V českém mediálním prostoru dlouho platilo, že kdo chce vidět důslednou audiovizuální investigaci, musí si v neděli nebo pondělí večer pustit veřejnoprávní televizi. Jenže pořady, které určovaly tón – 168 hodin a Reportéři ČT – se proměnily. Jeden skončil náhle a bez vysvětlení, druhý se podle některých tvůrců „uklidnil“ (čti: přistřihli mu křidýlka). Do tohoto vakuového prostoru vstupuje Pastvina, nový projekt, který rozjel watchdog Hlídač státu s reportéry Zuzanou Černou a Václavem Crhonkem. Oba odešli z České televize bez plánu, ale s rostoucí potřebou dělat žurnalistiku způsobem, který se neschovává za opatrnost a nebojí se postavit politickému tlaku. Pastvina chce spojit terénní investigaci, konfrontační otázky, datovou analýzu a moderní vizuální jazyk, který je srozumitelný i pro generaci, jež dnes zprávy sleduje hlavně na mobilu. Jak projekt vznikl, proč má etickou radu, v čem je vizuální žurnalistika nenahraditelná? O tom všem mluvili oba tvůrci v obsáhlém rozhovoru pro Flowee.
Jak vlastně vznikl nápad založit Pastvinu?
Zuzana Černá (ZČ): Oba jsme na jaře odešli z České televize a krátce poté se ozval Michal Bláha. Měl nápad, jak propojit naši žurnalistickou práci s daty Hlídače státu. Michal nás propojil s týmem Hlídače a tam se začala rodit konkrétní podoba projektu. Začali jsme si vyjasňovat hranice, praktické fungování i odpovědnosti.
Audiovizuální investigace zmizela téměř úplně. Nikdo netočí terénní 15–20minutové reportáže, kde vidíte reakce lidí na těžké otázky, jejich mlčení, vyhýbání se.
Michal Bláha byl v té době ještě aktivním členem Pirátské strany.
ZČ: Proto nás propojil se stávající ředitelkou Hlídače státu a jejím týmem, kterým po vstupu do politiky watchdog předal. Pro mě bylo klíčové nastavit si hned na začátku mantinely: pro politiky jako novinářka nikdy pracovat nebudu. Spojení s jakoukoli politicky aktivní osobou je pro mě nepřijatelné. Pastvina je naše značka a my jsme její nositelé. Kdyby Michal Bláha v politice pokračoval a vedl zároveň Hlídač státu, bylo by to zásadní omezení. On letos i kandidoval ve volbách, hned na začátku jsme si ale vyjasnili, že pokud by byl politicky aktivní, nemůže být s projektem jakkoliv spojen. My pracujeme s Hlídačem státu, ne pro politickou stranu, ta hranice je naprosto jasná.
Václav Crhonek (VC): I kvůli tomu jsme nastavili pevné etické hranice a vytvořili etickou radu. Víme, že se veřejnost bude ptát – a má na to právo. Pastvina ovšem stojí a padá s námi dvěma, je to naše tvář a naše zodpovědnost, a my ručíme za její integritu. (Pozn. red.: Redakční radu PastViny tvoří Michal Klíma, bývalý mediální manažer (Lidové noviny, Economia, Vltava Labe Media) a vládní zmocněnec pro média, Ivo Mathé, producent, scenárista, pedagog a manažer, první ředitel České televize a někdejší rektor AMU, Martina Vojtěchovská, novinářka a mediální analytička, šéfredaktorka oborového webu Mediaguru, a Kamila Zlatušková, nezávislá producentka, scenáristka, režisérka, zakladatelka a ředitelka festivalu Serial Killer a Televizního institutu. Zdroj: mediar.cz)
Mluvíte o tom, že z obrazovek zmizela „ostrá a férová videožurnalistika“. Co tím myslíte?
ZČ: Oba jsme dělali v pořadu 168 hodin. Způsob, jakým byl pořad zrušen, byl… zvláštní. A rozhodně netransparentní. Přitom měl obrovskou sledovanost! A Reportéři ČT se také proměnili – nejsou tak neodbytní, trvá se méně na odpovědích. Pro mě je kritická žurnalistika fakta, terén, přímé otázky, tlak na odpověď a jasné podání divákovi. A to z ČT zmizelo.
