Včera jsem oslavila svoje třináctý narozeniny.
Seděli jsme s Lukem u mě v pokoji. Přemožený kocovinou se rozvaloval na kolečkovém křesle před mým pracovním stolem a z reproduktorů počítače sálal zvuk videoeseje o nihilismu, kterou jsem pozorovala a poslouchala z komfortu svojí postele. Jestli jsem se ale cítila komfortně, byla kompletně jiná otázka. Přestože bych měla oslavovat svůj druhý rok studia v instituci Astrofyziky a Kosmologie Praha, necítila jsem se dobře. Alkohol mi přišel jako nechutná věc a zapřísáhla jsem se, že se ho nikdy nedotknu, a tak jsem si po boku ožralýho Luka oslavu moc neužila – možná to ale bylo všechno jen ze závisti, protože mi přece jen bylo třináct a on byl o pět let starší.
Jenže jenom kvůli tomu jsem se se špatnou náladou neprala. Bylo to totiž úplně jako každý jiný den. Nikdo mě na začátku života nevaroval, že vysoká mírá inteligence s sebou může nést i vysokou míru neurologických atypičností – prostě jsem byla máklá. Lukovi přišlo i tak jako dobrý nápad zasvětit mě do toho nejvíc deprimujícího filosofickýho směru, s jakým jsem se za svůj krátký pobyt v lidským těle setkala.
„Neuvolňuje tě to?“ trhnutím otočil židli mým směrem. Usmíval se na mě s rukama založenýma v klíně a klepal nohou. Oba jsme věděli, že cestovat rychlostí světla se lidstvu asi nikdy nepovede, ale kdyby motor hypotetické vesmírné lidi poháněla rychlost pérování jeho syndromu neklidných nohou, tak by tady šance určitě byla.
„Jak mě to má uvolňovat?“ křečovitě jsem mnula cípy svojí peřiny s květinovým vzorem a dusila v sobě uzel pláče, který mi utahoval hrdlo, „jakože nic nemá smysl? Že já a ty jsme tady úplně zbytečně?“
„No… jo,“ znejistěl, „potom nezáleží na tom, kolik toho v životě pokazíš. Je to jedno, když stejně všichni jednou umřeme. Nihilismus je čistá volnost, Debbie. Prostě se vzdát životu.“
A to bylo přesně ono. Na jednu stranu mě těšilo, že se něčím dokázal ukonejšit; na druhou stranu ho můj mozek měnil v monstrum, který chtělo udupat esenci mojí bolesti a snah onu bolest transformovat v úspěch. Odvrátila jsem pohled k bílý omítce na stěně a soustředila se na její detaily, na malý kopečky vystupující z nátěru a jim protikladný milimetrový prohlubně. Cokoliv, jenom abych odvedla pozornost od toho, že mi hlavou řádí okřídlený malý imp, ostrými špičáky pucuje vnitřek mojí lebky a křičí: „NA NIČEM NEZÁLEŽÍ, DEBBORO. NEBUĎ OTROK CYKLU ŽIVOTA A ZABIJ SE. PROTOŽE JE TO STEJNĚ JEDNO. TRPÍŠ. TADY. ZBYTEČNĚ.“ Po tváři mi stekla slza a rty se mi zkroutily do úsměvu postavenýho na hlavu. A ten imp pokračoval: „LUKE TI TO UKÁZAL, PROTOŽE TĚ CHCE SRAZIT. CHCE, ABY SIS UBLÍŽILA, BYLA JSI SLABÁ, A ON TĚ MOHL POD ZÁSTĚROU PÉČE MANIPULOVAT.“
To nemohla být pravda. Přece to určitě všechno muselo mít smysl a Luke nemohl být zlý, nemohl být jeden z těch zlých. Bojovala jsem s tím impem zuby nehty, ale prohrávala.
„Víš co,“ mlasknul nespokojně Luke. Pochopil, že svými dobrými úmysly trefil značně vedle. Poplácal si dlaněma na klín, „pojď tu.“
V tichosti jsem ze sebe odkopala peřinu a celá zarudlá se došourala k němu, abych si mu sedla na klín. Jednou rukou mě obejmul, a druhou ovladačem zhasnul světlo. Zahalila nás tma. Pak zavřel videoesej, a zapnul program napojený na běžně neviditelný holografický film, který potahoval všechny stěny pokoje. Hypnotizovala jsem logo programu – Space Engine. Šlo o extrémně rozsáhlý software, protože obsahoval realistickou simulaci celýho známýho i neznámýho kosmu. Tušila jsem, co chce Luke udělat, a chtělo se mi z toho brečet ještě víc.
V katalogu vesmírných objektů vyhledal Plejády.
„Poletíme do Plejád,“ přitáhnul mě k sobě blíž, „ty máš nejraději, že?“
Film potahující zdi se rozsvítil, a začal přes celou místnost projektovat otevřenou hvězdokupu protkanou modrými oblaky. V tu chvíli jsem explodovala zármutkem a rozbrečela se po vzoru malýho spratka neschopnýho regulovat svoje emoce, jako když máte na krajíčku, a myslíte si, že to udržíte, ale najednou vás někdo obejme. Prostě to nešlo zastavit.
A takhle vypadala zhruba každotýdenní rutina milostnýho vztahu mezi mnou, mojí porouchanou psychikou a Lukem Kritzerem, ne-li hůř.
-------
„Jakmile jednou milujete nějakou věc, stane se vaší na vždy. A když se ji snažíte nechat jít, zcyklí se nezvratně zpátky k vám. Stane se součástí vaší identity – nebo vás zničí.“
Zavřela jsem knihu. Asi jsem dneska neměla žaludek na čtení hluboce poetických textů z titulu Zabij své miláčky – románový přepis filmu o představitelých beatnický generace. Jenže člověk jako já na to nebude mít žaludek nikdy. My vědci bílíme zdi ejakuláty z faktů, vycházejících rovnic, nových fotek kosmu z Webba a sem tam i nových objevů, ale když někdo naším očím odhalí naše vlastní nitra, kde se nemůžeme opírat o zákony a rovnice, podlomí se nám kolena. Hluboká sebereflexe prostě nebyla mým šálkem čaje. V týhle instituci sebereflexe nebyla ničím šálkem čaje. Odložila jsem titul zpátky na Kritzerovu poličku, kterou nazýval knihovnou, a v duchu si zabědovala, co taková kniha vůbec dělala v jeho repertoáru. Na druhou stranu, za poslední dva roky mi odstup od Kritzera pomáhal pochopit, že byl plný tajemství, který jsem přes oponu svojí vlastní arogance nikdy předtím nedokázala vidět.
