„Manžel žil od stanovení diagnózy šest let. Nějaké příznaky pozoroval už delší dobu, ale člověk si neuvědomí, že by to mohlo souviset s vážnou nemocí. Sbíhal nějaký kopeček a najednou se mu podlomila noha, tak si říkal, že asi špatně šlápnul. To byl první náznak toho, že se něco děje. Nebo jsme dělali něco na zahrádce a on měl problém zvednout ruku na hlavu, neměl v ní sílu, aby něco zatloukl. To se dělo třeba dva tři roky před diagnózou,“ vzpomíná sympatická blondýnka na dobu, kdy se ALS pomalu plížila nejen do manželova života, ale do života celé rodiny.
Lék na ALS zatím bohužel neexistuje, diagnóza je fatální, ale přesto stojí za to bojovat o každý důstojný den. Aby jich bylo co nejvíce, nabízí pacientům pomocnou ruku spolek Alsa, který se jako jediný v České republice nemocným s ALS věnuje.
Nemoc aktivní život změnila, nakonec stopla úplně
„S Lubošem jsme měli hodně aktivní život. A když mu byla diagnostikována ALS, rozhodli jsme se, že dokud to půjde, budeme v tom pokračovat. Vymýšleli jsme s rodinou různé akce, výlety a podobně. A Alsa nám svými akcemi ty naše doplňovala. Ať už to byl Prague City Swim nebo kulturní a společenské akce, benefiční koncerty. Alsa pro nás znamenala pomoc, bezpečí a přátelství. Jsou tam odborníci, kteří dokáží poradit, jak nemoc probíhá, jak se postavit různým životním situacím a problémům, které s ní přicházejí. A navíc mají opravdu lidský přístup. Kdykoli jsme potřebovali nějakou pomoc, na straně Alsy jsme ji vždycky našli. Člověku to dává jistotu, že je tu někdo, na koho se můžete vždycky obrátit,“ chválí Hana Šerlová profesionální i lidskou pomoc v těžkých chvílích, kdy o manžela naplno pečovala a společně se potýkali se spoustou problémů, které nemoc s sebou přináší.
Hana musela opustit práci a zůstat doma. „Za prací jsem dojížděla sto dvacet kilometrů každý den, ale když Lubošovi diagnostikovali ALS, odešli jsme do městečka na Strakonicku, kde máme dům a velkou zahradu, na které Luboš mohl být. Odtamtud jsem dojížděla za prací asi čtyři roky. Pak už jsem to fyzicky nezvládala, nějaký čas jsem pracovala z domova a do práce jsem jezdila třeba dvakrát týdně, ale pak už to nešlo vůbec. Priorita byla rodina.“
Luboš do poslední chvíle mluvil
Hana stála Lubošovi po boku ve chvílích lepších i těch horších, a to jak po stránce fyzické, tak i po té psychické. „Prali jsme se s tím společně, ale i každý po svém. Luboš mi určitě neříkal všechno, co prožívá, na co myslí, protože byl hodně tolerantní a nechtěl mě do všeho vtahovat, chtěl mi ulehčit. Já jsem samozřejmě spoustu věcí poznala, vnímala, cítila. Štěstí v neštěstí bylo v tom, že Luboše postihla nemoc od končetin a že až do poslední chvíle mluvil, což se ne každému pacientovi s ALS podaří.“
Inspirace pro knihu
Pro vztah mezi manžely, jejich komunikativnost a otevřenost si příběh Hany a Luboše Šerlových vybrala do své knihy Jenom chci bejt autorka a redaktorka České televize Lea Surovcová.
„Povídala jsem si s panem Šerlem i s jeho ženou a hodně jsme se smáli. On byl bývalý kriminalista, tak mě pořád zkoušel, v odpovědích mi utíkal, ale já jsem se nedala. Doufám, že chemie mezi oběma manželi a interakce se mnou v tom rozhovoru zůstala, že ji tam čtenáři budou cítit. Právě i díky Šerlovým jsem si uvědomila, jak velký dar mi všichni respondenti dali, když mě pustili takhle blízko do svého života.“
Humor pana Šerla neopouštěl ani ve chvíli, kdy už věděl, že se blíží ke konci života. „Měl takový smysl pro humor, že jsem nikdy nevěděla, co myslí vážně a co je legrace. I v těch těžkých časech jsme se spolu dokázali smát. Byl to frajer do poslední chvíle.“
V dobrém i zlém
Hana s Lubošem beze zbytku naplnili tradiční manželský slib, že spolu budou v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci. „Vždycky jsem byla bojovnice a Luboš taky, proto jsme to spolu všechno zvládli. Jsem na nás oba hrdá. Manžel zemřel tak, jak si přál. Doma ve spánku a se mnou po boku. Myslím, že to pro něj bylo důležité, a pro mě taky. Dokázali jsme to.“
První chvíle po manželově odchodu samozřejmě nebyly pro paní Hanu snadné. „Bylo to jako na houpačce. Byly chvíle, kdy mi bylo strašně smutno, kdy jsem měla naklizený byt, nesla kytku do vázy a napadlo mě, proč to vlastně dělám? Pro koho? Ale přesto jsem šla a dala ji tam, protože vím, že to dělám pro sebe, pro děti, které přijdou na návštěvu, pro známé.“
Život pro sebe
Právě rodina, přátelé a známí byli ti, kdo jí po Lubošově odchodu podali pomocnou ruku. „První dva tři měsíce mi hodně pomohli tím, že mě navštěvovali. Pak jsem se už sama snažila dostat mezi lidi. Dneska, když je mi smutno, zapálím u Lubošovy fotky svíčky a pouštím si naše oblíbené písničky. Měli jsme rádi rockovou muziku. Vzpomínám na všechno, co jsme podnikali, chvíle, které jsme prožili. Takhle si ten smutek prožiju, pustím ho ven a další den můžu jít zase dál,“ prozrazuje paní Hana svůj recept na to, jak se po tak velké ztrátě znovu pomalu postavit na nohy. „Snažím se myslet na sebe, abych žila, protože Luboš by to tak taky chtěl. Musím si na to ale zvyknout. Musím se naučit žít život i pro sebe.“
