KOMENTÁŘ „A to jako nemůžu mluvit o dětech, když nemám svoje?“ zaznívá v debatách o rodičovství poměrně často. Většinou se autor či autorka výroku pohoršují, jako kdyby jim někdo sebral právo volit.
Nikdo nikomu právo mluvit nebere. Můžete mluvit o dětech, výchově, školách, mobilech, hranicích, domácích porodech, kočárcích v kavárnách i o tom, jestli má tříleté dítě právo plést se v restauraci číšníkům pod nohy. Otázka nezní, jestli můžete mluvit. Jedná se o to, jakou váhu má to, co říkáte.
A spousta lidí to ve veřejné debatě velmi nerado slyší. Prostě si zvykli, že rovnost diskutovat nerovná se rovnost kompetencí. Všichni máme stejné právo na názor. Člověk bez dětí může být chytrý, citlivý, vzdělaný a přesný. Může to být učitel, psycholog, pediatr, sociální pracovník nebo teta, která s dětmi tráví víc času než průměrný rodič v úterý odpoledne mezi kroužkem, nákupem a ztracenou čepicí. Může znát výzkumy, vývojovou psychologii, školní systém i zásady dobré komunikace s dítětem. To všechno je důležité. Ale pořád není rodič. Je to pohled zvenčí. A ten prostě není totéž, co zkušenost.
„A to jako nemůžu mluvit o dětech, když nemám svoje?“ Můžete. Ale zkušenost je víc než názor
Rodičovství totiž není soubor názorů na výchovu. Není to ideologická rubrika, do které člověk vstoupí, přečte si pár textů, poslechne podcast, získá pevný postoj a může s jistotou vysvětlovat ostatním, co dělají špatně. Rodičovství je napořád. Občas nás to unavuje, občas nevíme, kudy kam, občas řešíme dilemata, ve kterých mají online diskutéři samozřejmě naprosto jasno. A hlavně, nemůžeme si říct „teď si zase udělám názor na něco jiného“. Člověk není rodič jen tehdy, kdy má náladu být laskavý, empatický a emočně konzistentní. Rodičem jste v šest ráno po třech hodinách spánku, ve frontě u lékaře, v autě na dálnici, uprostřed noci, když dítě zvrací do postele. Rodičem jste i ve chvíli, kdy má horečku nejen dítě, ale i vy, kdy řešíte hypotéku, CERMAT, to, že vám někdo dva měsíce nezaplatil faktury.
Názor může být správný. Zkušenost je ale něco absolutně jiného. Má v sobě dlouhodobou osobní zkušenost, únavu, odpovědnost a nemožnost odejít.
Bezdětný člověk může říct mnoho rozumného o dětech, někdy rozumnějšího než rodič, který si ze svého vyčerpání udělal filozofii, a doma se chová jako autoritářský pitomec. Rodič není automaticky moudrý. To by bylo krásné, ale stačí se rozhlédnout po libovolném dětském hřišti a iluze roztaje rychleji než sněhová koule v pekle. Jenže rodič má něco, co bezdětný člověk nemá. Rodič cítil, jak mu plačící dítě usíná v náručí. Jak mu dítě před spaním drží prst a nechce se pustit. Rodič ví přesně, jaké to je, když se na vás dítě podívá s absolutní důvěrou, a vy víte, že v tu chvíli není na světě nikdo jiný, kdo by mu poskytl to, co vy. A jestliže je potřeba něco udělat, a vy jste jediní na světě, kdo to může udělat, tak to musíte udělat. Rodič není imaginární pojem a dítě není abstraktní položka ve statistické ročence. Vy nejste jen rodič, vy jste něčí rodič. A tahle věta se nedá úplně pochopit zvenčí, protože ji neprožíváte jen při diskuzi v intelektuální kavárně, ale 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.
Mít děti je ale nepřenosná zkušenost, kterou nenahradí ani deset let internetového samostudia a vášnivých diskuzí na Mimibazaru a sociálních sítích.
Rodič prostě zná věci a má emoce, které člověk bez dětí znát a mít nikdy nemůže. A právě tohle místo se v debatách často opomíjí. Když někdo řekne: „Nemáte děti, takže tohle prostě nemůžete objektivně posoudit,“ tak se často doslechne: „Nemáte právo mi zakazovat mluvit.“ Jenže to jsou dvě různé věci. Vytyčit hranice neznamená sebrat někomu hlas. Není urážka říct „tohle nemůžete pochopit, pokud děti opravdu nemáte“. To je prostě fakt.
Proto je věta „na to, abych mohl mluvit o výchově, nemusím mít děti“ pravdivá jen napůl. Ano, nemusíte. Ale měli byste vědět, kde končí relevance vašeho hlasu. Mluvíte jako pozorovatel, odborník, pedagog, kamarád nebo člen společnosti, které není jedno, jak vyrůstají děti. To všechno jsou legitimní hlasy. Nemluvíte ale jako rodič. A pokud začnete mluvit tak, jako by mezi tím nebyl rozdíl, tak problém je přesně v této vaší úvaze.
Všichni se smějeme tomu, že každý Čech je střídavě fotbalový trenér, odborník na globální politiku a morální autorita. Přitom sport o právu na debatu a hlavně rozhodování o dětech je postaven na stejném principu: právo rozhodovat si osvojují lidé, kterým v jejich portfoliu názorů prostě chybí osobní zkušenost. Což není z podstaty špatně, nikdo z nás nezažil úplně všechno, nikdo nemůže být odborník na úplně všechno. Racionální debata je možná ale jen ve chvíli, kdy nám někdo dá najevo, že názorů může být tisíc, ale pravda je jen jedna, a my se kvůli tomu neurazíme. Člověk může být inteligentní, a zároveň nevědět. Může být empatický, a zároveň si přiznat, že něco neví. Může mít názor, a zároveň nemít zkušenost, která by jeho názoru dala plnou váhu.
Rodičovství není klub vyvolených, důkaz morální superiority ani lepšího charakteru. Rodiče nejsou hlubší bytosti, kterým se narozením dítěte automaticky otevře třetí oko. Mít děti je ale nepřenosná zkušenost, kterou nenahradí ani deset let internetového samostudia a vášnivých diskuzí na Mimibazaru a sociálních sítích. Mluvit můžete. Vždycky. O dětech, rodičích, výchově i společnosti, která si s dětmi často neví rady, a pak se diví, že si děti nevědí rady se společností. Jen pokud děti nemáte, je dobré nezaměňovat svůj názor za zkušenost těch, kdo tím žijí každý den.