Hned nad knihovnou měl Kritzer přilepený plakát s logem instituce a nadpisem „Semper fidelis“. Fráze, jejíž sílu jsme si adaptovali od mariňáků. Těžko říct, jestli ji stále Kritzer nosil v srdci tak urputně jako kdysi, soudě dle zabalenýho cestovního batohu, který se válel vedle jeho neustlaný postele. Už nad ránem se s tím pardálem budu muset nadobro rozloučit.
Včera jsem totiž oslavila svoje dvaadvacátý narozeniny. Hlavu mi pořád občas semkávala řezavá bolest z kocoviny a moje svaly trpěly pocitem, jako by mi je v noci převálcoval traktor.
Vzala jsem do zvláštně upocený dlaně svojí ID kartičku, která mi visela na krku, a vydala se ke dveřím jeho pokoje. Moc času tady netrávil. Po podlaze se s každým mým krokem rozletěly chuchvalce prachu. Byly na sebe tak těsně nahňácaný, že se s trochou času a volnýho vývoje za pár let promění v planetesimály. Kritzer si tady budoval svůj vlastní solární systém. Chyběla mu už jen hvězda.
Přiložila jsem kartu ke čtečce upevněné vedle automatických dveří, abych se propustila ven z tý, teď už cizí, jeskyně. Z karty na mě koukala moje vlastní fotografie – černovlasá přirozeně bledá gotička se zeleným pruhem na ofině, ale přesto zachycovala, teď už cizího, člověka.
Institut AKP
Ph.D. Debborah Light
Lingvistka výboru pro komunikaci s mimozemskými životními formami.
Vchod do pokoje se rozšoupnul, a za jeho prahem se nademnou netyčil nikdo jiný, než Luke Kritzer. Pevně se držel knoflíků svýho rozpenutýho bílýho pláště a jeho permanentně unavená a skleslá víčka se z posledních sil vyzdvihla k obočí. Vypadal, že už pár dní nejedl a nespal. Pod bledě modrýma očima mu visely tmavý pytle a pravačka držící plášť jako o život se cukala tremorem.
Kdo nebo co, ho takhle asi zničilo, co, Debboro? Problesklo mi hlavou, když jsem ukročila ke straně. Náš střet jsem nečekala ani já.
„Debboro?“ údiv svižně přeformoval do podezření, „co tu děláš?“
„Vracela jsem ti Stargazing,“ kývla jsem k modročernému rozšířenému návodu k pozorování noční oblohy, o který se lehce nakřivo opíral titul Zabij své miláčky, „už jsem ji prostudovala. Jsem připravená zase popularizovat.“
Vytlačila jsem ze sebe motivovaný úsměv.
„Takže se vážně vracíš na hvězdárnu?“
„Jo,“ prošla jsem kolem něj, „šéf chtěl, abych přednášela, ale já… asi chci dělat něco obyčejnějšího.“
Něčím obyčejnějším jsem myslela poskakovat v šedesátistupňovým vedru kolem starýho ale mohutnýho čočkovýho dalekohledu, vysvětlovat jen málo tušícím návštěvníkům ty nejzákladnější informace o Slunci, zaznamenávat skvrny, hledat protuberance a sem tam poslouchat, jak se rodiče zastavují u modelů planet a říkají svým dětem, že Neptun musí být plný vody, protože je celý modrý.
„Mrháš potenciálem. Přednášení by ti šlo,“ otočil se za mnou. Jeho silný východní přízvuk mě pronásledoval i dávno po tom, co už mezi náma mělo panovat ticho. Do čela mu spadnul pramen hnědých krátkých vlasů, které konečně odmítly podporu gelu.
„Říkáš ty,“ zastavila jsem se v protáhlý sanitárně bílý chodbě a založila si ruce na prsou, „kterej chce odejít z instituce úplně.“
„Mám přítelkyni. Chci začít rodinu. To nejde skloubit dohromady, už jsem ti to vysvětloval.“
Chtěla jsem vyprsknout svoje upřímný domněnky tak, jak na to ode mě byl zvyklý. Urazit ho, ponížit, motivovat svým vlastním apatickým autismem prožraným jazykem lásky. Toužila jsem mu říct, že vím, že to tak není, a on prostě nevydrží na tom samým místě, co já, a že je klíčovým a potřebným vědcem a měl by osobní trable překousnout. Že právě on je člověkem, který mě od mala učil koncept sebeobětování pro prospěch lidstva a vědy, a teď to samý učení bortil k zemi na stokrát větším měřítku než já tím, že jsem preferovala tahání se mezi amatérskými astronomy před leštěním ega na postu přednášející o mimozemských jazycích.
Jenže on by si stál za svým a řekl by mi: „Debbie, to není pravda, ty jsi nic špatnýho neudělala.“, čímž by mi dokázal, že z hlubokosáhlý poetičnosti v jeho knihovničce si nepřevzal vůbec nic, pokud lhal sobě úplně stejně jako mně.
„Dobrou noc, Kritzere.“
-------
Černý most. Konečná stanice městské zóny. Prosíme, vystupte.
Zvědavý pohledy vystupujících mas lidí mě špikovaly skrz na skrz jako obvykle. Malá holčička s dvěma blonďatými culíky, které jí trčely z hlavy jako pěst do oka, vystupovala ruku v ruce se svojí mamkou. Když kolem mě procházely, nezdráhala se na mě magneticky připoutat svou pozornost a s polootevřenými rty na mě otáčela hlavu jako sova, dokud ji maminka nevyvedla ven z vlaku. Usmála jsem se skrze průhledný štít své plynové masky a jemně zamávala. Vyčarovalo jí to na tváři úsměv.
