Téměř celé své dětství strávila v dětském domově. Trpěla pocitem méněcennosti a myslela si o sobě, že je ošklivá. Přesto se stala jednou z finalistek České Miss. Dnes je Veronika Kašáková vyrovnanou, sebevědomou ženou, která se věnuje dětem v podobné situaci, v jaké se kdysi ocitla i ona sama. 

Veroničin život, a vlastně i její autorská kniha Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola, začíná větou ,,Děti měly děti.” Její rodiče byli velmi mladí, když se narodila. Maminka se dostala do velké závislosti na drogách, která vedla až k odnětí svobody a pobytu ve vězení. ,,Jako malé (pozn. red.: Veronika má ještě bratra) nás tahala po bytech, spíše tedy feťáckých doupatech, kde se kolem nás motali pofidérní lidi. Jednoho dne nás nechala v taxíku. Sama pak podala návrh k adopci,” vysvětluje Veronika. Na tatínka si pamatuje až z dětského domova. Pravidelně svou dceru i syna navštěvoval, ale vzpomínky jsou pro všechny stále ještě velice bolestivé. 

kasakova bb1

Jsem odchovaná v dětském domově na omáčkách a buchtách a po tatínkovi mám ráda maso. Abych mohla dělat to, co dělám, musím běhat.

 

Veroniko, co tě vedlo k tomu, založit nadační fond? 

V první řadě to byla moje vlastní zkušenost. V dětském domově jsem vyrostla, byla jsem v něm od čtyř do devatenácti let. Když jsem dospívala, studovala jsem tam předškolní a mimoškolní pedagogiku. Uvědomila jsem si, že o životě v domově nikdo ještě veřejně nepromluvil a neporadil nám, jaké to je venku. Napadlo mě tedy, že budu první a napsala knihu, kterou jsem rozeslala do všech dětských domovů v ČR. Protože moje zpověď byla velice otevřená a bylo kolem ní hodně otázek, začali mi pedagogové i děti psát dopisy, na které jsem ani neměla kapacitu odepsat.

Tak jsem se rozhodla, že všechny dětské domovy navštívím, protože to dětem chci říct osobně. Dneska už mám za sebou 49 návštěv. Mám sestavenou metodiku od dětských psychlogů, terapeutů i koučů, kteří mi pomohli, abych mohla dětem i v tom jednom odpoledni předat co nejvíce. V druhém projektu se snažíme dětem dodat odvahu, takže se značkou Oriflame děláme proměny vizáže. Mohou tak pocítit individuální péči. V rámci třetího projektu jsem oslovila několik koučů, ty jsi jedna z našeho týmu (úsměv). Zatím máme 15 super dam, které se věnují koučování a od ledna dojíždí do dětských domovů a dlouhodobě s dětmi pracují, což je pro mě alfa a omega celého fondu a jsem na to nesmírně pyšná, takže Janičko děkuji. 

Já také moc děkuji. Je to pro mě krásná zkušenost a přijde mi hodně silná v tom, že jsi sama prošla sama dětským domovem, takže přesně víš, co děláš a co tam chybí. Nejvíc je to asi o té sebelásce...

Děti nárok na psychologa mají. Ve skupince jsem ale byla s chlapcem, který byl hyperaktivní a míval obrovské záchvaty vzteku. Jemu byl psycholog přiřazen okamžitě, jenže vedle něho jsem seděla já, malá citlivá Kašáková, která se bortila spíš zevnitř než zvenku. Navenek jsem působila úplně normálně. Jsem však přesvědčená, že jsem potřebovala pomoc úplně stejně. Už jen to, že dítě opustí vlastní rodič, je strašné trauma. Kdybyste slyšeli příběhy, které od dětí poslouchám, a co všechno zažívají, pochopili byste, že zkrátka nemohou mít zdravé sebevědomí. Potřebují nějak nakopnout, proto jim říkám, že je důležité odpouštět a nevinit se za to. Automaticky se totiž stavíme do role oběti i dále v životě, protože jsme ty chudinky a lidi s námi takto jednají. Koučové tedy dětem naplní tu nádobu lásky a pomohou jim zbavit se pocitu viny. 

Ty sama s tím máš vlastně zkušenost a potvrzuješ, že ti to změnilo život… 

Ano, otočil se mi o 360 stupňů. Celé dětství jsem trpěla pocitem méněcennosti. Byla jsem přesvědčená, že jsem hloupá a strašně ošklivá, protože jsem kolem sebe tyto narážky slýchala. Myslela jsem si, že jsem i špatná dcera a proto mě opustili. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem potkala Helenku Bedrnovou, která se mnou okamžitě začala pracovat a navíc jsme zjistily, že jsme příbuzné. 

kasakova 4

Rozhovor jsme pro vás natáčeli v krásných prostorách Marina Ristorante.

Jak konkrétně s tebou Helena pracovala? 

Dlouho jsem vlastně ani nevěděla, že se mnou pracuje, protože se jednalo o velice láskyplné povídání. Otevíraly jsme mou minulost, ale především jsme se bavily o tom, jak se cítím a co prožívám právě teď. Přišla do mého života jako obrovský vzor a bylo štěstí, že jsem jí věřila. To, co mi říkala, jsem dělala v praxi. Pamatuji si techniku, kdy se snažila, abych se sama do sebe zamilovala. Spojily jsme se s mým vnitřním dítětem, s tou malou Veronikou, která ještě občas i teď trpí (více o tom, jak se naučit mít rád sám sebe, Veronika přibližuje i v tomto videu).

Pro děti je nejspíš zásadní, že člověku, se kterým pracují, musí i věřit. Jak se to daří naplňovat tobě a tvému fondu? 

