Je brzy ráno. Nezáleží na tom, jestli je víkend, nebo všední den, v houbařské sezoně je to jedno. Jak moc rostou, poznáte často podle toho, kolik aut u vstupu do lesa parkuje. Moji rodiče, vášniví houbaři, to berou s humorem. Když je někdy po ránu zastihnu s ranní telefonickou zdravicí na cestě „do lesa‟, leckdy uslyším něco jako: „No potěš. Sotva se rozednilo a tady už stojí pět (osm, deset) aut. A je tady taky skener.‟
„Skener‟ je muž, který s nimi sdílí stejnou zálibu a bohužel i stejná „místečka‟. U houbaření totiž úspěch zhusta závisí nejen na povšechné znalosti konkrétního lesa, ale často také konkrétních míst, kde prostě vždycky najdete. Pod kterým stromem, u kterého pařezu nebo třeba v jaké vzdálenosti a kterým směrem od posedu. A „skener‟ je důsledný – zůstávají po něm jen houby, které ještě nestihly dorůst do sbíratelné velikosti.
Češi nedědí jen recept na smaženici. Dědí také znalost, díky které se z podezřelého organismu rostoucího v lese stává něco, co chceme přinést domů.
Z kufrů se vytahují košíky, nožíky a látkové tašky. Kdo jde s igelitkou, není houbař. Děti ještě zívají, ostatní je popohánějí, aby na ně něco zbylo. Všichni mají stejný cíl. Najít houby.
Pro Čecha je to natolik běžný obrázek, že na něm nevidí nic zvláštního. Houbaření u nás není okrajový koníček několika nadšenců. Podle výzkumu založeného na datech z let 2021 až 2025 sbírá houby přes 70 procent Čechů. Označení „národ houbařů“ zjevně není jen folklorní klišé.
Proč Čech vidí hřib a Brit riziko
To, jaký vztah mají různé kultury k houbám, dokonce zkoumá samostatný obor – etnomykologie. Etnomykologové porovnávají, jak lidé napříč kulturami houby sbírají a používají, jaké znalosti si o nich předávají a jakou roli hrají právě v jejich kultuře.
Tradičně se mluví o takzvaných mykofilních a mykofobních kulturách. Tedy o společnostech, které divoké houby rády sbírají a jedí, a těch, které k nim přistupují s daleko větší nedůvěrou. Česko patří jednoznačně do první skupiny. Nejde přitom o zálibu úzké skupiny lidí. Sběr hub je oblíbenou kratochvílí lidí různého věku i sociálních vrstev.
Jinde je ale vztah k houbaření výrazně opatrnější. Na opačném konci spektra stojí třeba Velká Británie. Rozdíl přitom není v tom, že by v českých lesích rostly bezpečnější houby. Tím rozdílem je znalost, která se předává z generace na generaci.
České dítě může vyrůstat s poměrně komplikovaným souborem pravidel. Já jsem tak vyrůstala, na houby jsem s rodinou chodila snad už od jesliček. A velmi rychle jsem se naučila nejen poznat hřib od muchomůrky, ale taky „špeky,‟ kterých jsou každý rok plné internetové poradny. V kultuře bez silné houbařské tradice je mnohem jednodušší předat dítěti pravidlo jediné: bezpečné houby sbíráme v marketu.
Odpočinek je odpočinek, ale deset cizích aut u vašeho revíru už je skoro osobní útok.
Zkrátka, Češi nedědí jen recept na smaženici. Dědí také znalost, díky které se z podezřelého organismu rostoucího v lese stává něco, co chceme přinést domů. A někdy tím taky šetří za nákup.
Z čistě ekonomického hlediska může houbaření působit trochu absurdně. Hodiny hledání, cesta autem, ranní vstávání, komáři... a domů si nesete tři hřiby a pár babek na dně košíku. Jenže ekonomika není správný klíč k pochopení českého houbaření. Výzkum českého sběračství geografky Jany Šiftové ukazuje, že motivace sahají daleko za prostou ekonomickou potřebu. Houby jsou pro nás obvykle méně odměnou za čas strávený v lese, ale spíš důvodem, proč do něj vůbec vyrazit.
Česká meditace bez podložky
Psychologie už dlouho zkoumá, jak pobyt v přírodě souvisí s odpočinkem a obnovou pozornosti. Houbaření k tomu přidává zvláštní prvek: člověk se soustředí, ale na úplně jiný typ podnětů než během pracovního dne. Jde pomalu. Sleduje mech, listí a okolí stromů. Hledá podezřelé kopečky z listí a čeká na odměnu, která se může objevit za dalším pařezem.
Mnoho lidí by se možná uchichtlo nad představou víkendového kurzu mindfulness. Ti samí ale dobrovolně tráví čtyři hodiny v lese, soustředěně pozorují mech pod nohama a domů se vracejí vnitřně klidní a spokojení.
O nalezištích se nemluví
Houbařský zen končí ve chvíli, kdy dojde na „místečka.‟ Pravověrný houbař se chlubí úlovky, leckdy houby rozdává po rodině a přátelích nebo prostě lidem, kteří do lesa sami nemohou. Často vám ochotně vysvětlí, jak od sebe rozeznat jednotlivé druhy. Ve chvíli, kdy se ho ale zeptáte, kde přesně lovil, se začne ošívat a často poskytuje jen supervágní odpovědi.
Reklama
Naleziště se prostě ukazují asi tak často jako původní recept na Coca-Colu. A někdy se jejich poloha neprozrazuje ani nejbližším přátelům. Houbaření je pro nás relax, zábava a odpočinek, ochucený špetkou soutěživosti a potěšení z toho, že já vím, kde jsou, a ty ne.
Víc než jen houby
Žijeme v době, kdy lze téměř všechno objednat, dohledat, urychlit nebo nechat doručit ke dveřím. Houbaření nic z toho nenabízí. Výsledek není jistý, cesta se nedá přeskočit a lesu je fuk, že máte na hledání jen dvě hodiny.
Houbaři přesto vyrážejí znovu. Děti se učí poznávat první hřiby, dospělí kontrolují svá místečka a cestou nenápadně sledují auta zaparkovaná u lesa. Protože odpočinek je odpočinek, ale deset cizích aut u vašeho revíru už je skoro osobní útok.
Zítra se lesní parkoviště zaplní znovu. Někdo se vrátí s plným košíkem, jiný se třemi babkami na dně a vysvětlením, že „dneska prostě nerostou“. Přesto tam za pár dní půjde znovu. Protože houby si sice můžete koupit, ale zkuste se pak chlubit, že jste je našli v Albertu.