Dveře vlakové soupravy se zacvakly, a holčička přinutila svou mamku stát na nástupišti, aby na mě mohla civět, než mě metro odveze za hranice Prahy. Matka se strhaným výrazem ve tváři povolila. Než se vlak rozjel, holčička mi mávnutí opětovala. Pak už jsem se vrhla vysokou rychlostí do tmy podzemního tunelu.
Byla jsem zvyklá. Svým způsobem jsme já a moji kolegové z instituce představovali pro civilisty exotické exempláře. Špičkoví vědci z celého světa kulminovaní do evropských měst, aby vytvořili a dali do pohybu plán, jak naložit s našimi nově příchozími hosty. Například mě popadli teprve jako malou holku v New Orleans. Kritzer to měl díky moravským kořenům k Praze o něco blíž, ale německo-anglická sestava rodičů jeho pravý kořeny porcovala do různých směrů.
Metro obyčejně za hranice města nevozilo nikoho jiného než vědce, sebevrahy a obyčejné civilisty, kteří se rozhodli, že si ze všedního dne udělají epizodu seriálu Jackass. Většina takových se nikdy nevrátila, ale přesto, že nebezpečí mimoměstských prostor na kontinentu Evropy bylo všudyznámým faktem, lidská nátura se nedokázala zbavit syndromu hlavního hrdiny. Chápala jsem jejich zvědavost, jejich potřebu být něčím víc než jen obyvateli bezvýchodných měst – jako morčata v klecích. Zemřít, jen aby pozemský tvor navázal kontakt s tvorem odjinud a možná tak dosáhl nadlidského uznání; zemřít, jen aby oko na vlastní pěst spatřilo zdevastovaný svět mimo korporátní konstrukce a betonovou džungli, a tak podlehlo naprosto jiné míře fascinace než z televizních přenosů; zemřít, jen aby o tom mohli vyprávět. Nebyla jsem s to jejich riskováním vlastních životů pohrdat. Naopak mě to často vedlo ke konkluzivním myšlenkám, že v nás všech dřímají touhy vědců hnát se střemhlav k poznání, a tak jsme vlastně všichni tak trochu vědci. A to mi přišlo hezké.
Tentokrát jsem ve vagónu ale jela sama. Tak daleko do vagónů za mnou, kam jsem dohlédla, také nikdo neseděl. Uhladila jsem faldy na svým černým těžkým vojenským obleku, urovnala popruh držící českou BREN 2 na zádech, popadla těžkou krabici hovící si na špinavý podlaze mezi mýma nohama a přesunula se ke dveřím. Vlak se blížil do stanice Zeleneč.
-------
Brodila jsem se vysokou suchou trávou. Vypadala jsem a cítila jsem se jako šerpa na Everestu, jen tady nemrzlo a místo toho, aby mě v chůzi aktivně brzdily přívaly větru, se vzduch prakticky nehýbal. Tíha veškerýho repertoáru, který jsem si s sebou vzala, mě ale táhla k zemi. Na jednom rameni puška, na druhým batoh s pitím, zákusky a lékárnou, ale nejvíc mi asi drásala nervy ta těžká mechanická krychle, která byla zároveň mým jediným prostředkem k domlouvání se s příchozími. Byl to první vynález, který jsme si s Kritzerem jako vědci mohli připsat na účet.
S každým krokem jsem byla blíž vysokým panelákům v centru Zelenče. Z toho, co jsem při prozkoumávání města pochopila, ty paneláky postavili jen rok před tím, než se z většiny Evropy kvůli téměř celosvětové válce mezi NATO a spolčeným východem stala toxická pustina. Proto ta plynová maska. Evropa by dost možná zmizela celá, kdyby lidskou globální šarvátku nepřekazil jejich příchod.
Prostředí kolem mě připomínalo ekologický brutalismus. Ať už staré nebo novější domy, jakkoliv velké a jakkoliv malé, si nemilosrdně brala pod svou nadvládu příroda. Já už v tomhle přirozeném chaosu harmonie ale měla vyšlapanou cestičku přímo k centru, kde na mě a pár dalších lingvistů běžně čekali oni.
Procházela jsem mezi vysokými paneláky. Zatím ani jedna z běžných šesti špičatých nohou připomínajících hroty nožů. Ať už to znělo jakkoliv hrozivě, v těhle částech světa je člověk viděl raději než lidský nohy. Naposled, když jsem za sebou tady uslyšela dusot lidských kroků – bylo to v šestnácti –, třičtvrtě roku jsem místo instituce viděla jenom polský vězení a stala se ze mě laboratorní myš, na který zkoumali, jak je možný, že lidskej mozek přirozeně rozumí mimozemský řeči. Život od tý doby nebyl stejnej.
Nakonec mým tělem přece jen hnuly povědomý zvukový vlny, a ještě povědomější zvuk se prodral do mých ušních bubínků. Několik zacvakání a zaklikání doprovázených hlubokým zahoukáním. Návštěvníci naší planety komunikovali podobně jako velryby.
Otočila jsem se, a mezi dvěma paneláky se pomocí svých šesti nohou zapíral obrovský tvor, kterého by téměř každý na první dobrou nazval monstrem. Shrbené chlupaté tělo levitovalo dobrých dvacet metrů nad zemí a z jeho konce putoval ocas plný ostnů skoro až na zem, přičemž se zvědavě pohupoval a kroutil ze strany na stranu, čímž vířil ze země prach. Z předku shrbeného těla mě pozorovaly malé fialově se lesknoucí oči zasazené do broučí hlavy. Nechyběla dokonce ani tykadla. Jakmile tvor poznal, že jsem si ho všimla, zacvakal ještě několikrát.
Vítej zpátky.
Položila jsem na zem krychli. Naše dorozumívání mělo háček. Přestože jsem jim instinktivně rozuměla, nedokázala jsem jejich jazyk svým lidským tělem napodobit tak, aby rozuměli oni mně. Z krychle jsem odpoutala malý tablet. Cokoliv, co jsem do něj napsala, krychle přeložila a silnými reproduktory vykomunikovala zpět mimozemskému tvorovi.
