Přejdeme od pandemie k endemii? Je tu šance, že se pomalu vrátíme do normálu

Nejprve špatné zprávy. Vzhledem k tomu, že se po celém světě stále objevují nové nepředvídatelné epidemie covidu-19 a jeho varianty jako omicron, vyvolávají otázky ohledně nakažlivosti viru a stále se nacházíme v pandemii. A dobrá zpráva? I když je těžké předpovědět, kdy se tak přesně stane, většina vědců se shoduje, že pandemie covidu-19 skončí a virus se stane endemickým, tedy trvale se vyskytujícím.

To konkrétně znamená, že virus pravděpodobně nebude nikdy zcela eliminován, ale s tím, jak se bude očkovat více lidí, kteří mu budou vystaveni, tak budou infekce koronaviru nakonec vznikat v trvale nízké míře a méně lidí bude vážně nemocných. V oblasti, kde je míra proočkovanosti a přeočkovanosti novými dávkami vakcín vysoká, se endemizace pravděpodobně projeví dříve než v oblasti, kde je proočkovanost nižší.

Jak ten přechod poznáme?

V praxi tento přechod poznáme jednoduše tak, že ho někdo oznámí. Tedy ne tak „někdo“. Světová zdravotnická organizace a místní zdravotnické úřady oficiálně vyhlásí konec celosvětové pandemie, což bude podloženo určitými biologickými a statistickými kritérii, jako jsou nakažlivost viru, úmrtnost či jeho schopnost zahltit nemocnice.

Jakmile se lidé smířili s tím, že „neštovice dostane každý“, ritualizovali si je jako milník dětství a učinili z nich součást „příběhu dospívání“.

Na některých místech, například v USA a dalších bohatých zemích, které mají snadný přístup k vakcínám a antivirové léčbě, by endemie mohla vypadat vlastně podobně jako v současnosti: Lidé se ze zoufalství stále víc vynořují z domovů do ulic, strávníci se hrnou do restaurací a očkovací průkazy jsou kontrolovány se stále nižší intenzitou. Mohlo by však dojít i k dalším, hlubším společenským změnám.

Abychom pochopili, jak se změní každodenní život, pokud se covid-19 stane endemickým, můžeme se podívat na historické události, které nám mohou být užitečným (i když ne úplně dokonalým) vodítkem.

Změna postojů a chování

Lidé obecně reagují na epidemie strachem a panikou, a to jak na úrovni jednotlivců, tak na úrovni společnosti. Podle Charlese Kennyho, ředitele Centra pro globální rozvoj a autora knihy The Plague Cycle (Morový cyklus, pozn. red.), se tyto reakce spolehlivě projevují některými dnes již dobře známými způsoby: uzavřením hranic, izolováním nemocných a stažením jednotlivců ze společnosti.

Až do příchodu moderní medicíny mohli lidé jen doufat (a modlit se), že epidemie odezní sama. Když bylo jasné, že se nemoci nelze vyhnout, tak společnosti často podnikaly kroky k tomu, aby nemoc přetvořily v běžnou součást života. To se může stát i v případě covidu-19.

Právě Kennyho kniha nabízí jeden z možných pohledů. V japonských městech 17. století se postoj k neštovicím změnil, když se nemoc stala endemickou. V té době již byla většina lidí vystavena nákaze v dětství a následně se uzdravila. Jakmile se lidé smířili s tím, „že neštovice dostane každý“, říká Kenny, ritualizovali si je jako milník dětství a učinili z nich součást „příběhu dospívání“.

Jako sezónní nachlazení?

Je příliš brzy na to říci, jak se tento proces „přechodu do normálu“ bude vyvíjet v případě covidu. Pokud se však ukáže, že se jeho infekce staly běžnou součástí zimních měsíců, mohou se jednoduše vstřebat do toho, čemu se říká sezóna nachlazení a chřipek. Podobně jako v případě neštovic v japonských městech se tato změna odrazí v jazyce lidí a jejich každodenních očekáváních. Někteří už teď začínají používat termín „covid sezóna“.