Čtyři pětiny Čechů čerpají zpravodajství z internetu, bavíme se tady tedy o televizních obrazovkách, nebo o "screens", včetně webu?
VC: Máme skvělou psanou online investigativu – Seznam, Deník N. Ale to je text. Audiovizuální investigace zmizela téměř úplně. Nikdo netočí terénní 15–20minutové reportáže, kde vidíte reakce lidí na těžké otázky, jejich mlčení, vyhýbání se. Reportáže, které se ptají na zásadní otázky bez ohledu na to, kdo právě vládne.
ZČ: V obraze se nedá tolik schovat. A také nevidíme, že by Česká televize byla připravená bránit se tlaku, který pravděpodobně přijde – například začlenění pod státní rozpočet. To je proti podstatě nezávislé žurnalistiky, protože kdo řídí penězovody, kdo kontroluje zdroj, kontroluje i moc.
Jenže každá instituce musí někomu skládat účty, obrazně i doslova řečeno. Kdo by měl mít dohled nad ČT?
ZČ: Kodex ČT jasně říká, co má médium veřejné služby dělat. A zbytek je o integritě novinářů. Novinář nesmí sloužit politickým ani byznysovým zájmům. Pokud začne přemýšlet „šlápnu mu na kuří oko?“, e to špatně.
VC: Politici nemají mít vliv na obsah. Kontrola obecně má být pouze nad hospodařením. O obsahu mají rozhodovat šéfredaktoři a vedení redakce. Je to špatně i v případě, že existuje nějaká vnitřní autocenzura. Médium veřejné služby je výkladní skříní, kde musí být jasná a transparentní struktura odpovědnosti.
Jak konkrétně zamýšlíte skloubit „tradiční investigativu“ s datovou analýzou a moderním audiovizuálním stylem — co je inovativního oproti klasické reportáži?
VC: Audiovizuální žurnalistika v Česku dvacet let stagnuje. My chceme propojit dva světy: data a moderní obraz. Hlídač státu má obrovské množství dat, která u nás nemají obdoby. Nechceme dělat čistě datovou žurnalistiku, ale data budou součástí každého tématu – jako kontext i kontrolní mechanismus.
ZČ: Ke zkušenostem z České televize chceme přidat vizuální jazyk sociálních sítí: svižné tempo, grafiky, výrazné obrazy. Náš tým je velmi mladý – hlavní kameramanka má osmnáct let a přinesla do projektu surovou vizuální energii. Ukázali jsme jí archiv Na vlastní oči – pro ni pravěk. A ona: „To je skvělé, přesně to chci dělat.“ Mladí lidé tenhle styl neznají. Reportéři ČT jsou dnes uhlazení. My chceme vrátit žurnalistice život.
VC: A chceme přivést investigaci k mladým lidem. Předsudek, že je politika nezajímá, je nesmysl. Jen musí dostat obsah ve formátu, který je pro ně přirozený.
ZČ: Proto budeme dělat i rychlý fact-checking – dvouminutová videa s daty, kontextem a také satiru. To je budoucnost zpravodajství, takto by měla vypadat služba veřejnosti.
Hlídač státu má obrovskou zásobu dat, defacto investigátorskou zlatou žílu. Jak velká výhoda to je?
ZČ: Naprosto mimořádná. Hlídač má data z databází, stošestek, dohledávání… To v Česku nikdo jiný nemá.
VC: Ale aby nedošlo k nedorozumění: nechceme dělat čistě datovou žurnalistiku, nechceme diváka utlouct tabulkami. Data budou jasně a vizuálně vysvětlená.
Jak vybíráte témata?
ZČ: Podle tří jmenovatelů: peníze, moc, vliv. A nejde jen o velké kauzy. Regionální příběh může být stejně silný – sami jsme to zažili.
VČ: Teď zrovna pracujeme na tématu dotací pro Agrofert. Ale stejně tak může vzniknout díl o malé kauze s velkým dopadem.
Co je vlastně na výrobě vaší typické reportáže nejnáročnější?
ZČ: Vůbec to, aby ta reportáž vznikla. Trošku se pereme s výrobním procesem, aby reportáž někdo ustříhal. Je to královská disciplína. Takže jedna věc je vyjasnit si téma, o čem točíme, pak všechno vyfutrovat, jít do terénu, konfrontovat lidi, a druhá, aby byla reportáž připravená k vydání. Nejde to dělat ze dne na den, vše se ale postupně zabíhá.
