Člověk dokáže třikrát reklamovat špatně namarkované máslo, ale při představě, že by zbytečně zavolal záchranku, ho přepadne odpovědnost za chod celého zdravotnictví. Co kdyby měli něco důležitějšího? Najednou v sobě objeví dispečera, ekonoma i odborníka na vlastní diagnózu. Všichni tři doporučují ještě chvíli počkat.
Máme přece určitou výchovu. Zdraví se, děkuje se, nepředbíhá se a neobtěžuje se. Ideální člověk zvládá všechno sám, případně si na chvíli sedne. Sed je v domácím léčitelství mimořádně všestranný výkon. Dá se jím reagovat na únavu, rodinnou hádku i situaci, kterou by měl dávno posuzovat někdo se zdravotnickým vzděláním.
Ha ha funny, až na to, že vůbec
Když se objeví něco neobvyklého, zasedá domácí diagnostická komise. Její členové se nemuseli sejít osobně, jejich stanoviska máme uložená v základním nastavení softwaru. To bude od páteře. Málo piješ. Moc pracuješ. Včera bylo dusno.
Čekání nám na chvíli umožňuje tvářit se, že pořád ještě rozhodujeme o programu odpoledne.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, říká se. Někdy to ale naštěstí nefunguje. Pud sebezáchovy? Možná. Anděl strážný? Kdo ví. Někdy prostě ani třistapadesátá, byť naprosto legitimní a logická příčina vašich aktuálních zdravotních potíží neumlčí nesmělý hlásek v hlavě, který říká, že něco je vážně špatně.
Třeba taková porucha řeči, kterou běžně neznáte. Člověk začne nezřetelně vyslovovat, komolí slova, nedokáže sestavit jednoduchou větu nebo najednou nerozumí tomu, co mu říkáte. Jasně, Pepo, hele, možná by sis další pivko dávat neměl. Nebo slabost jedné strany těla. Asi máš přesezenou nohu, Pepo. No, možná. Ale můžou to taky být příznaky mrtvice a patří k nim okamžité volání na 155, ne další vtípek na Pepův účet.
Tepláky dolů a trochu uklidit
Naše představa přivolání pomoci má ovšem také společenskou stránku, tedy alespoň pokud jste paní domu. Přijedou cizí lidi. Uvidí chodbu. Možná i kuchyň.
V kuchyni samozřejmě není uklizeno, protože tam někdo zcela nezodpovědně žil. Na lince stojí hrnek, na židli visí svetr a člověk na sobě nemá nic, v čem by chtěl reprezentovat rodinu před odbornou veřejností. Ještě bych se teda měla převlíct. Zavolat dětem. Zjistit, co si o tom myslí kamarádka, protože její manžel je sanitář ve špitálu, ona se vyzná.
Pod tím vším bývá docela pochopitelný strach. Že se něco opravdu děje. Že ztratíme kontrolu. Nebo že se ukáže, že jsme situaci přecenili, a budeme si připadat hloupě. Čekání nám na chvíli umožňuje tvářit se, že pořád ještě rozhodujeme o programu odpoledne.
Dnešní Světový den mrtvice by se proto mohl obejít bez velkého předsevzetí o novém životě. Stačila by dohoda, že při podezření na mrtvici nebudeme před voláním pomoci požadovat vlastní potvrzenou diagnózu.
Na lince 155 popíšeme, co se děje, a budeme se řídit pokyny operátora. Volat je správné i tehdy, když si závažností náhlého stavu nejsme jistí. Nečekáme, zda příznaky samy ustoupí.
A ten hrnek na lince tam může zůstat.