Děkuji, houknul reproduktor, a pak ještě jednou kliknul. Raději jsem se to nesnažila imitovat.
Neodpověděl. Bylo na čase následovat předem připravený protokol.
Před dvěma dny jste mi sdělili, že jste Zemi navštívili, abytse zastavili její zničení, psala jsem do tabletu, a krychle za mě přitom vydávala hlubinné pazvuky, proč vám záleží na integritě naší planety?
Obávala jsem se toho nejhoršího – kolonizátorských pudů. Možnost, že jejich ochota s námi vyjednávat a komunikovat spočívala v záměru z lidské rasy udělat otroky. Nebylo pochybu, že tvor, se kterým jsem komunikovala, patřil do řady vysoce inteligentních. Zároveň se mi ale zdáli empatičtí. Byla jsem značně naivnější než mí kolegové.
Lidé mají potenciál, odpověděl a zamával tykadly.
V jakém smyslu? přimhouřila jsem obočí. To, co jsme sami sobě provedli, rozhodně nezářilo žádným jiným druhem potenciálu než sebedestruktivním.
Tvor zahrabal špičatou končetinou v rámu bývalého okna. K zemi se sesunulo několik odvětví břečťanu, a on pozoroval jejich pád, jako by mi chtěl naznačit, že mám břečťan také vzít v potaz. Nemusel mě nutit, abych o jeho gesto projevila zájem.
Začít odznova. Můžeme to lidi naučit. Přijmout přírodu tak, jak ona přijímá vaše výtvory. Pověz mi, doktorko Debboro Light, ukázal bodákem na chuchvalec spadlého břečťanu, je tento břečťan jedovatý, nebo je jedovatá betonová konstrukce, na kterou se upnul?
Zarazila jsem se.
Myšlenkovému pochodu, na který poukazuješ, se u nás říká anarchoprimitivismus, odpověděla jsem co nejvíc nestranně.
Anarchie není konceptem přírody. Anarchie je konceptem člověka.
Naše konverzace se velmi rychle odchýlila od všech protokolů, které jsem si v šatně instituce vštěpovala do hlavy. Jenže konverzovat s nimi bylo pro můj mozek atraktivní. S každou větou mě stavěli výzvám, které jsem se jim lidskou myslí pokoušela vysvětlit. Nevím, jak oni; ale já se na konci všeho toho cítila tak obohacená.
Tvor mě každopádně ještě nepouštěl ke slovu.
Myslíš, doktorko Debboro Light, že je primitivnější souznít s vlastní planetou, nebo ji decimovat a zneužívat v kapitální prospěch s vidinou přesunout se na jiné planety, a zdecimovat jejich rovnováhu naprosto identicky? Lidstvo, doktorko, zašlo příliš daleko. Rovnováha mezi inovativností člověka a jeho matkou byla narušena, natáhnul ke mně hrot končetiny. Ostražitě jsem ustoupila, ale BREN mi pořád netknutě visel na zádech, vylez si.
Chtěla jsem se vyptávat, co mínil udělat. Stoupla ve mně míra nejistoty a adrenalinu, jako když jsem jeho druh viděla poprvé. Naprosto přirozený strach a respekt z neznáma. Možná ale bylo na čase ukázat našim novým sousedům jednu z těch lepších lidských stránek. Tu, se kterou se rodíme úplně všichni, a která postupem času stárne rychleji než cokoliv biologického. Důvěru.
Zastrčila jsem tablet pod rameno, dotkla se rozvážně jeho končetiny, a nakonec na ni vylezla. Její špička byla podobně široká jako dva koňské hřbety upoutané k sobě. Pevně jsem kolem ní semknula svoje stehna. Když tvor začal nohu zvedat k výšinám, pochopila jsem, že se musím držet doslova jako o život. Jeden špatný pohyb, hloupé podklouznutí, a zbyl by ze mě mastný flek.
Ladně a s lehkostí napřáhnul končetinu k hvězdnému nebi, a namířil ji k Plejádám. Přetočila jsem se tak, abych jim čelila i já.
Jak už víš, doktorko, právě v Plejádách je planeta, ze které pocházíme, vysvětloval, nikdy jsme neměli potřebu přesahovat to, co nám naše planeta už dokázala sama dát. Má všechno, co náš druh kdy potřeboval. Nikdy jsme neválčili,nikdy jsme nezažili anarchii, a naším největším vynálezem je morální kodex. Přesto cestujeme rychlostí světla, umíme cestovat časem, využíváme červích děr, telepaticky komunikujeme. Je to jen pár z mnoha příkladů toho, co my, Meropané, dokážeme. To samé můžete i vy. Ukážeme vám, jak, když nás necháte. Ale musíte se přestat ničit. Musíte nechat svá ega propadnout destrukci a přijmout skromnost.
Koukala jsem na hvězdokupu, která tvarem připomínala miniaturní Malý vůz. Popravdě, když jsem byla ještě dítě, myslela jsem si, že je to Malý vůz. Až v první třídě jsem díky speciálnímu edukačnímu programu zahrnujícímu astronomii pochopila, že jsem se krutě mýlila. Zdálo se, že mě ta hvězdokupa pronásleduje už od první chvíle, co jsem viděla bezmračnou noční oblohu.
Znovu jsem vzala do rukou tablet.
Jak mám tohle v instituci vysvětlit?, trápila mě předzvěst nepochopení a zamítnutí ve jménu „pokroku“, jak jim mám vysvětlit, že po tom všem je prostě potřeba vrátit se o staletí zpět?
Ani jsem si nechtěla představovat reakci vedoucího instituce, až mu řeknu, že mu bylo od mimozemšťánů vzkázáno poselství, které vesměs znamená „měli jste zůstat na stromech“. Povzdechla jsem si. V tu chvíli se končetina znovu pohnula. Tentokrát mě snesla na střechu chátrající vysoké budovy. Jen v takové výšce jsem mohla Meropanovi čelit doslovně z očí do očí. Kdyby měl ústa a já z jeho strany nebyla zvyklá na čirý pacifismus, byla bych strachem zmražená, že mě každou chvíli zchramstne jako brambůrek.