V novinařině máte jednu integritu. Když ji ztratíte, je konec.
Každé médium musí z něčeho žít. Vás budou živit předplatitelé a sponzoři. Jak zajistíte, aby dary neovlivňovaly obsah?
ZČ: Máme etický kodex a radu. A já budu první, kdo bude křičet, pokud by někdo zkusil: „Tady máte milion, ale o mně netočte.“
VC: Jakýkoli dar můžeme odmítnout. A každý dar je automaticky bez nároku na vliv.
A co granty? Máte v plánu o ně žádat?
ZČ: Je to o podmínkách. Teď například žádáme o grant Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.
Uvědomujete si, že integrita je velmi křehká? Že máte bez přehánění jednu jedinou šanci?
ZČ: Říkáte to naprosto správně, a já s tím souhlasím. V novinařině máte jednu integritu. Ztratíte ji – je konec. My jdeme s kůží na trh, dáváme do toho veškerou reputaci, kterou jsme za dobu v České televizi nashromáždili.
VC: Právě kvůli osobní integritě jsme odešli z velkého bezpečí ČT. Chceme dělat práci čistě.
Jak bude vypadat „rozšířený obsah“ pro předplatitele (na platformě), a jak bude vypadat veřejný obsah?
ZČ: Základ PastViny bude dál volně dostupný na YouTube. Chceme, aby se dostal k co nejvíce lidem — a tohle je ta nejlepší cesta. Točená investigativní novinařina je ale skutečně nákladná. Proto jsme také na HeroHero. Za cenu jednoho kafe měsíčně tam od nového roku najdete ta nejšťavnatější vyvrcholení našich reportáží, už teď tam je pár chuťovek.
Postupně tam přidáváme i zákulisní informace z terénu či celé nesestříhané rozhovory. Brzy přibude exkluzivně také satira a podcasty o tom, co jsme zažili při natáčení nebo co se už nevešlo do reportáží. Do budoucna počítáme i s exkluzivními materiály ke kauzám — třeba s early access přístupem k novým reportážím, aby se naši předplatitelé dostali ke zjištěním dřív než ostatní.
Vy oba máte za sebou dlouhé roky v České televizi – Zuzana osm let, vy, Václave, taky nejste nováček. Co se musí stát, aby člověk z takové instituce odešel? Co byl ten moment, kdy jste si řekli: už to nejde dál?
ZČ: Byla jsem v ČT s přestávkou osm let patnáct let. Mám ji ráda. Ale atmosféra se měnila. Poslední dobou bylo méně prostoru, více tlaku, méně odvahy. A já jsem přestala mít pocit, že tam můžu dělat novinařinu tak, jak ji chápu - ostrou a konfrontační. Korodovala i podpora právního oddělení. Zní to jako klišé, ale je to tak. Když máte pocit, že už musíte strašně bojovat, abyste svou práci mohli dělat opravdu poctivě, ne v rukavičkách - a to vám bere energii, která vám pak chybí pro práci samotnou, je čas odejít.
VC: U mě to bylo podobné. Vždycky jsem chtěl dělat věci naplno a důsledně. Ale najednou se některé věci dělat nemohly, jiné se dělat neměly a člověk často ani neví proč. K tomu se přidal systémový posun celé televize. Najednou máte pocit, že místo žurnalistiky řešíte hlavně vnitřní limity a opatrnost.
Zvenčí přitom Česká televize pořád působí jako velmi kvalitní médium. Není to trochu paradox – že divák vidí solidní obsah, zatímco uvnitř už máte pocit, že něco nefunguje?
ZČ: ČT se podle mě za poslední roky dost proměnila. A to i z pohledu diváka. Ve vysílání je míň opravdových témat a víc sklizní, mrazů nebo divočáků v supermarketu. Víc zahraničí, což samo o sobě není na škodu - zahraniční zpravodajové jsou ti, kdo drží prapor veřejné služby stále vysoko. Ale domáci kauzy ubývají. Najednou začnete cítit, že se redakce stává opatrnější, právníci jsou opatrnější, odvaha ustupuje pohodlí, bobtná strach z konfliktu.
Média by měla být hlídačem moci. Ne přítelem, ne nepřítelem, ne partnerem v nějaké politické hře.
