Když tělo reaguje, jako by šlo o život. Co dělat při panické atace?

Přijde zčistajasna. Bez varování, bez zjevné logiky. Panická ataka není porucha těla ani mozku. Je to přehnaně silná reakce přirozeného poplachového systému. Mozek v tu chvíli vyhlásí stav ohrožení, i když se reálně nic neděje. Zrychlený tep nebo zvláštní pocit v těle vyhodnotí jako nebezpečí a tělo se okamžitě přepne do krizového režimu. Jako když se spustí požární alarm, aniž by někde hořelo.

„Tělo převezme řízení. Do krve se vyplaví adrenalin, srdce se rozběhne, dech se zrychlí a celé tělo se připraví na boj nebo útěk. Logika ustoupí do pozadí. Člověk často rozumem ví, že je v bezpečí, ale tělo má pocit, že jde o život,“ vysvětluje psycholožka Karin Wolfová.

Dodává, že vzniká nepříjemný vnitřní rozpor. Hlava uklidňuje, tělo panikaří. Běžné stresové reakce, jako je bušení srdce, závratě nebo pocit nedostatku dechu, jsou pak vykládány jako známka katastrofy. Strach se tím ještě zesílí a roztočí panickou spirálu.

„Důležité je vědět, že panická ataka tělu neubližuje. Nezpůsobí infarkt ani zástavu dechu a vždycky má svůj vrchol i konec. Pocit ohrožení neznamená, že se s tělem něco děje špatně. Panická ataka není selhání těla, ale přehnaně ochotný ochránce, který spustil alarm příliš brzy a příliš hlasitě,“ vysvětluje v úvodu odbornice.

Řada pacientů si první panickou ataku plete s infarktem. Kde leží hranice mezi psychickou reakcí a fyzickým problémem, který vyžaduje lékaře?

Je to velmi časté a pochopitelné. Panická ataka i infarkt mohou vypadat podobně. Tlak na hrudi, bušení srdce, dušnost nebo pocení člověka snadno vyděsí. Rozdíl ale není v tom, že by si něco namlouval, ale v tom, jak reakce vzniká a jak probíhá.

Platí jednoduché pravidlo. První taková zkušenost patří k lékaři. Ne proto, že by šlo pravděpodobně o infarkt, ale aby se vyloučily tělesné příčiny a člověk získal jistotu. To není slabost, ale rozumná péče o sebe.

Panická ataka přichází náhle, rychle zesílí a během několika minut zase odezní. Infarkt bývá pomalejší, bolest je trvalá, neustupuje a může vystřelovat do paže, zad nebo čelisti. Vyšetření u paniky většinou nic vážného neukážou.

Jakmile je tělesná příčina opakovaně vyloučena, přichází jiný druh práce. Učit se rozeznat, co je nepříjemné a co je skutečně nebezpečné, a postupně vystupovat z bludného kruhu strachu.

Odborníci často mluví o takzvaném strachu ze strachu. Co to vlastně znamená?

Nejde o strach z vnější hrozby, ale o strach z vlastních tělesných pocitů. Člověk se začne bát toho, že se mu znovu rozbuší srdce, že ztratí kontrolu, omdlí nebo umře. Tělo na tyto obavy reaguje stejně, jako by šlo o skutečné ohrožení. Strach se tak stává spouštěčem sám o sobě.

Jak tenhle kruh v praxi funguje?

Objeví se tělesný vjem, třeba zrychlený tep nebo závrať. Mozek ho vyhodnotí jako hrozbu, vzroste úzkost, uvolní se adrenalin a příznaky zesílí. Člověk si pak řekne, že je to důkaz, že se opravdu něco děje, a kruh se uzavírá. Není to slabost vůle. Je to naučená reakce nervového systému.

Dá se tenhle začarovaný kruh prolomit i bez léků?

Ano, dá. A často právě změnou vztahu k tělesným pocitům. Cílem není paniku zastavit nebo zahnat, ale přestat s ní bojovat. Čím víc se ji člověk snaží kontrolovat, tím víc ji paradoxně posiluje.

V terapii se pracuje s jednoduchým, ale zásadním posunem. Tohle je nepříjemné, ale není to nebezpečné. Nemusím s tím nic dělat. Můžu to nechat projít. Tělo se tím učí, že tu není skutečná hrozba a poplach není potřeba.

Jakou roli v tom hraje práce s tělem?

Velkou. Nejde o uklidňovací triky, ale o regulaci nervového systému. Zpomalení výdechu, uvolnění napětí v ramenou, břiše nebo čelisti, vědomé ukotvení v těle a v přítomném okamžiku. Tím se aktivuje přirozená brzda poplachu a tělo se postupně vrací do pocitu bezpečí.

Panická ataka není nepřítel, ale špatně pochopený signál. Jakmile ji přestaneme vnímat jako hrozbu, začne ztrácet svou sílu. Léky mohou někdy pomoci, ale změna postoje a práce s tělem mění celý systém dlouhodobě.

Stejně důležitá je změna vnitřního dialogu. Katastrofické myšlenky typu teď je to jiné nebo tohle už je moc paniku zesilují. V terapii se nahrazují realističtějšími výroky. Tuhle reakci znám. Vždycky odezněla. Nepříjemné neznamená nebezpečné.

Proč je důležité se panice nevyhýbat?

Vyhýbání se místům, situacím nebo tělesným pocitům paniku udržuje. Mozek si z toho odnáší zprávu, že to opravdu bylo nebezpečné. Postupná a bezpečná expozice učí opak. Zvládli jsme to. Nic se nestalo. Tím se přepisuje staré učení v mozku.

Na úrovni nervového systému se pak mění citlivost na tělesné signály. Tělo znovu získává důvěru samo v sebe. Panika většinou nezmizí ze dne na den, ale slábne, zkracuje se a ztrácí svůj děsivý význam.

