Je jim přes sedmdesát, někdy i osmdesát, a vypadají, jako by se právě nadechli na začátku toho nejlepšího období svého života. Neřeší vrásky, šediny ani to, co si o nich kdo myslí. Co nám tihle sedmdesátníci a osmdesátníci chtějí říct? Že opravdová svoboda začíná až tehdy, když už nemáte potřebu se nikomu zavděčit.

Stárnutí v mnohém znamená svobodu. Dřív jsme měli představu, že stáří je zóna úpadku, jenže výzkumy ukazují pravý opak. Fenomén zvaný U-curve of happiness dokazuje, že míra štěstí se s věkem zvyšuje – lidé po sedmdesátce jsou často spokojenější než ve čtyřiceti. Štěstí v dospělosti nejdřív klesá (máme děti, hypotéky, práci, někdy i více), ale po padesátce začne opět stoupat a kolem sedmdesátky se dostává na vrchol. „V tomto věku už odpadá tlak společnosti. Lidé si dovolí být sami sebou, protože konečně chápou, že jiný život už nedostanou,“ říká psycholožka Eva Konečná, která se specializuje na psychologii stárnutí. Nejdůležitější pro šťastný život nejsou peníze ani kariéra, ale vztahy a schopnost nenechat se semlít očekáváními okolí. A neřešit kraviny.

Studie ukazují, že starší lidé, kteří aktivně experimentují se svým vzhledem, vykazují vyšší míru životní spokojenosti a sebevědomí než ti, kteří přijímají roli „pasivních seniorů“.

Naši rodiče (nebo prarodiče) řešili, jestli bude dost uhlí na zimu nebo jestli vnoučata nenastydla a nejedou moc daleko od domova, protože by se jim mohlo něco stát. Dnešní sedmdesátníci často řeší, jestli jim sedí světlo při natáčení reelsek na Instagram. A je to dobře. Protože jestli někdo opravdu má právo vykašlat se na společenské konvence, jsou to lidé, kteří přežili komunismus, revoluci, několik hospodářských krizí a digitální tsunami. Co všechny tyto lidi spojuje? Neřeší, co se „hodí“. A podle studií jsou na tom psychicky i fyzicky lépe než jejich mladší vrstevníci.

Piercing v jazyku i v pupíku

Paní Tereza Č. (86 let) si k osmdesátinám splnila sen, kterému se jen těžko věří. Nechala si udělat piercing do nosu i do jazyka. Trochu rarita, ale když jsme se jí ptali, proč ho už nemá a proč se jí to tak líbí, řekla, že na rodičáky už dávno nechodí a vlastně jí vždycky zajímalo, jak moc to bolí a jak se s tím dá jíst. Oba piercingy měla dva roky, pak je vyndala, protože, podle jejích vlastních slov „už se na to necejtila“ a v domově důchodců, který si sama dobrovolně předplatila už v pětasedmdesáti, by nebyla moc oblíbená.

Když měla osmdesáté narozeniny Olga, dcera jí připravila dort a vnoučata nafoukla balonky. A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Olga přišla domů s jejími vysněnými piercingy. „Máma nám celý život říkala, že když se dožije osmdesátky, nechá si udělat punkovou hlavu, Nakonec se nenechala obarvit namodro nebo nazeleno, ale nechala se propíchat. Mysleli jsme, že je to jenom vtip. Ale ona opravdu přišla tak, jak řekla,“ směje se její dcera Hana Novotná.

Olga se možná nechala inspirovat „u sousedů" za mořem.

Olga sama to tehdy okomentovala stručně: „Celý život jsem žila podle toho, co si kdo myslel. V práci jsem byla spořádaná úřednice, doma spořádaná manželka. A teď? Teď se mi líbí, když se sousedka dusí závistí, že na mě civí půlka tramvaje.“

Podle odborníků nejde o pouhý rozmar. Změna vzhledu ve stáří je podle gerontoložky Jany Málkové formou sebepotvrzení: „Senioři tím dávají najevo, že stále mají kontrolu nad svým životem. Barva vlasů, tetování nebo extravagantní oblečení je pro ně způsob, jak si uchovat identitu a nebýt jen ‚babičkou‘ nebo ‚dědou‘.“ Studie ukazují, že starší lidé, kteří aktivně experimentují se svým vzhledem, vykazují vyšší míru životní spokojenosti a sebevědomí než ti, kteří přijímají roli „pasivních seniorů“.

Karel a jeho splněný sen 

Také pan Karel byl vždycky „ten spořádaný“. Celý život pracoval jako inženýr, po večerech četl technické manuály a maximálně si dovolil rybařit u Labe. Všechno se změnilo, když se v 65 letech rozvedl. „Táta se úplně zlomil, mysleli jsme, že půjde do sebe a bude jen sedět doma,“ vzpomíná jeho syn Martin. „Ale místo toho si koupil letenku do Portugalska a napsal nám, že jde na kurz surfování, protože po tom vždycky toužil.“

Dodnes se rodina směje videu, které jim poslal z pláže v Nazaré: poměrně dobře stavěný muž v neoprenu, třesoucí se na prkně, ale s očima zářícíma jako kluk. „Říkal jsem si, že když neumřu na rozvod, tak radši umřu na vlně,“ komentuje to Karel s úsměvem. Dnes, v 81 letech, už nesurfuje, ale projel kus světa a jeho nový koníček mu otevřel úplně nové obzory. Teď už jen doma ve Strakonicích trénuje na balanční desce v parku. „Lidi na mě nejdřív koukají jako na blázna. Ale pak se ptají, jestli bych je nevzal příště s sebou,“ směje se.