VC: Je to i o generační únavě. Struktura redakcí se dlouho nemění, nové lidi je těžké dostat dovnitř, posuny jsou pomalé. A když nemáte kde profesně růst, začíná vás to svazovat. V našem případě se k tomu přidala i proměna pořadů, ve kterých jsme působili – a to byl další signál.
O podobě zpravodajství a publicistiky se vedou nekonečné debaty – teoretici, novináři i politici mají často velmi rozdílné představy. Když to úplně zjednoduším: jak by podle vás měla v ideálním světě vypadat role médií a novinářů?
ZČ: Média by měla být hlídačem moci. Ne přítelem, ne nepřítelem, ne partnerem v nějaké politické hře. Novináři nemají být hráči, kteří si vybírají „své“ politiky. Mají být profesionálové, kteří pracují ve veřejném zájmu – a to znamená, že musí být stále stejně nepohodlní. Někdo vám osobně může být sympatický víc, někdo míň, ale nesmí to hrát roli v rozhodování, jestli ho nebo ji konfrontujete, když je problém.
VC: Ideální vztah mezi novinářem a politikem je vlastně vztah, kde si navzájem nic nedlužíte. Politik vám nedluží exkluzivní informace, vy mu nedlužíte pozitivní obraz. Vaše práce je ptát se – i v momentě, kdy je to nepříjemné. A v ideálním případě to oba respektují jako součást hry, která má jasná pravidla.
Velkou část vaší práce tvoří konfrontační rozhovory – situace, kdy se někdo vyhýbá odpovědím, utíká před kamerou, nechce nic říct. Kde je podle vás hranice mezi férovou konfrontací a „honěním člověka s kamerou“?
ZČ: My opravdu nečekáme na aktéry našich reportáží jen tak z plezíru, protože zrovna nemáme na večer jiný program.
VC: Jsou lidé, u kterých je nereálné domluvit si rozhovor předem. Neodpovídají, zvedají telefony jen vybraným, na žádosti nereagují. V tu chvíli máte dvě možnosti: buď rezignovat, nebo za nimi jít s kamerou. A pokud chcete dělat poctivou investigativu, rezignovat prostě nemůžete. Ostatně stalo se nám to na PastVině hned u první reportáže o sportovních dotacích a minulý týden i v případě ministra zemědělství.
Když se podíváme do blízké budoucnosti: jak by měla Pastvina vypadat za rok? Co je pro vás realistická, ale zároveň ambiciózní představa?
VC: Chceme, aby Pastvina byla respektovaným zdrojem audiovizuální investigace – místem, kde lidé vědí, že když něco vydáme, je to ověřené, důsledné a má to smysl. Nechceme být jednorázový projekt, který udělá tři díly a zmizí.
ZČ: Zároveň chceme oslovit i lidi, kteří investigativu běžně nesledují. Spousta lidí si dnes nepřečte dlouhý text, ale když dostanou dobře vystavěné video, srozumitelně podané a vizuálně zajímavé, otevřou se i náročnějším tématům. V tom vidím velkou šanci.
První velký díl už máte hotový. Co má podle vás symbolizovat? Jaký signál má dát lidem, kteří zvažují, jestli Pastvinu podpoří?
ZČ: První díl pro nás byl test všeho – techniky, produkce, vizuálního stylu, práce v novém týmu. Všechno bylo nové a museli jsme si ověřit, že to celé drží pohromadě. A drží. Pro diváky je to ukázka: „Takhle bude vypadat naše práce.“
VC: Je to vizitka i závazek. Nastavujeme laťku, pod kterou nechceme jít. A zároveň je to pozvánka pro budoucí předplatitele: pokud chcete, aby takový obsah v Česku existoval, pomozte nám ho udržet.
A osobně – kdy budete vy dva spokojení? Co je pro vás osobní definice úspěchu Pastviny?
ZČ: Pro mě bude úspěch, když budeme dlouhodobě dělat kvalitní obsah, který má dopad a smysl – a zároveň budeme mít pocit, že jsme sami sebou. Že jsme se kvůli ničemu „neohnuli“.
VC: Souhlas. A přidám ještě jednu věc: když lidé uvidí, že investigace nemusí být nudná, statická a odtažitá. Že může být srozumitelná, vizuálně silná a někdy i ironická – ale pořád poctivá. Pastvina je pro nás restart, nový začátek. A zároveň velký závazek dělat věci opravdu poctivě.
