Že jsou duševně nemocní nebezpeční? To je mediální mýtus, říká odbornice z NUDZ

Svěřit se kolegovi v práci s tím, že jsme byli u lékaře, protože nás zase bolí záda, nám přijde jako naprosto přirozená věc. Ale říct mu o nedávné návštěvě psychologa, nebo dokonce psychiatra? Ani náhodou. Ještě by si myslel, že to nemáme v hlavě v pořádku, a možná by to řekl šéfovi... Radši nemyslet.

Přestože se podle serveru Novinky.cz až třetina Čechů za svůj život s problémy s psychikou setká, stále je u nás toto téma tabu. Mnoho pacientů se raději vůbec neléčí, aby se o jejich potížích okolí nedozvědělo. Není se ale čemu divit, neboť mnoho z těch, kteří své deprese, úzkosti a další formy duševních poruch řeší, má problémy s nálepkováním a stigmatizací.

„V naší společnosti je zažitá představa, že tyto lidi přijímáme, ale opak je pravdou,“ říká Alice Zoubková z Národního ústavu duševního zdraví. Právě Alice se v NUDZ v současnosti tématem stigmatizace intenzivně zabývá. „V roce 2017 jsme tu dělali výzkum, ze kterého vyplynulo, že se 85 procent respondentů stalo terčem diskriminace nebo stigmatizace, a to ze strany přátel, zdravotníků, ale třeba i v pracovní oblasti. A to je bohužel poměrně vysoké číslo,“ zdůrazňuje, zatímco si povídáme na dvorku jedné pražské čajovny.

Určitě je vhodné dát například do článku o sebevraždě do boxu odkazy na nějaké krizové centrum. To je věc, která novináři nezabere ani minutu.

Alice je taková superžena. Vystudovala žurnalistiku, nyní dokončuje psychologii a kromě práce v NUDZ stíhá ještě spoustu dalších aktivit, které jsou veskrze pracovní. Když se jí ptám, jestli má i nějaký volný čas, říká, že vlastně moc ne, ale prý jí to nevadí. Práce je jejím koníčkem a jednou by se chtěla věnovat dětem. My jsme se ale během rozhovoru zaměřily na její současné projekty a na to, proč česká společnost stále není schopná lidi s duševním onemocněním přijmout.

Jaké nejčastější mýty o duševních chorobách v médiích a celkově ve společnosti kolují?

Jedním z nejvýraznějších mýtů je představa, že člověk s duševním onemocněním je svému okolí nebezpečný a může být rizikem pro společnost. Bohužel je tento názor do značné míry podporován právě médii, protože se v nich téma duševního zdraví často objeví až ve chvíli, kdy dojde k nějakému násilnému činu, ve kterém hraje člověk s duševním onemocněním určitou roli. Pokud se ale podíváme na výsledky výzkumů, ukazuje se, že tito lidé se s mnohem větší pravděpodobností spíše mohou stát obětí trestného činu nebo ublížit sami sobě.

Část veřejnosti se také domnívá, že osoby s duševním onemocněním nemohou pracovat a nejsou schopny se o sebe samy postarat. Tak to ale není. Značná část jedinců s duševním onemocněním pracovat může a chce. Jsou to lidé jako my, kteří mají vlastní rodiny, vychovávají děti, mají přátelské i partnerské vztahy a jsou schopni v běžném životě normálně fungovat.

A jak je to s léčitelností duševních chorob? I tady se názory dost různí...

Spektrum duševních onemocnění je tak široké a každý člověk tak individuální, že jednoznačně odpovědět nelze. Každopádně existují lidé, kteří měli v životě třeba jen jednu ataku psychózy a po podstoupení léčby už se jim nemoc nevrátila. Naopak jsou i tací, kterým se v průběhu let ataky neustále opakují, a jde u nich tedy o chronický stav. Je ale důležité zmínit, že i takoví jedinci můžou žít spokojený a kvalitní život.

Nedávno jste vypracovali takzvaný Media Guide s tipy na to, jak citlivě informovat o duševním zdraví. Tam mimo jiné uvádíte jako problém fakt, že studenti středních zdravotních škol označili lidi s duševní poruchou jako agresivní, introvertní, zmatené, nevypočitatelné. Neměli ale částečně pravdu?

Je samozřejmě pravdou, že někteří lidé například v akutní fázi psychózy mohou trpět halucinacemi, bludy, chovat se nestandardně, nebo ne zcela ručit za své chování. Pořád je ale třeba mít na mysli, že každý případ i projevy onemocnění jsou naprosto individuální, a není tedy možné je zobecňovat. Hlavní je, aby v člověk v tomto stavu dostal adekvátní péči, a měl tak šanci se postupně znovu stabilizovat.

Pokud zmiňujete studenty zdravotnických škol, tak právě oni by měli být této problematice otevření a mít představu o tom, co všechno do oblasti duševních onemocnění spadá a jaké mohou mít podoby. Z výsledků vyplynulo, že 42 % těchto studentů považuje osoby duševním onemocněním za spíše nebezpečné. Jenže takový stereotyp pak může mít negativní důsledky třeba v rámci poskytování zdravotní péče. Stává se, že člověk s duševním onemocněním jde k odborníkovi se svými fyzickými potížemi a naráží, protože lékař tyto problémy přičítá právě jeho duševnímu onemocnění a nedává jim takovou váhu, jako by dal u člověka, který je zdravý.

V roce 2018 vyšel dokument Život za zdí o tom, jaké je žít s duševní chorobou. Zdá se vám to jako dobrá cesta, jak současné stereotypy bourat?