Nejde o to vrátit se zpět. Vaší civilizaci potkala destrukce, abyste měli dostatek prostoru přizpůsobit se novému chodu, uklidňoval mě, ale záhy mi jediným souvětím téměř vyrazil dech, ten vědec, kterého jsi sem přivedla před šesti dny.
Srdce mi spadlo až do žaludku a cítila jsem, jak se mi krev hrne z hlavy pryč a já blednu.
Luke Kritzer?, ujistila jsem se.
Ve vizích naší matriarchy byl on katalizátorem této další fáze evoluce lidstva. Ale něco se změnilo, doktorko. Ten Luke Kritzer, kterého jsi přivedla před šesti dny, není té samé podstaty jako před deseti lety.
Nemusela jsem být detektiv ani psychická vědma, abych věděla to samé, co matriarcha Meropanů. Tvor se mi ale o žádných vizích nikdy předtím nezmínil. Zažehl mou zvědavost.
Vy jste o Kritzerovi věděli celou tu dobu? Jak?
Díky tobě, tykadla na hlavě tvora nadšeně zakmitala, naše dítě.
-------
Venku se začínalo pomalu svítat, když jsem uháněla prostory instituce. Za rychlochůze jsem přes sebe přehodila bílý vědecký plášť, a moje věci zvenčí zůstaly v šatně napůl vypadaný z nezavřený skřínky. Takhle brzo ráno jsem, až na Kritzera připraveného odcestovat zpátky na Moravu, bděla v našem skromném domově úplně sama.
Z prázdné kantýny, která ještě pořád voněla tuňákem z večeře, jsem skočila rovnou do moderního tichého výtahu. Zběsile jsem mačkala čudlík s vyrytou číslicí -2 – podzemní patro, ve kterém se nacházely pokoje. Opřela jsem se o železnou tyč na jedné z bledě modrých stěn výtahu a oběma rukama se ji pevně chytla, přičemž se mi uzavřel výhled do kantýny a já se začala snášet níž a níž. Jednička na digitální obrazovce umístěné přímo nad dveřmi se proměnila v nulu, a nula se postupně odpočítávala až do negativní dvojky. Jakmile mi to mechanické nastavení výtahu dovolilo, vystřelila jsem ven jako částiče v urychlovači. Tohle byla moje šance simulovat velkej třesk mezi sebou, Kritzerem a osudem celýho lidstva.
Udýchaně jsem rovným bíle osvětleným koridorem doběhla až ke dveřím jeho pokoje. Srát na klepání a formality. Popadla jsem rozklepanou rukou svoje ID a přiložila ho ke čtečce. Vchod se rozšoupl a mně se naskytla klasická scenérie Kritzerova volnýho času.
Nadskočil ve svojí židli jako kdyby ho kopla zásuvka. Už byl dávno oblečený v civilu, a jeho instituční úbor ležel pečlivě složený na polštáři svlečeném z povlaků. Na jeho stole stála otevřená lahev ginu a litrová petlahev tonicu. Vypil už zhruba čtvrtinu. Chvilkově mě zabolelo u srdce, ale lítost a promlouvání do duše o alkoholismu… to teď muselo jít stranou víc než kdy jindy.
„Kritzere,“ zastavila jsem se. Potřebovala jsem mu toho vysvětlit tolik, ale najednou ze mě všechno lezlo jako z chlupatý deky, jako kdyby mezi mým mozkem a hlasivkama stála obří zeď, „nesmíš odjet. Teď tě potřebuju. Moc tě potřebuju.“
„Co?“ koukal na mě přes pokleslá víčka lesknoucíma se bulvama, „Debbie, za chvíli odjíždím. Teď už to nemůžu zrušit.“
Přispěchala jsem k němu. Chytla jsem ho za ruce, který měl bezvládně položený na stole a vytřeštěně na něj civěla.
„Můžeš. Ne – musíš,“ vydechla jsem, „vzpomínej. Pamatuješ, jak jsi mi tenkrát řekl… když jsme se nadobro rozešli rok po tom, co jsi mě vysekal z toho polskýho vězení.“
„Ty víš, jak moc mě to mrzí,“ nekomfortně se zakroutil a protáhnul obličej, „nikdy jsem tě nechtěl takhle poslat pryč… bylo ti špatně. Nebyla to tvoje chyba, že jsem to nezvládal. Však já tě mám rád.“
Frustrovaně jsem si povzdechla a protočila panenky. Stiskla jsem jeho dlaně ještě pevněji.
„To nemyslím,“ vyprskla jsem, „myslím to, jak jsi řekl, že věříš, že se jednou zase budeme normálně bavit… jako kámoši, ne jako skoro cizí, až mi bude líp, protože naděje umírá poslední. Že nemám mít výčitky, že se se vším popereš. Pamatuješ si to?“
„Já už mám ale zázemí někde jinde, Debbie,“ unaveně na mě zamrkal, „jsem s institucí hotový. Nic mi to nepřineslo. Kredit veřejnost připisuje hlavně tobě. Zvládla jsi všechno, Debbie, už mě tu nepotřebuješ. Nikdo mě tu nepotřebuje.“
„Jenže teď můžeme zase na něčem spolupracovat, Kri-… Luku. Můžeme zachránit lidstvo. Nejen to, můžeme ho posunout na úrovně, o kterých se nám ani nezdálo. Když to nevzdáš, když se s tím popereš.“
„Co to říkáš?“ vysmeknul svoje ruce z mýho sevření.
Měl pravdu. Co jsem to říkala? V mojí hlavě to dávalo perfektní smysl, ale jemu to muselo připadat, jako bych se venku s těma mimozemšťanama sjela nějakou jejich mezigalaktickou drogou. Udělala jsem několik kroků dozadu a polkla. Pokusila jsem se si ještě jednou poskládat myšlenky v hlavě. Dřív by mi okamžitě rozuměl, nebo by se o to aspoň snažil. Teď jsem ale měla pocit, že stojím před někým, kdo zapomněl úplně na všechno – na to, že jsme tady od toho, abychom nemožný dělali možným.