Negativní projevy chování, které s pandemií souvisejí, mají tendenci přetrvávat i poté, co se nemoc stane endemickou nebo je eliminována.

Účinné lékařské zásahy také usnadňují společnosti přijmout myšlenku, že se s nemocí má sžít. „Moji rodiče byli vyděšení z obrny,“ říká Nancy Tomesová, profesorka historie na Stony Brook University a autorka knihy The Gospel of Germs (Evangelium bacilů, pozn. red.). Na druhou stranu Tomesová patřila ke „generaci, která chodila na místní střední školu a dostávala kostku cukru“, což byl i v Česku běžný způsob dávkování vakcíny proti obrně. „Potom jsme se dětské obrny přestali bát,“ popisuje Tomesová.

Ačkoli je covid stále rozšířený, příchod účinných vakcín rychle změnil rozsah jeho hrozby. V březnu 2021, kdy bylo plně očkováno pouhých 9,2 % Američanů, zmírnilo Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí své pokyny pro společenský odstup a umožnilo očkovaným lidem shromažďovat se v uzavřených prostorách. A na Den díkůvzdání, který letos připadl na 25. listopad, už Joe Biden prohlásil, že se USA „vrátily“ z pandemické hibernace. A to navzdory tomu, že je v USA každý den stále potvrzeno téměř 100 000 nových případů covidu-19.

Ukazování prstem a dezinformace

Historie bohužel naznačuje, že některé negativní projevy chování, které s pandemií souvisejí, mají tendenci přetrvávat i poté, co se nemoc stane endemickou nebo je eliminována. Jedním z těchto projevů je neúměrné zaměření na skupiny, které jsou v rámci dominantní společnosti vnímány jako „outsideři“. Když pandemie odezní, popisuje Kenny, sociální omezení, která i po pandemii zůstanou, jsou ta, která postihují menšinové skupiny.

Americký xenofobní a homofobní zákaz cestování pro osoby s HIV, který byl zavedený v roce 1987, trval celých 22 let. Dnes jsou lidé, kteří jsou neprávem spojovaní s původem a šířením covidu, jako například lidé z Asie nebo Afriky, stále obtěžováni a vylučováni, přestože je všem jasné, že koronavirus rasu rozhodně nerozlišuje.

S epidemiemi je také spojen sklon k dezinformacím a konspiračním teoriím. Tomesová této průvodní „kultuře“ doslova říká „shit show“. A tuto „sračkovou show“, podotýká vědkyně, si neseme s dědictvím, které se táhne ke každé epidemii, o níž máme nějaké písemné záznamy. Navíc se ukazuje, že některé z těchto nepravd mají trvalou sílu. „Stále existují lidé, kteří nevěří, že onemocnění AIDS způsobuje virus HIV,“ říká.

Během pandemií jsou také skupiny lidí náchylné k tomu, aby si vytvořily extrémní názory na témata, která vzbuzují silné názory, jako je v našem aktuálním případě očkování a osobní svoboda. Většina těchto lidí přitom tyto názory původně nezastávala. Jenže i po skončení pandemie může tento fenomén skupinové polarizace zůstat a přetrvávat v pozadí, říká Taylor. Podle něj je tento fenomén navíc náchylný k tomu, aby se znovu rozbouřil, až se něco podobného objeví.

Co už budeme vědět

Důležité je, že k návratu k normálu nedojde rovnoměrně po celém světě. Poté, co lidé v bohatých zemích poleví v endemii, mohou se lidé na globálním jihu ještě dlouho s koronavirem potýkat stejně, jako tomu bylo v případě řady tropických nemocí, které byly v místech, jako jsou USA, téměř zapomenuty.

Doufejme, že stejně jako všechny infekční nemoci, které kdy zachvátily svět, zmizí i Sars-CoV-2 v dobrém i zlém. Toto zapomnění může přinést úlevu, růst a zotavení, ale také nás může zanechat žalostně nepřipravené na další pandemii. Chřipka z roku 1918 nás naučila, že nošení roušek, respirátorů a společenský odstup mohou snížit počet úmrtí, říká Kenny. To je lekce, kterou jsme si v roce 2020 znovu osvojili příliš pozdě.