V naší společnosti stále ještě platí, že muž musí být tvrďák a v žádném případě se nesmí emočně projevovat. Pocity k němu nepatří, jedině snad vztek a zlost. Proč by se ale nemohl třeba i takový chlap rozplakat? Na tuto a další otázky nám dal odpověď Josef Vošmik, muž, kterému jsou genderové otázky denním chlebem.

Feminismus je rozšířené hnutí, v jehož hledáčku se nacházejí většinou ženy, ale co muži? Neměli by i ti získat ve společnosti rovné příležitosti? O diskriminaci jejich směrem se často nemluví, ale přitom už je nejvyšší čas.

Jaké nejčastější stereotypy o mužích ve společnosti přetrvávají?

Klasické rysy, které jsou připisovány mužům, jsou dominantnost nebo rozhodnost, což bývá dáváno do opozice k ženským vlastnostem, jako jsou třeba pečovatelské schopnosti. Říká se, že muži jsou dominantní a ženy pasivní. Kloubí se to a spoluvytváří genderový řád. Jeho role je poměrně jasně daná a špatně se z ní vychází. Tento stereotyp je nebezpečný v tom, že vás uzavírá, říká, jak se máte chovat, jak máte žít svůj život. Je to krunýř, do kterého se musíte vtěsnat. Ve chvíli, kdy se vám to nedaří, kdy o to nestojíte, zjišťujete, že tyto šablony nejsou v souladu s tím, jak se cítíte, s vaší osobností, s tím, co v životě chcete, společnost se na vás dívá podivně, že jste jiný, že se vymykáte...

S jakými konkrétními stereotypy se setkáváme? Že muž se nemůže rozbrečet na veřejnosti, že musí uživit ženu...

chlapi placou shutter2
Třeba, že muž je živitel, že se musí starat o ženu a o děti. Že k tomu má nějaké předpoklady, že to k němu prostě patří. To vše vede k tomu, že se vytvoří očekávaný model chování. Žijeme v jedenadvacátém století, ve vyspělém světě, ve většině rodin musí existovat dvoupříjmový model, z jednoho příjmu většina domácností nevyžije. A když přeci jen vyžije pouze z jednoho příjmu (zpravidla muže), moc se nepohlíží na ženu, že má také svá přání, vzdělání, vždyť šedesát procent absolventek vysokých škol jsou ženy...

A co ten pláč mužů na veřejnosti?

Přežívají psychologické charakteristiky, že muž musí být tvrďák, emočně se neprojevovat. Že pocity k němu nepatří, jedině snad vztek a zlost. K jejich zvládání jsou určeny i rozličné kursy. Nic proti nim, ale jako by se předpokládalo, že každý muž je rovnou vzteklý. Každý jsme ale přece individualita. Proč by se muž nemohl například rozplakat?

Má muž považovat za selhání, když přijde o práci a je dočasně živen ženou?

Chlap je samozřejmě v jiné situaci, když je sám, nebo když má partnerku a děti. Jinak se z práce odchází člověku bez závazků a jinak s nimi. Ale samozřejmě do takového stavu se může dostat každý, selhání v tom rozhodně nevidím. Někdejší britská premiérka Margaret Thatcherová kdysi řekla: „Když chceš, aby někdo něco řekl, zadej to muži, když chceš, aby někdo něco udělal, zadej to ženě.“

Je to opět stereotyp?

Určitě. Jsou muži, kterým vyhovuje mravenčí práce, neradi veřejně vystupují, a ženy, které to naopak baví, chtějí být třeba manažerky nebo tiskové mluvčí, neumí si představit, že budou sedět v kanceláři a převádět ideje a strategie do praxe. Každý jsme jiný.

Co může feminismus přinést mužům?

chlapi placou shutter
Není přece pouze pro ženy, ale pro emancipaci člověka jako takového... Někteří lidé se při zmínce o určitých genderových tématech obávají, že ženy už nebudou ženy a muži nebudou muži. Že přijdou o starý dobrý svět...
Je to strach ze ztráty jistoty. Stereotyp vlastně znamená jistotu – takový nebo taková máš být. Co feminismus přináší mužům? Mluvím za sebe – uvědomuji si, že to, v čem existuji já, není univerzální vzorec, že to nezažívají automaticky i ženy, se kterými je spojena naprostá většina diskriminace na základě pohlaví. Ty to rozhodně nemají jednoduché, je třeba, aby se jim otevřely dveře jako mužům – to mluvím ale jen o mužích bílých, dobře situovaných, do určitého věku. Jiné je postavení třeba gayů.

A silnějšímu pohlaví toto přináší...?

Obohacuje je tím, že svět funguje trochu jinak. Kdysi jsem si naivně myslel, že když budeme dobře pracovat, můžeme se mít všichni dobře, že se uplatníme a budeme spokojení. Ale není to tak. Existují různé systémové překážky – třeba ženy narážejí na skleněné, tj. neviditelné bariéry. Muž by si měl uvědomit, že má do určité míry privilegované postavení a je třeba bojovat o to, aby ho měli všichni, pro společnost je přece posun a přínos, když na vysokých pozicích pracují ti nejschopnější, přece nechceme (ženskou) polovinu lidstva odstrkávat.

To je diskriminace žen. A v čem jsou diskriminováni muži?

Klasickou oblastí je porozvodová péče. Souvisí se stereotypem, že muž nemá schopnost pečovat o malé dítě, co si s ním asi počne? Když soud rozhoduje o tom, komu bude svěřeno dítě do péče, až z 90 procent je svěřeno ženě. Muži s tím bojují, je to hodně nepříjemné. Dále – ne všichni muži jsou společností přijímáni jako muži. Když nesplňujete daná kritéria, můžete se setkat s předsudky a přezíráním. Třeba právě, když se jako muž na veřejnosti rozpláčete.

Foto: Shutterstock

Flowee eshop protože vím co chci