Ve společnosti pořád přežívá podivné pravidlo: kdo vstává brzy, ten je lepší člověk. Zazvoní budík v pět, jdete běhat, nasnídáte se a všichni vám tleskají. Vylezete z postele v deset a hned máte nálepku lenocha. Jenže tělu jsou cizí řeči ukradené. To, kdy člověk dokáže zabrat a kdy padá únavou, totiž není jen otázkou pevné vůle. Významnou roli hrají i jeho vnitřní hodiny.
Podle rozsáhlých genetických rozborů v časopise Nature Communications máme chronotyp z velké části v DNA. Nejde o žádnou pózu. Někteří lidé mají vnitřní hodiny zkrátka posunuté. A nepleťme si to s nespavostí, kdy člověk bezmocně zírá do tmy a děsí se zítřka. To je téma pro lékaře. Tady mluvíme o lidech, kteří by usnuli bez potíží, jenže nejlépe se jim přemýšlí až ve chvíli, kdy okolní svět utichne.
Žádná genialita, jen vzácný klid
Okamžitě se samozřejmě vyrojí zástupy těch, kteří si z ponocování dělají výsadu vyvolených. Vznikají líbivé teorie o tom, že sovy jsou inteligentnější a chápou svět hlouběji než ti, co vstávají se slepicemi. Tak jednoduché to není. Satoshi Kanazawa sice před lety popsal statistickou souvislost mezi vyšším dětským IQ a pozdějším usínáním a britská data z Imperial College London ukázala lepší výsledky večerních typů v některých kognitivních testech. To ale neznamená, že ponocování zvyšuje inteligenci. Pozdní večerka z nikoho génia neudělá.
V noci se lidem pracuje lépe z úplně jiného důvodu: kolem panuje klid, který přes den nezažijete. Nezvoní telefony, nepípají zprávy a nikdo nic nechce, takže má člověk konečně čas soustředit se na jednu věc. U večerních typů se navíc oblasti mozku spojené s bdělostí probouzejí naplno až k večeru, zatímco ráno bývají ještě zpomalené. Pokud tedy usednete k práci v jednu ráno a za dvě hodiny sfouknete resty za celý den, žádný zázrak v tom nehledejte. Jen se potkalo ticho s chvílí, kdy vám to nejvíc pálí.
Proč se v noci rodí nápady
Když je kolem klid, zapojí se takzvaná síť výchozího režimu mozku. Ta dává dohromady vzpomínky, spojuje zdánlivě nesouvisející věci a pomáhá při vymýšlení nových nápadů. Když se k tomu přidá lehká večerní únava, stane se zajímavá věc: člověk povolí v sebekontrole.
Experimenty potvrzují, že na úkoly, které vyžadují bleskový nápad, zabírá lehká únava lépe než plné soustředění. Odpočatý mozek se totiž drží vyšlapaných cest a logických pravidel. Když se unaví, přestane myšlenky tolik hlídat, nechá je volně bloudit a najednou spojí věci, které by vás za bílého dne vůbec nenapadly. Žádná mystika v tom není, jen poleví přísný vnitřní cenzor.
Iluze noční hloubky
Celá ta noční romantika má ovšem háček, a ne zrovna malý. Za tmy máme často pocit, že prožíváme všechno hlouběji a konečně vidíme život v souvislostech. Ráno se pak člověk podívá na noční zápisky a nestačí se divit, jaký sentimentální zmatek z něj vypadl.
Důvod je přitom čistě fyziologický. Nevyspání oslabuje sebekontrolu v čelním laloku a emoční centrum začne plašit i kvůli prkotinám. To, co v noci považujeme za hluboké existenciální prozření, bývá velmi často jen vyčerpaná nervová soustava, která přestala tlumit emoce. Terapeutické psaní a pojmenování vlastních pocitů podle vědeckých přehledů sice prokazatelně snižuje stres a úzkost, ale funguje úplně stejně po odpolední kávě. K tomu tmu nepotřebujete.
A pokud si někdo myslí, že sovy uvažují prozíravěji a lépe plánují budoucnost, výzkum vnímání času ukazuje přesný opak. Ranní ptáčata se mnohem víc upínají k cílům v budoucnu, zatímco večerní typy se snadno nechají strhnout tím, co se děje zrovna teď. Možná také proto raději ponocují nad rozdělanou prací, než aby šly spát.
Skutečná cena za život v cizím rytmu
A teď to nejdůležitější, co si musíme uvědomit: mozek potřebuje spát. Právě během spánku mozek uklízí buněčný odpad a ukládá prožité věci do paměti. Biologii je přitom úplně jedno, jestli je venku tma, nebo svítí slunce. Co člověk neprospí, to v hlavě dlouho neudrží.
Kdo usne ve tři a může vstát v jedenáct, ten má vyhráno. Průšvih nastává ve chvíli, kdy sovu nutí vstávat ranní budík do práce. Této propasti mezi vnitřními hodinami a požadavky okolí říkají vědci sociální jet lag a pro tělo představuje vleklý stres. Lékařská doporučení proto trvají na tom, že dospělý člověk potřebuje pravidelně spát alespoň sedm hodin. Dlouhodobý dluh totiž rozvrací imunitu, látkovou výměnu a podle souhrnných dat zvyšuje i riziko obezity.
Být sovou není důvod k výčitkám ani k pocitu výjimečnosti. Někomu zkrátka víc vyhovuje pozdější usínání a vstávání. Možná nakonec dál doskáče právě to ptáče, které se pořádně vyspí.
