Nemám rád to zhasnutí po změně času. Z kanclu vycházím za tmy, mám pocit, že je noc, která mi říká, že mám jít domů spát, a přitom ještě musím na pracovní schůzku nebo vůbec večer teprve začíná. Zkracující se dny nám nemilosrdně dávají najevo, že nic netrvá věčně.
Není nic staršího než listopadové vzpomínky na letní dny. Ale baví mě ta vůně spadaného listí. Optimista ve mně získává onu pověstnou naději, že vše, co se zdá nepříjemným, má i svoji vstřícnou tvář a záleží jen na úhlu pohledu. Navíc s proměnou počasí opravdu nic neuděláme a od určitého věku si člověk nemůže dovolit polovinu roku jen tak přežívat a čekat na návrat jara.
Hodnota času s délkou doby, kterou pobýváme na tomto světě, roste. Což ovšem bohužel automaticky neznamená, že jej vždy trávíme smysluplněji a méně sobecky. A už vůbec ne moudře. Je veliká iluze mládí, že s určitým věkem na nás sedne rozum, klid a rozvaha a my se staneme konečně těmi, kterým má smysl naslouchat. Lidé, jejichž názory mně nestály za čas a zapamatování, když jim bylo dvacet, se nestali pozornostihodnými, ani když zestárli. To spíš ty jejich myšlenky se obalily plísní podrážděnosti a roztrpčení, takže se nedají konzumovat bez rizika zdravotních potíží, minimálně psychických.
Zatímco se příroda zklidňuje a časem ji opustí podzimní barvy a zůstanou nám jen různé odstíny hnědi a šedi, dokud nezasněží, ale to se v Praze nestalo už pěkně dlouho, konzumní karneval se už pomalu rozjíždí ke svému finále na konci roku. Pečlivější z nás již našli loňský seznam vánočních dárků a někteří tam mají dokonce i letošní položky. Obávám se, že letos onen pocit, který pak přichází, že cosi končí a něco nového začíná, nebude, alespoň v naší části světa, zcela přítomen. Sedí v nás až příliš mnoho vážných problémů, které rozhodně do Vánoc nezmizí.
Problémy, kterým čelíme, jsou z kategorie těch, které jak se říká nevysedíme. Ani je za nás neudělá někdo jiný.
Vedou-li delší večery k určitému zklidnění a možnosti si věci promyslet a mají-li zodpovědní lidé vedle svých seznamů vánočních dárků také seznamy úkolů k řešení, myslím, že letos si žádný nemohou smazat jako splněný. Spíše naopak, většinu z nich by si měli vytučnit jako neodkladné. To není důvod k panice a snaha zvýšit čtenářovu podzimní depresi. Jen si myslím, že problémy, kterým čelíme, jsou z kategorie těch, které jak se říká nevysedíme. Ani je za nás neudělá někdo jiný. Ty potíže, které naše civilizace zažívá, mají svoje bratříčky a jsou natolik všudypřítomné a rozmanité, že není možné jejich řešení nechat jen na jiných. Mejdan skončil, prospali jsme i pondělí, ale jednou do té práce jít musíme.
Naší potíží je, že jako společnost žádný seznam novoročních úkolů nemáme. Je to větší problém než že není shoda na jejich řešení. My ani pořádně nevíme, o čem se máme pohádat. Protože témata, o kterých se na sociálních sítích a ve všech variantách médií hádáme, nejsou v naprosté většině ty, které by nás opravdu měly trápit. Vedeme slovní války o věci, na které mentálně stačíme. Ty cíle, které bychom si měli klást, raději ani nevyslovíme, protože nejen králové, ale i jejich poddaní jsou nazí.
To není rozjívenost člověka z velmi bohaté a velmi příjemné země, měřeno bez ironie pohledem celé planety. To je nezbytnost, máme-li takovou zemí a civilizací i nadále zůstat. Času na napsání takového seznamu úkolů bude s prodlužujícími se večery myslím dost.