Jak to často shrnuji klientům. Panická ataka není nepřítel, ale špatně pochopený signál. Jakmile ji přestaneme vnímat jako hrozbu, začne ztrácet svou sílu. Léky mohou někdy pomoci, ale změna postoje a práce s tělem mění celý systém dlouhodobě.

Jakou roli hraje dech v okamžiku, kdy tělo spustí poplach? Existují techniky, které fungují hned?

Dech je jednou z mála funkcí, které probíhají samy a zároveň je můžeme vědomě ovlivnit. Právě proto má při panice takovou sílu. Když se spustí poplach, dech se zrychlí, zkrátí a přesune do hrudníku. To vyvolává závratě a pocity neskutečna, které mozek čte jako další hrozbu.

Nejde o to uklidnit mysl, ale tělo. Nejúčinnější je prodloužený výdech. Krátký nádech a pomalý výdech dávají nervovému systému signál, že není nutné utíkat. Pomáhá i jemné brániční dýchání nebo takzvaný fyziologický povzdech. Důležité je nesnažit se nadechnout víc. Panika není nedostatek kyslíku, ale přebytek poplachu. Pomalý výdech tělu připomíná, že může zpomalit.

Panické ataky často přicházejí zdánlivě z ničeho nic. Jaké jsou nejčastější skryté spouštěče?

Pocit, že panika přišla bez důvodu, je velmi typický. Ve skutečnosti ale většinou vzniká z dlouhodobého přetížení, které probíhá potichu. Lidé zvládají stres hlavou, ale tělo nechávají stranou. Emoce se odkládají, odpočinek chybí a nervový systém zůstává dlouho v pohotovosti. Panika pak často přijde ve chvíli, kdy tlak konečně poleví.

V panice nemá rozum přístup. Nepomáhá ani přílišná kontrola, hlídání dechu nebo vlastní panika blízkého. Nejhorší je bagatelizace ve stylu „to nic není“ nebo „to přejde“. 

Spouštěčem mohou být i nezpracované emoce, běžné tělesné pocity, které se v únavě stanou podezřelými, nebo nedostatek spánku, nepravidelné jídlo či vyčerpání po nemoci. Po první atace navíc mozek zbystří a začne tělo hlídat. Další ataka pak může opravdu působit náhle.

Panická ataka není blesk z čistého nebe. Je to bouřka, která se tvořila dlouho, ale potichu.

Existuje něco jako „první pomoc“ pro blízkého, který právě prožívá panickou ataku?

Ano, existuje. A často rozhoduje méně to, co blízký říká, a víc to, jakým způsobem je přítomen. Reakce okolí může panickou ataku zklidnit, ale také ji nevědomky zesílit.

Co je důležité pochopit jako první?

Člověk v panické atace není schopen racionálně se uklidnit. Jeho nervový systém je v poplachu a svět vnímá zúženě a tělesně. Proto nefungují argumenty ani logické vysvětlování. To, co funguje, je klid, bezpečí a regulace.

Jak vypadá první pomoc v praxi?

Zůstat klidný a uzemněný. Tvůj nervový systém se stává oporou pro druhého. Pomáhá mluvit pomalu, klidným hlasem, krátkými větami a nespěchat. Mozek člověka v panice čte okolí. Když jsi klidný ty, tělo dostává signál, že možná nejsme v ohrožení.

Co říkat, aby to pomohlo?

Normalizovat bez bagatelizace. Pomáhají věty jako: „Vím, že je to hodně nepříjemné.“ „To, co se děje, je panická reakce a není nebezpečná.“ „Jsem tady s tebou.“ Nejde o přesvědčování, ale o ukotvení v bezpečí.

Má smysl pomáhat s dechem?

Ano, ale nepřímo. Nenutit druhého „správně dýchat“. Lepší je, když sám zpomalíš dech a budeš dýchat klidně a viditelně. Případně můžeš nabídnout: „Zkus dýchat se mnou.“ Tělo často reaguje napodobováním.

Co dělat, když je panika velmi silná?

Pomáhá ukotvení v přítomném okamžiku. Přesměrovat pozornost ven z těla. Zeptat se, co vidí kolem sebe, co slyší, nebo ho vyzvat, aby se nohama opřel o zem. Mozek se tak vrací z vnitřní hrozby do reality.

Reklama

Jak pracovat s blízkostí a prostorem?

Respektovat hranice. Někdo potřebuje blízkost, jiný prostor. Jednoduchá otázka dává zpět pocit kontroly: „Chceš, abych tu byl s tebou, nebo chceš být chvíli sám?“

Co může situaci zhoršit, i když to člověk myslí dobře?

Věty typu „uklidni se“ nebo logické vysvětlování. V panice nemá rozum přístup. Nepomáhá ani přílišná kontrola, hlídání dechu nebo vlastní panika blízkého. Nejhorší je bagatelizace ve stylu „to nic není“ nebo „to přejde“. Prožitek je velmi intenzivní a zlehčování zvyšuje pocit osamění. Stejně tak přehnaná dramatizace nebo volání záchranky při každé známé atace může tělo utvrdit v pocitu hrozby.

Co je důležité po odeznění ataky?

Nevyčítat a hned nerozebírat, proč se to stalo. Naopak posiluje ocenění: „Zvládl jsi to, i když to bylo těžké.“ Tím se snižuje strach z další ataky.

Jaké je hlavní poselství pro blízké?

Nejde o to paniku zastavit. Jde o to být klidnou kotvou, dokud vlna nepřejde. Panická ataka sama odezní. A zkušenost, že v tom člověk nezůstal sám, má pro uzdravení obrovskou sílu.