Určitě to znáte. V práci skáčete z jedné věci na druhou a máte pocit, že nic nestíháte. Pak všechno doháníte po večerech. Doma jsou na vás naštvaní, a když už máte pocit, že jste konečně ztrátu dohnali, valí se na vás další úkoly. Co s tím?

Proč?! Proč jsme vlastně chtěli dítě, když teď nemáme čas ani se pořádně nadechnout! To je pořád práce, úkoly, domácnost, hrát si, povídat, ošetřovat, zařizovat, být k dispozici. Jo, je to krásné, ale aspoň občas bych chtěl/a být taky sám/sama! Dělat si chvíli, co chci. Nebo nedělat nic, jenom...

Pusa před spaním, nedělní obědy s prarodiči, Vánoce v létě, novoroční punč s rodinou a přáteli, oslavy narozenin, pouštění lampiónů přání, každoroční rodinná soutěž v lukostřelbě…

„Zalej kytky!“ – „Už zase?!“ „Vynes odpad!“ – „Proč furt já, proč s tím nejde ségra?!“ „Stav se pro máslo a chleba.“ – „Chjo, dyť jsme byli na nákupu v sobotu!“ Znáte? Znáte. Šlágr většiny domácností, zejména těch s dětmi v onom rozmilém věku mezi dětstvím a dospělostí. A člověk-rodič si říká:...

A mám se to vůbec učit – co když mě pak moji milí, rodina, kamarádi a vůbec lidi okolo nebudou mít rádi?! Nebo jim budu připadat jako nafoukaná nána?! A navíc – je to „takový blbý“, oni pak lidi divně koukají!