že musí na každém kroku něco hodnotit.
V korejské cele se tenhle koloběh naráz zastaví. Uniformu dostane každý hned u vchodu, takže odpadá starost, co na sebe. Platí přísný zákaz mluvení. Ráno nezačíná budíkem, ale klapnutím plechových dvířek u země. Po podlaze vklouzne tác s vařeným batátem a hrnkem čaje. Žádný jídelní lístek, žádné přidávání, žádné rozhodování. Na pěti metrech čtverečních není zrcadlo ani hodiny, jen podložka na spaní, malý stolek, konvice a čistý sešit s tužkou.
Klid, který si musíme obhájit
Při pohledu na korejské cely se u nás leckdo pousměje. Působí to cize, jako kuriozita ze světa posedlého výkonem. Jenže když se porozhlédneme kolem sebe, uvidíme totéž. Zůstat jen tak sedět bývá nečekaně těžké, jako bychom k odpočinku stále potřebovali pádný důvod.
Nejčastější omluvou bývá nemoc. Teprve když přijde viróza, stoupne teplota nebo se ozvou záda, výčitky povolí. S horečkou v posteli se leží snáz, práce chvíli počká a okolí se přizpůsobí. Bez ní si musíme omluvenku koupit. Ne náhodou mají v posledních letech úspěch pobyty ve tmě, chalupy bez signálu nebo kurzy mlčení v klášterech. Zůstat sám se sebou v pokoji zkrátka umí jen málokdo.