Určitě. Nikdy totiž nemůžete dostat autentičtější obraz duševního onemocnění než přímo od člověka, který s ním má zkušenost. Samozřejmě pouze v případě, kdy je ve stabilizovaném stavu a má na své onemocnění nějaký náhled. Rozhodně je dobré dávat těmto lidem v médiích prostor, mluvit s nimi o tom, jak se jejich onemocnění projevuje a zasahuje jim do života, ale také o tom, jak se jim podařilo ho zvládnout, aby mohli znovu fungovat. Právě to může dát velkou naději dalším lidem, kteří se nacházejí v podobné situaci.

Na svém webu uvádíte, že počet sebevražd na počet obyvatel je u nás vyšší než průměr EU i světa. A je prokázáno, že média ji mohou zvyšovat kvůli takzvanému Wertherovu efektu. Můžete vysvětlit, o co přesně jde a zda se ten efekt projevuje i u nás?

Wertherův efekt je fenomén spočívající v tom, že pokud se média určitému případu sebevraždy věnují intenzivně a po dlouhou dobu nějakým necitlivým způsobem, je prokázáno, že se zvyšuje riziko, že tento čin může někdo napodobit. To bývá zpravidla ještě vyšší, pokud sebevraždu spáchá známá osobnost, protože v takových případech se média dané události obvykle věnují s o to větší intenzitou.

V České republice si ročně vezme život přibližně 1 500 osob. Co se týká Wertherova efektu, ten může u některých zranitelnějších jedinců pravděpodobně zapůsobit. Sebevražda ale zpravidla nemívá jen jednu příčinu a měli bychom se tedy v tomto směru snažit vyhnout přílišnému zjednodušování, nejen při informování v médiích.

Na průvodce pro média navázal projekt StigmaWatch, který je také součástí iniciativy NA ROVINU, v němž média, která informují o duševním zdraví, monitorujete a zároveň upozorňujete na případné nešťastné formulace. Jaké chyby jsou nejčastější?

Často jde o drobnosti, které ale můžou napáchat škodu nebo někoho zranit. Jedna z věcí, která by se například neměla v médiích objevovat, je detailní popis metody sebevraždy. Samozřejmě, pro novináře je důležité informovat, že si někdo vzal život způsobem, že spolykal léky. Ale už není vhodné zmiňovat, jaký typ a jak velkou dávku si vzal, protože v takovém případě jde v podstatě o návod. Stejně tak mohu říci, že někdo skočil z mostu, ale už není potřeba upřesňovat, z jaké výšky a kde konkrétně k události došlo. Obdobný princip pak platí i u fotografií nebo videí z místa sebevraždy.

Někdy také upozorňujeme na určité „nálepkování“. Vždy by měl platit takzvaný „people first princip", který dává na první místo člověka samotného a až pak jeho diagnózu. Doporučujeme tedy místo označení „schizofrenik“ nebo „maniak“ používat pojem „člověk se schizofrenií“ nebo „osoba v manickém stavu“. Stejně jako nemáme ve zvyku říkat, že je někdo „rakovinář“, proč bychom měli používat nálepku „schizofrenik“? Diagnóza jako taková přece nikdy nedokáže naplno vysvětlit, jaký člověk skutečně je.

A co naopak může pomoct?

Určitě je vhodné dát například do článku o sebevraždě do boxu odkazy na nějaké krizové centrum nebo linky důvěry. To je věc, která novináři zabere pár minut a ve skutečnosti může hodně pomoci. Člověk, který si text přečte, si totiž díky tomu může uvědomit, že na svoje trápení není úplně sám a má se kam obrátit.

Jak už jsem zmiňovala dříve, je dobré také v médiích upozorňovat na příběhy osob, které se dokázaly se svým duševním onemocněním nebo sebevražednými myšlenkami vyrovnat, a mohou tak ostatní inspirovat a dodat jim sílu.

Zároveň bude jen dobře, pokud se média budou věnovat tématu duševního zdraví průběžně, a nikoliv jen v souvislosti s výjimečnými nebo nešťastnými událostmi. Příkladem můžou být třeba mediální výstupy, které upozorní na příznaky vybraných duševních onemocnění a na význam jejich brzkého zachycení a včasné intervence. Stejně tak je možné věnovat se například vyvracení nejčastějších mýtů o sebevraždách nebo informovat o různých metodách léčby.

Zlepšila se situace od doby, co jste s monitoringem začali?

Začali jsme v březnu a myslím, že je to práce na dlouho. Výsledek se určitě nedostaví hned. Ale těší mě, že se už několikrát podařilo, že jsme novináře zkontaktovali a oni na základě našeho doporučení změnu skutečně udělali. Nebo někteří alespoň poděkovali za upozornění s tím, že příště si dají pozor. Jsem přesvědčená, že naprostá většina novinářů nepíše stigmatizujícím způsobem záměrně, aby někoho poškodila, ale zkrátka z nevědomosti. Nevědí, že některé formulace můžou být pro osoby s duševním onemocněním zraňující, nebo že určité ilustrační fotografie můžou stigmatizaci ještě více podporovat. Proto je podle mě správnou cestou upozorňovat je na případné nedostatky slušně, konstruktivně, a hlavně jim dát k dispozici konkrétní doporučení a návody, jak to příště udělat trochu jinak.

Do budoucna bychom do tohoto projektu zapojili i více veřejnost tak, aby vznikla jakási destigmatizační síť. To znamená, že ve chvíli, kdy si někdo v jakémkoliv médiu všimne článku nebo příspěvku o duševním zdraví, který se mu nebude tak úplně zdát, dá nám o něm vědět. V současnosti nás můžou lidé kontaktovat skrze náš mail nebo webový formulář. Už teď nám občas přicházejí tipy ze strany veřejnosti a čím častěji se to bude dít, tím lépe. Znamená to totiž, že se vůči případné stigmatizaci postupně stáváme citlivější a pozornější.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Národní ústav duševního zdraví