Je velice důležité věřit tomu, co šíříme. Jestli je to víra, která mi zlepšuje život, tak jí budu věřit, a baví mě to moje náboženství, protože mi opravdu obohatilo a zlepšilo život. V mém nadačním fondu máme velké eso v rukávu - že já sama jsem z dětského domova a tím pádem mi děti věří. Na základě toho, jak si s nimi povídám poprvé, za nimi posílám své koučky. Vždy jim říkám: Tohle je moje “Helenka” pro vás, jako dárek. Skrze mě je tam ta důvěra a je to hezky propojené. 

Důvěra už je tam nastolena tou tvou návštěvou, takže se na to krásně navazuje. Mohla bys nám Veroniko říct ve zkratce svůj osobní příběh? 

Když jsme se s bratrem narodili, byli rodiče velmi mladí. Moje maminka byla také obětí. Byla vemi slabá a dostala se do velké závislosti na drogách, která ji držela velmi dlouho. Svého tatínka si pamatuji až z dětského domova, nicméně nás celé dětství navštěvoval. Dětský domov je ve zkratce jedna velká škola v přírodě, ráda se tam vracím a mám hrozně ráda naše tety. Samozřejmě jsou tam aspekty, které mi chyběly, jako mateřská láska, pocit jedinečnosti, individuální péče. Na objetí se stála fronta, protože těch dětí tam bylo víc. I když ve finále to bylo moc hezké dětství, s holkama jsme chodily na tancování, zpěv, klavír… 

nadace terezy kasakove 2

Veronika má k dětem blízko a ony k ní. Spojuje je totiž podobný příběh.

Jak jsi takovou životní etapu dokázala překonat? 

Já si myslím, že asi nejdůležitější pro mě bylo osvobodit se od minulosti. Ti, co byli zranění, dokážou nejlépe léčit. Mám nadační fond, který je pro mě tak přirozený a tak mě naplňuje, že jsem si uvědomila, že kdybych v dětském domově nebyla, tak bych to v životě nemohla dělat. Četla jsem knihu Plány vašich duší, kde stálo, že jsem si tento život vybrala. Vlastně se tedy nemůžu zlobit na něco, co je mi určeno. Třeba bude druhá polovina mého života díky tomu úspěšná.


Samozřejmě bylo těžší odpustit zúčastněným, protože to hodně bolí. Dva roky zpátky jsem točila třináctou komnatu. Ptali se mě na zážitek, kdy se mi maminka ozvala z vězení a psala mi dopis, že přijede na moje osmé narozeniny. Děti jsou zvláštní v tom, že i přestože je rodiče zraní, stále na ně čekají a pořád je milují. I já čekala na svoji mámu, ale nepřišla. Když jsem to vyprávěla v onom pořadu, rozplakala jsem se. Tam jsem pochopila, že je mi vlastně stále osm, zlobím se a ještě na ni čekám. I dnes, když mi děti říkají svoje příběhy, tak v nich vidím něco svého a oni ve mně něco jejich. 

kasakova bb 2

Genetika ke mně byla shovívavá. Opravdu jím ráda, ale někdy se snažím alespoň omezit večeře a snídám sladké, abych už pak přes den neměla chutě. Miluji aktivní život a co sním, tak i vydám.

Ty se také věnuješ modelingu. Účastnila jsi se soutěže Česká Miss. Jaká to pro tebe byla zkušenost a jak jsi se vůbec odvážila přihlásit?

Za prvé to bylo obrovské splnění snu. Když jsem se dostala do finále, tak už jsem vlastně vyhrála. To, že jsem se jen zúčastnila, byl pro mě obrovský přínos. Jak už jsem zmínila, věřím ve "vesmírné objednávky", a jsem přesvědčená, že tam byla Česká Miss, knížka i nadační fond a role koučky… Teď odškrtávám to, co se plní, a jsem velice dojatá. Možná mi to nebudete věřit, ale ze všech soutěží krásy mě nejdříve vyhazovali. Poslouchala jsem, že to nemůžu dělat, protože jsem potetovaná, že bych měla zhubnout, že nejsem hezká. To přesně podtrhovalo vše, co jsem si o sobě vlastně myslela. Pochybovala jsem o sobě... Jsem ale bojovnice.


Můj přítel hezky říká: ,,Tebe vyhodí dveřma a vrátíš se oknem", takže moje každé ne a každé ponížení, které u mě v dětství proběhlo, bylo hnacím motorem. Tenkrát jsem vlastně jen potřebovala od profesionála v porotě slyšet, že jsem pěkná. Dnes už samozřejmě vím, že to může tvrdit kdokoli, ale dokud o tom není přesvědčený člověk sám, potěšení nepřijde. Jakmile se teď podívám na fotky z Miss, musím se sama sobě smát. Když jsem tam přišla, byla jsem velmi opálená a měla jsem takové černé obočí, peroxidní vlasy… nebyla jsem spokojená sama se sebou, a tak jsem na sebe plácala všechno možné, jednoduše podle klíče "čím víc, tím líp". I tak jsem se dostala do finále. Myslím si, že mě zachránil rozhovor.

Můj příběh je samozřejmě nějakým způsobem atraktivní, ale patrně bylo cítit, že jsem vyrovnaná. Už nepřišla ta chudinka. Miss mě naučila, že i méně je často více. Díky soutěži jsem se toho spoustu naučila a hlavně jsem získala mnoho kontaktů i přátel, což mi dnes v nadačním fondu pomáhá. 

 

Děkujeme Marina Ristorante za poskytnutí prostor pro natáčení. 

foto: Radovan Šubín, NFVK