„Meropani tě potřebujou. Pojeď se mnou na Zeleneč, prosím,“ moje intonace smrděla zoufalstvím a do očí se mi hrnuly slzy, jako by tady místo mě stála malá Debbie odhodlaná zbořit nihilismus do kompletních trosek, přesvědčená o vlastní pravdě až do morku kostí, „vysvětlí ti to líp, než já.“
„A nemůžeš mi to ve zkratce vysvětlit ty?“ promnul si obličej a s ním i porost vousů putující k jeho krku, „za půl hodiny musím na metro, abych stihnul vlak za Valerií.“
„Poslouchej – je mi to líto,“ popotáhla jsem, „vím, že to tady vzdáváš kvůli mně, vím, že jsem z tebe vysála všechno, co šlo, já to vím. A vím, že jsem na tebe byla zlá a hnusná. Teď už to nic neomluví. Ale něco jsem zjistila. Závisí na tobě osud lidstva. Předpověděla to matriarcha Meropanů. Sledovali tě skrze mě, celou tu dobu, nikdo jinej na to mozek nemá, Luku, jenom ty. Máš to být ty.“
„Jak jako skrze tebe?“ vyštěknul po mně, plný frustrace. Zase se mu rozklepala noha.
„No, ten Meropan, se kterym jsem dneska mluvila, mi řekl, že jsem vlastně jejich inkarnace v lidským těle,“ začala jsem si mnout dlaně strachem, že tohle nemůže skončit dobře. Zpocená, s vlasama rozcuchanýma od plynový masky a masivníma pytlema pod očima, protože jsem zase probděla celou noc po boku mimozemských tvorů – všechno co jsem tady dělala, říkala, a to, jak jsem vypadala, nasvědčovalo scénáři, že jsem nejspíš utekla z psychiatrický léčebny, „proto jim rozumím. Proto mi je celej život tak… špatně. Nepatřím sem, ale musela jsem se sem dostat, abych tě pro ně našla. Tobě to… nedává smysl?“
Ticho. Luke na mě chvíli nehnutě zíral. Pak se mu z plic vysypal tichý posměšek, a on zakroutil hlavou. Prohrála jsem. Vstal ze židle, došel k posteli a přehodil si svůj cestovní batoh přes rameno.
„Jsem unavený, Debbie,“ došel ke dveřím, ale já mu je záhy zastoupila, „a tohle je… píčovina.“
„Ne, ne, ne, není,“ rozkročila jsem se na prahu a prosebně na něj zespoda mžourala přes slaný výměšky mých slzných kanálků, „nemůžeš mě v tom nechat. Prosím! Pohřbíš nás všechny!“
„Pusť mě, jedu domů,“ zavrčel. Takhle chladnýho jsem Luka ještě neznala, „Valerie na mě čeká.“
„Ne!“
„Tyvole,“ netrpělivě si fláknul dlaní o stehno, „ty snad žárlíš?“
„Ne, nikdy,“ chytla jsem se rámů. Přišla jsem si jako prvotřídní pošuk, úplně jako za starých dobrých časů naší divoký romantiky. Ale naděje přece umírá poslední, „chci, abys byl šťastnej. To je všechno, co jsem kdy chtěla, ať už to vypadalo a znělo… jakkoliv.“
Přistoupil ke mně blíž a sklonil se nademnou. Poprvý z jeho ledově modrých panenek zuřila emoce, která ve mně vyvolávala Phobos i Deimos.
„Tak mě teď nech být šťastným.“
Poraženě jsem sklopila hlavu. Vážně jsem právě zakopala osud lidstva tím, že jsem psychicky nemocná kráva, která k sobě přivábila jediného muže na světě schopného nám pomoct dosáhnout zdánlivě nedosažitelného, pak ho ve svých mentálních strastích přežvýkala jako právě ta kráva kus plevelu, a následně ho vyflusla zpátky tam, kde jsem ho našla? Kéž by mě nikdy nepoznal. Kéž by spolupracoval s někým jiným, kéž by se zamiloval do někoho jiného, vždyť nás, co rozuměli Meropanům, bylo víc. Kéž by si Meropani vybrali někoho, koho lidský svět tak nemilosrdně nesemele a neudělá z něj nestabilní časovanou bombu plnou bolesti. Ne, spíš… kéž by se u mě tahle chyba nikdy nevyskytla, ale to už zvrátit nešlo. Debbie byla prostě Debbie. Rozjetý střevo na půdě instituce, kde jeden našel všechny různé druhy lidí, jen ne rozjetá střeva.
Vzpomněla jsem si na slova kolegy Jakuba. Byl to kosmobiolog, který se mnou a Kritzerem tvořil jednu dobu legendární trojici přátel. Kunda je metla lidstva, ne alkohol, říkával. Nikdy nepochopí, jak strašně moc se nemýlil.
Pustila jsem se trámů a vycouvala do chodby. Na vyleštěnou podlahu padaly kapky mých potůčků lítosti, a já trpěla upřímným strachem se na Luka Kritzera vůbec podívat. Prošel kolem mě, a mířil k výtahu. Koutkem oka jsem pozorovala jeho vzdalující se záda a pohupující se cestovní batoh.
Ať už jsme si s Lukem byli poslední tři roky sebeodcizenější, cítila jsem se jako opuštěný štěně na vlhkým mrznoucím chodníku uprostřed nejhorších lednových zim. Dokud jsem se tak cítit nepřestala.
Přece jen naděje umírala poslední. Ovanul mě vánek múzy, která mi napověděla, jak tohle všechno vyřešit. V tu chvíli, zároveň… jako bych se zbavila veškerýho lidskýho ega, jako by ta múza nebyla múzou ale zásahem vyšší vůle, touhou, který se nedalo vymanit počínaje momentem, kdy poprvé prolétla mými myšlenkami. Přestala jsem se třást, a intenzita hučících hlasů v mých uších jako ohlušující tinnitus utichla rychleji než mizely Kritzerovy lahve ginu.
„Luku?“ narovnala jsem se. Už jsem nepotřebovala sílu maskovat svoje vzlykání; slzy tekly tím nejjemnějším a nejelagentnějším způsobem, jaký jsem zažila.
