Maggie Sterlingová je známá youtuberka, která natáčí videa a podcasty na téma úzkosti. Vše, o čem mluví, prožila na vlastní kůži – úzkosti, bolesti  a nakonec také vyhoření z toho, že se tak dlouho snažila vyléčit neúspěšně. Dnes říká: „Vaše tělo už ví, jak se vyléčit, jen mu nesmíte stát v cestě.“ 

Úzkost má smysl

Podle Sterlingové se člověk nemá chtít úzkosti zbavit ani ji vyřešit. A vlastně to ani nejde. „Úzkost tělo spouští jako obranný mechanismus, když má pocit ohrožení. Pokud cítíš úzkost neustále, i když není čeho se bát, znamená to, že tvůj systém uvízl v režimu přežití. Zároveň neexistuje způsob, jak ho z tohoto režimu násilím dostat,“ varuje koučka. Naopak. Je nutná určitá forma přijetí, kdy člověk dovolí, aby úzkost prostě existovala. „Tolik energie plýtváme na to, že se snažíme sami sebe napravit, a jsme frustrovaní z toho, že to nejde. A právě proto je úzkost aktivní,“ vysvětluje. 

Radikální přijetí znamená přestat bojovat s realitou takovou, jaká právě je. Utrpení vzniká odporem, ne samotnou bolestí.

Americký klinický psycholog a jeden z největších odborníků na úzkostné poruchy David H. Barlow také opakovaně zdůrazňuje, že „nejde o samotnou úzkost, ale o to, jak na ni člověk reaguje. Pokusy úzkost potlačit nebo kontrolovat často vedou k jejímu zesílení“. Barlow je mimo jiné autorem Jednotného protokolu pro transdiagnostickou léčbu emočních poruch, kde vysvětluje, že „vyhýbání se nepříjemným vnitřním stavům úzkost posiluje“.

Zároveň platí, že chronická úzkost neznamená, že je s vámi něco v nepořádku. Jen máte přecitlivělý nervový systém, což potvrzuje například i Stephen Porges, autor polyvagální teorie. „U lidí s chronickou úzkostí není nervový systém poškozený, ale nadměrně citlivý na signály ohrožení,“ říká.

Radikální přijetí

Mnoho výzkumů, včetně například velké analýzy desítek studií z roku 2014, ukazuje, že terapie založené na přijetí, konkrétně ACT (Acceptance and Commitment Therapy), pomáhají lidem s úzkostí stejně dobře jako tradiční psychoterapie. Klíčové přitom není úzkost odstranit, ale přestat s ní bojovat a začít žít smysluplný život i s ní. „Radikální přijetí znamená přestat bojovat s realitou takovou, jaká právě je. Utrpení vzniká odporem, ne samotnou bolestí,“ potvrzuje Marsha M. Linehanová, profesorka psychologie na University of Washington.

Také Sterlingová učí své klienty akceptovat všechny projevy těla, ať už jde o emoce, myšlenky, city či impulzy ve smyslu: Tohle se teď děje a je to ok. „Přijetím zároveň nemyslím to, že nutně přijímám, že tyhle projevy budu mít do konce života,“ říká. Sama má naopak zkušenost, že pokud člověk úzkost přijme, tak postupně vymizí. 

Má to ale háček. „Pořád říkám, že když dva lidé dělají totéž, není to totéž. Zatímco jeden se o něco snaží ze zoufalství a tlaku, druhý uvažuje v klidu, stylem: Dobře, pojďme zkusit, jak sám sebe mohu podpořit. A tito dva lidé budou mít totálně odlišné výsledky, což platí i v případě, kdy se snažíme o přijetí úzkostí či chronické bolesti,“ tvrdí Sterlingová.

Neřeš a žij

Princip Steringové zároveň funguje i z hlediska neurovědy. Představte si, že váš mozek je jako algoritmus na TikToku, a dívá se, čemu věnujete pozornost. Pokud jste neustále zaměření na chronickou bolest, váš mozek si řekne: wow, tohle ho asi fakt baví, když tomu dává tolik energie. Pojďme to tedy ještě zesílit. „Takže jediný způsob, jak jsem mohla zastavit chronickou bolest, úzkost a nespavost, bylo to, že jsem jim přestala dávat tak moc pozornosti,“ radí Sterlingová.

„Chápu, že tenhle způsob je ten nejméně sexy a zpočátku také nejvíc nepříjemný. Ale je také nejvíc osvobozující. Protože pokud opravdu neřeším, jestli to tu se mnou dneska je, nebo není, tak mi nic nestojí v cestě. Dnes už jsem díky tomuto přístupu schopná i svým nejtemnějším částem říct: Ok, jste tu, ale já chci žít. Mám přátele, manžela, děti, byznys, takže se přesuňte na zadní sedadlo, protože já startuji. A to je obrovsky posilující.“