Většina lidí ve městě už neví, jak vypadá na obloze Mléčná dráha

Přečteno 2099x

Ještě chvilku a máme to za sebou. Zima a vše s ní spojené bude opět na pár měsíců minulostí. Nejen mrazivé teploty, všudypřítomné epidemie chřipky, rýmy a bláto v ulicích, ale i nekonečná, deprimující tma. Světlo slaví takřka všechny národy světa. Při každém příběhu a svátku hraje světlo hlavní nebo přinejmenším důležitou vedlejší roli. Tři krále k Ježíškovi se svatozáří vedla kometa. Židé při Chanuce slaví samotný zázrak světla. Římané slavili saturnálie, návrat slunce, stejně tak staří anglosasové a další národy. V tomto textu však oslavíme tmu. V naší civilizaci se totiž začíná nehezky projevovat její nedostatek.

V domácnostech si všude zařizujeme smart světla a na telefonech máme nightshift a nevnímáme, že bychom měli spíše řešit světlo a tmu před okny. Naše města a vesnice svítí čím dál, tím víc, přitom sílící světelné znečištění má na nás a přírodu stejné negativní vliv jako znečištění vzduchu nebo hluk.  A kromě toho začínáme objevovat, že světelný smog má i hlubší následky, nejen biologické, ale i kulturní a teologické.

Co když ztratíme noc

Osmdesát procent obyvatel Evropy a Severní Ameriky nezažívá opravdovou tmu. Tu, v níž je vidět víc hvězd na nebi, pravou černou tmu, ne oranžovou. Tmu, ve které není nic jiného než my a krajina. Podle Bortleovy stupnice, která popisuje míru světelného znečištění a hodnotí jej stupni od 1 (skutečně tmavá obloha) do 10 (obloha uvnitř velkoměsta), většina obyvatel žije v oblastech okolo hodnot 6–7. V té nelze spatřit mléčnou dráhu. Noční obloha je v šedobílém odstínu. 

profimedia 0213537820

Světelný smog nad noční Prahou

Není ani divu, že světelné znečištění není vnímáno jako problém. Tma nemá dobrou pověst. Tmy se bojíme, naopak ve světle se cítíme bezpečněji, proto ho v noci vyhledáváme.  Když nechal v 17. století král Ludvík XIV. instalovat po Paříži první veřejné osvětlení, účelem byla větší kontrola poddaných. Lidé si opět časem na ztrátu určité osobní svobody zvykli pro zvýšenou kolektivní bezpečnost společnosti. Do dneška se nepodařilo empiricky dokázat, že veřejné osvětlení opravdu bezpečnost ve městech zvýšilo. 

Podle Bortleovy stupnice, která popisuje míru světelného znečištění a hodnotí jej stupni od 1 (skutečně tmavá obloha) do 10 (obloha uvnitř velkoměsta), většina obyvatel žije v oblastech okolo hodnot 6–7.

Všechno začalo tím, že Bůh stvořil světlo a ukončil chaos tmy. Noc je plná strašidel a čarodějnic. Jak píše historik Roger Ekirch v knize A History of Nighttime, rozdělení světla a tmy je rozdělením dobra a zla. Pračlověk bojoval v africké savaně proti lvům a zahnal je teprve pomocí ohně. V pohádkách pak světlem lidé zaháněli upíry. Dnes bychom si ale měli uvědomit, že nás pomalu čeká osud lvů v savaně a upírů ve filmech, pokud si tmu nebudeme chránit.

mléčná dráha

Úchvatná Mléčná dráha

Světelné znečištění se může jevit jako klasický problém prvního světa.  Ovšem jde o vážný ekologický problém s následky pro zdraví a přírodu. Evoluce posledních několika miliard let počítala se světem, ve kterém se pravidelně střídá tma a světlo. Námořníci určili polohu na moři, bez noční oblohy by nemohli přeplout oceány a objevit nové kontinenty. Některá zvířata se mohou na lov vydat jen v noci, jiná zvířata noc potřebují, aby se před nimi schovala. Ptáci spoléhají při svých cestách na noční oblohu pro navigaci.

Stříbrný mrak!

V roce 1994 zažilo Los Angeles tradiční zemětřesení, tentokrát v noci. To vyřadilo velkou část elektrické soustavy a najednou se v místní observatoři začaly hromadit telefonáty zděšených občanů, kteří viděli divné předměty a obrovský stříbrný mrak. Byla to Mléčná dráha, kterou předtím nikdy nespatřili. I u nás ale sotva kdo ví, jak vlastně Mléčná dráha vypadá, málokdo ji může pravidelně pozorovat vlastníma očima. 

Německý filozof Immanuel Kant v Kritice praktického rozumu pravil: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím úžasem a úctou, čím častěji a více o nich člověk rozjímá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“.

Dalším z klíčů,  jak pochopit vztah lidí k noční obloze a ke tmě, je umění. Stačí si vybavit obrazy jako „Hvězdná noc“ nebo „Hvězdná noc nad Rhônou“ od Vincenta van Gogha. Van Gogh měl noční oblohu v noci nad hlavou, nemusel cestovat přes polovinu zeměkoule, aby viděl Mléčnou dráhu. Jen několik desítek let později vytvořil německý malíř Carl Saltzmann v roce 1884 obraz náměstí Potsdamer Platz v noci. Dominantou je nikoli noční obloha, ale pouliční lampy a život, který se odehrává pod nimi. Obloha není vidět, malíř do ní kompozičně umístil místo hvězd raději větve stromu, aby prázdnou plochu nějak vyplnil.

carl saltzmann

Německý malíř Carl Saltzmann v roce 1884 namaloval první berlínské veřejné osvětlení na Potsdamer Platz

Čtěte také:
Terapie tmou může znamenat návrat do matčina lůna
Najděte si své ticho. Obnovuje činnost mozku a rozvíjí kreativitu
Jaké je to dívat se přímo do černé díry? My to víme!

Naštěstí všude na světě najdeme bojovníky za noční tmu. Přibývá takzvaných „Dark Sky“ regionů, tedy oblastí, kde se místní lidé a samosprávy zasazují o šetrné osvětlení a zachování jasné noční oblohy. V České republice je takovým regionem třeba „Jizerská oblast tmavé oblohy“ na česko-polské hranici v okolí osady Jizerka. Skvělým místem pro pozorování noční oblohy jsou také například Padrťské rybníky v CHKO Brdy v rozlehlé mělké pánvi, kde dojem z nočního prostředí neruší žádný zdroj umělého osvětlení.

Pro ochranu tmy existuje mnoho účinných opatření. Například je nutné dbát na to, že je zbytečné svítit pouličními lampami nahoru. Hrady a zámky musí o půlnoci osvětlení vypnout. Zásadní je si uvědomit, že tma nás nemusí vždycky ohrozit. A když někde vypadne proud, můžeme si ji třeba i chvilku užít.

foto: Pexels.com

Galerie

Jan Krčmář

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.