„Hm?“ otočil se. Chlad z jeho tělesného jazyka i pohledu zmizel. Naopak se mi zdálo, že zrudnul snahou rovněž se nerozplakat. Když jsem totiž kdysi nedokázala udržet svůj zármutek na uzdě, automaticky to nedokázal ani on a z lítosti se rozbrečel se mnou. Možná ho odcházet bolelo víc, než by mi kdy přiznal.
„Co je tvůj největší strach v životě?“
Zastrčil si ruku do kapsy svých černých džínových kalhot. Na pár vteřin nepřítomně hypnotizoval bílou stěnu, jako by v ní měl najít svou odpověď, než se konečně rovzpomenul. Cuknul hlavou směrem ke mně a podezíravě ji naklonil ke straně.
„To už jsem ti říkal. Nejvíc se bojím toho, že se na mě jednoho dne úplně zapomene. Nikdo nebude vědět, kdo jsem byl, že jsem tady byl. Pak teprve opravdu umřu.“
Zakývala jsem. Slovo od slova přesně tak, jak jsem si to pamatovala. Přes návaly srdcervoucích pocitů způsobených ještě víc srdcervoucí situací jsem vytlačila kouty svých úst směrem nahoru. Hodlala jsem porušit slib, který jsem mu dala v těch nejhlubších kruzích pekla, kterými jsem si v post-traumatických atakách ze zkušeností polskýho vězení procházela. Ale tentokrát jsem k tomu měla opravdu dobrý důvod. Takový, že by mi ho snad i prominul, kdyby se ho někdy v budoucnu potažmo minulosti dozvěděl. Navíc ho nahradím úplně jiným slibem, takovým, který dokážu splnit.
„Zajistím, že nikdy neumřeš. Slibuju.“
Nic netušíc se na mě vděčně usmál, a pak už nadobro zamířil k výtahu.
-------
Dopřála jsem si ten ojedinělý luxus vyrazit za hranice města bez plynový masky a ve vědeckém plášti, neozbrojená a bez batohu. Přestože vzduch obsahoval nespočty toxinů, které by mi do týdne výrazně zhoršily zdraví a do dvou let mě s největší pravděpodobností pohřbily, byl neskutečně svěží. Lidově řečeno měl prostě stokrát větší grády než nejmíň znečištěná lokalita vzduchu ve městě. Studený ranní vítr mi ještě víc cuchal vlasy, jak se proháněl mezi vysokými bytovkami, a já s jednou dlaní zabalenou do pěsti čekala na Meropana. Na to, jak byli velcí, se pohybovali velmi tiše. Poznala jsem jeho přítomnost tehdy, kdy mě a moje blízké okolí zahalil stín. Na nebi přitom nebyl ani mráček.
Zaklonila jsem hlavu o devadesát stupňů a setkala se se zvědavým a lehce překvapeným kukučem nadměrného mimozemského tvora.
Kde je Luke Kritzer?, houk, cvak, klik.
Nepodařilo se mi jej přesvědčit, naťukala jsem do tabletu, ale přišla jsem na alternativní řešení.
Toho se naše matriarcha obávala, ale rád se nechám zasvětit do onoho alternativního řešení.
Znovu mi podal končetinu. Vyhopla jsem na ni, tentokrát beze strachu a bez ostychu. Meropan mě opatrně vysadil na tu samou střechu, ze které jsem si s ním povídala teprve před dvěma hodinami. Tady mi ten studený průvan dával zabrat ještě víc. Postupně se zvedal, jako by se blížila bouře. Vzala jsem prameny svých havraních vlasů a zastrčila si je za uši, aby mi nelétaly do pláčem oteklého obličeje. Teď už jsem se ale cítila lépe, volněji.
Nedávno jsme probírali Meropanskou schopnost cestovat časem, lišácky jsem nadzdvihla tváře, poznamenala jsem si z našeho rozhovoru pár bodů. Jmenovitě bych se ráda ujistila o bodu, který tvrdí, že s sebou časem lze přenášet předměty, a že participanti mají plné vědomí o provedeném časovém skoku, i o tom, co se uskutečňovalo před ním.
To je vše správně, dítě, Meropan ke mně přiblížil obličej.
Přeneste mě zpět do dne, kdy mě instituce verbovala na škole v New Orleans. Tehdy ještě existoval ten Luke Kritzer, který podle vizí matriarchy dokázal přivést civilizaci k dalšímu evolučnímu posunu, poprosila jsem. Každým slovem jsem se bořila hlouběji a hlouběji do bažiny, ze který nebylo úniku.
Meropanovy zorničky se rozšířily, přičemž naklonil tykadla mým směrem. Párkrát zamrkal, a každé mrknutí vydalo mlaskavý zvuk. Zdálo se, že si mou nabídku nechával procházet svým vlastním konceptem rozumu.
Dítě, ty víš, že nebudeš schopna bojovat proti vlivu, který na Luka Kritzera eventuálně budeš mít. Vědomosti budoucna ti k tomu nepostačí, polemizoval.
Já vím, z mé strany přišla už jen strohá odpověď, načež následovala další tichá prodleva, během které nám do pozadí hrálo gradující kvílení větru.
Ach, již rozumím, Meropanova tykadla se stáhla podél jeho hlavy, plánuješ sebeobětování.
Kývla jsem.
Semper fidelis. Zeptejte se Luka Kritzera, co to znamená – až budete mít možnost.
Tvor se jakoby zapřel o přední končetiny a vyzvdihnul svůj ostnatý ohon na střechu. Jemně ho položil na betonovou plošinu a konec ocasu připlazil těsně vedle mě. Trčely z něj dva velmi tenké jehlovité nazelenalé hroty připomínající pavoučí kusadla. Rozvážně jsem si tu část Meropanského těla prohlížela. Hroty od sebe nebyly příliš daleko; maximálně jako vzdálenost horních tesáků psovitých šelem. Jejich vzhled mě lehce děsil, ale vlak, ve kterým jsem se vezla, nešel zastavit ani vykolejit. To by mohl jen Luke, ale ten si vybral zmizet. Nedal mi moc na výběr, nicméně nedokázala jsem k němu cítit špetku záště.