 Nazaré je rájem i Mekkou surfařů z celého světa - a všech věkových kategorií.

Psychologové jeho příběh nepovažují za výjimku. Studie ukazují, že i v pokročilém věku si mozek zachovává vysokou schopnost učení nových motorických dovedností, což podporuje tzv. neuroplasticitu. „Čím později se člověk učí nové věci, tím větší má z nich radost. Je to přesný opak vyhoření, které známe od čtyřicátníků,“ vysvětluje Jana Málková.

Marie a její půlmaraton

Marie nikdy nebyla sportovní typ, vždycky měla raději umění. Celý život pracovala v knihovně a jejím největším fyzickým výkonem bylo nošení beden s knížkami do skladu. Ale všechno změnil jeden nevinný vtípek jejího vnuka. „Řekl jsem jí, že babičky běhají jenom k autobusu,“ přiznává Marek. „A ona se tak naštvala, že si druhý den obula staré kecky a začala běhat kolem domu.“

To bylo před deseti lety. Dnes má Marie za sebou už dva půlmaratony. Je přesvědčená o tom, že začít se sportem se dá v každém věku. „Ve čtyřiceti jsem řešila, jestli mám sexy nohy,“ směje se. „Ve čtyřiasedmdesáti řeším, jestli mi vydrží tenisky. Teď už tedy spíš jen na rychlou chůzi, ale jsem hrdá na to, co jsem zaběhla.“

Podle její dcery Lucie se rodina naučila dívat na Marii úplně jinak: „Dřív jsme ji viděli jako tichou, nenápadnou babičku. Dneska ji obdivujeme – je inspirací i pro nás mladší. Ukázala nám, že začít se dá v jakémkoliv věku.“ A není to jen osobní pocit. I nové studie potvrzují, že pravidelný běh, i když začnete až v seniorním věku, dramaticky snižuje riziko kardiovaskulárních onemocnění a prodlužuje délku života. „Pohyb ve stáří není o výkonu, ale o kontinuitě,“ dodává Eva Konečná, „a běh je ideální, protože kombinuje fyzickou kondici s pocitem svobody.“

Proč tihle lidé nepociťují stáří jako naši prarodiče

Odborníci mluví o fenoménu „super-agers“, tedy o seniorech, kteří si i v osmdesáti zachovávají mentální i fyzickou vitalitu lidí o desítky let mladších. Mozek těchto lidí má více neuronálních spojů v oblastech spojených s pamětí než u běžné populace, laicky řečeno – jejich mozky nestárnou tak rychle, protože se neustále učí nové věci a vystavují se výzvám.

Psycholožka Eva Konečná dodává: „U lidí po sedmdesátce dochází k paradoxu – i když fyzicky slábnou, psychicky sílí. Odpadá tlak společnosti, méně se bojí selhání, méně řeší, co si o nich kdo myslí. A to jim dává svobodu dělat věci, na které by si ve čtyřiceti netroufli. Společnost si často myslí, že senioři mají být neviditelní. Jenže právě ti, kteří se rozhodnou žít naplno, se stávají vzory – nejen pro své děti a vnuky, ale i pro vrstevníky. Když sedmdesátnice s růžovým čírem jede tramvají, inspiruje víc lidí, než si sama uvědomuje.“

I některé celebrity jsou „jiné“

Ne, nebudeme mluvit o celebritách s milionem plastik, které nejsou k poznání. Ale i mezi celebritami se najdou důchodci, kteří si z etikety stáří dělají dobrý den. Jane Fonda se klidně nechá spoutat policií při klimatickém protestu, skvělá herečka Judi Dench točí skeče na TikTok se svým vnukem, Anthony Hopkins hraje se svou kočkou na piano a Helen Mirren má tolik sex-appealu, že by vám v devětasedmdesáti s přehledem přebrala partnera.

Jenže tito „slavní“ mají k dispozici armádu stylistů, trenérů a vizážistů. Skutečně cool jsou ale ti, kdo nemají žádné PR oddělení, jako paní Olga s jejím piercingem v jazyku, Karel na surfu nebo Marie s půlmaratonem. Ti totiž žijí svou vlastní „slávu“ bez červeného koberce.

Odmítli se stát kulisou vlastního života a místo toho začali hrát hlavní roli. „Tohle není vzdor, tohle je moudrost. Když vám je sedmdesát, pochopíte, že trapné je jenom to, co jste nikdy nezkusili,“ říká Eva Konečná.  A možná právě tohle je největší lekce pro nás ostatní: na odvahu nemusíme čekat do důchodu. Můžeme ji začít trénovat hned, ať už růžovým čírem, v běžeckých botách, na vlnách nebo s potápěčskou lahví pod vodou nebo tancem na ulici. I když je život krátký, pořád je zatraceně dlouhý, abychom ho jen proseděli.

Takže… jak bude vypadat vaše „růžové číro challenge“?