Podívala jsem se ještě jednou Meropanovi do očí.
Až se budu vracet v čase, psala jsem do tabletu, uvidím všechny ty vzpomínky znovu?
Rychlostí blesku, ano. Je to poměrně extatický zážitek, vysvětloval, nech mne se k tobě připojit, a pomohu ti cestu uskutečnit.
Dělej, co potřebuješ. Máš mé svolení.
Odložila jsem tablet na střechu pod sebou a promnula drobný předmět, který jsem tak netrpělivě a zároveň bázlivě třímala v pravé pěsti. Kusadla na konci ohonu se pomalu přesunula za má záda. Napřed jsem ucítila jejich jemné zašimrání na zátylku. A pak se Meropan ostře zakousnul přímo do mojí míchy.
V jedné pikosekundě jsem prožila tisíce stupňů bolesti. Všechny moje svaly se stáhly, dalo by se říct, rychlostí světla. Jenže stejně rychle, jako ta řezavá a zároveň existenci drtící bolest přišla, také odešla, a uvolnila prostor oné extázi, o které se můj mimozemský přítel zmiňoval. Nekonečné uvolnění, a tma, jako bych se vznášela ve vakuu, aniž bych se musela potýkat s jeho smrtelnými účinky. Hluboce a protáhle jsem vydechla, než se ze tmy začaly rojit vzpomínky, jako film, který se velmi rapidně odehrával všude kolem mě.
Naposledy jsem si připomněla, jaké bylo ležet v náručí Luka Kritzera. Jak se z příšernýho líbače stal vášnivý ďábel. Jak mi ukazoval filmy, které ve mně ještě více podněcovaly zápal pro astrofyziku. Momenty, ve kterých jsme spolu usínali na přednáškách o kvantové fyzice, a i ty, ve kterých jsme se na sebe během těch samých přednášek nechápavě tlemili, protože jsme tu nejvíc zásadní část výkladu prostě prospali. Jak mě držel za ruku, když jsem v kantýně brečela nad porcí hovězího hamburgeru s hranolkama, protože mi u doktorských zkoušek dala ředitelka instituce silně najevo, že mě nemá ráda, aniž by tušila, že byla celou dobu mým vzorem. Jak jsme spolu programovali překládací box, který nám teprve před rokem umožnil vést plnohodnotné konverzace s Meropany. Jak dokázal trpělivě a tvrdohlavě uhasit každý žár mých psychických kolapsů, když ještě nevěděl, že tím do mě vkládá energii, která se mu v té časové lince nikdy nevrátí; že nenávratně vyhoří jako knot svíčky, kolem kterého se vypařil veškerý vosk. Jak mě prosil, abych mu slíbila, že si nikdy nevezmu vlastní život, a já na ten slib přistoupila.
Všechno jsem to pozorovala s cynickou asertivitou, jelikož jsem věděla, že už do ničeho, co jsem viděla, nemůžu zasáhnout.
-------
Seděla jsem v kanceláři ředitele školy, na které jsem studovala program pro vyjímečně nadané jedince. Předemnou se rozkládal silný mahoganový stůl, a za ním seděla ředitelka instituce. Prohlížela si mě přísným pohledem. Mojí dlouhou umaštěnou slámu v roli vlasového porostu, pleť podobající se merkurovským kráterům a hnědé oči v jejichž koutech se třpytil nesmrtelný sen a sebesabotážní dedikace k němu. Velmi jsem kontrastovala s jejími pevnými vrásčitými líci, vyžehlenými platinovými vlasy sahajícími po ramena a brýlemi, které rámovaly její neoblomný výraz. Kdyby tak věděla, že mi za pár let sice udělí doktorský titul, ale zároveň mi zlomí srdce.
Můj pohled přistál na formuláři, který přede mě na začátku našeho verbovacího setkání položila. Vedle něj se válela obyčejná kuličková propiska a čekala, až s její pomocí formulář podepíšu a odezvádm se instituci.
„Neváhej, Debboro,“ řekla mi ředitelka upřímně, „nemáš jinou možnost. V Evropě potřebujeme lidi, jako jsi ty. Navíc budeš kdekoliv jinde v nebezpečí. Umět mimozemský jazyk, to je… příliš neortodoxní záhada, kterou by spoustu lidí chtělo zneužít různými způsoby.“
Nelhala mi. Sama jsem to nebezpečí poznala, i když jsem se pohybovala převážně jen v rámci institučních pozemků. Kdybych jí ale řekla, že se těm šmejdům nevyhnu tak či tak, nevěřila by mi. A kdybych papír podepsala, setkala bych se znovu s Lukem Kritzerem. Láska, stejně jako jakákoliv jiná psychická bolest či touha – s tou se nedalo bojovat, ta se nedala zničit, jen zadusit, a pokud jste ji dusili, dusila i ona vás. Věděla jsem přesně, kam by mě podepsání formuláře zavedlo, a bohužel i přesně, kam by mě zavedlo jeho odmítnutí.
Vsadila jsem na předpoklad, že ředitelka instituce nestihne pod vlivem zmatení zareagovat. Rozbalila jsem pravou pěst a odevzdaně pohlédla na kyanidovou kapsli, kterou jsem ukradla z pracovny našeho kosmobiologa Jakuba. Teď mu bylo zhruba dvanáct a někde v Praze procházel stejným procesem, jako já teď a tady v New Orleans. Stejně jako všichni ostatní kolegové ještě nevěděl, že Debborah Light vůbec existuje.
Zavřela jsem oči, vhodila si kyanidovou kapsli do úst a odhodlaně ji rozkousla. Můj finální akt lásky k lidstvu, jehož byl Luke Kritzer klíčovou součástí, a které teď konečně mohl zachránit. Jeho odkaz tak bude nekonečně žít jménem spasitele; nikdy opravdu nezemře. To bylo to poslední, na co jsem pomyslela.
Reklama
foto: Zdeněk Strnad (Midjourney), zdroj: Autorský článek
