Každý osmý člověk na světě trpí obezitou, jedním z nejčastějších chronických onemocnění současné doby. Ve společenském pohledu však pořád převažuje představa selhání jednotlivce. Pořád ještě máme v hlavě jednoduchý obrázek: někdo je obézní, protože se dostatečně nehýbe, jí nezdravé věci a nedbá o své zdraví. Mnoho lidí žije v přesvědčení, že si za to dotyčná osoba může sama a sama by si také měla pomoci, protože přece na tom není nic těžkého. Stačí pohyb, zdravější strava a je to.
Obezita jako stigma
Jenže lidské tělo není kalkulačka a hubnutí není rovnice, kde na konci vyjde vždy správný výsledek. Vlastně ani postup není vždy jasně daný, protože každý z nás je jiný. A odborníci už roky poukazují na skutečnost, že obezita není epizoda, ale chronické, postupující a vracející se onemocnění.
„Obezita se nevyvíjí jen na základě chování. Je výsledkem souhry genetických, hormonálních, metabolických i neurobiologických faktorů,“ říká obezitoložka MUDr. Dita Pichlerová z FN Motol. Jenže tohle všechno není vidět. Nevidíme změny v hypotalamu, epigenetické nastavení ani hormonální signály mezi střevem a mozkem. Vnímáme jen tělo, vzhled člověka a ten hodnotíme.
Právě tahle viditelnost je podle odborníků jedním z důvodů, proč obezita dodnes nese stigma. Zatímco pokles bazálního metabolismu nebo hormonální protireakce organismu při hubnutí zůstávají skryté, kila navíc jsou vidět. A tak se pořád opakuje stará mantra o množství jídla a pohybu. Jenže ta ignoruje základní biologickou realitu, tělo se hubnutí aktivně brání.
Tělo není spojenec, ale strážce zásob
Hubnutí není přirozený stav. Přirozené je přibírat. Naše genová výbava se od dob, kdy lidé bojovali s hladem, příliš nezměnila. Přežili spíš ti, kteří uměli ukládat energii do zásoby. A tenhle pradávný biologický vzorec v nás přetrvává i ve světě nadbytku.
„Když snížíme příjem energie a zvýšíme výdej, tělo spustí obranné mechanismy. Zvyšuje se hladina hormonů hladu, chutí, klesá energie, přichází únava, podrážděnost,“ popisuje MUDr. Pichlerová. Mozek čeká, že dietu nevydržíme. A často má pravdu. Jojo efekt pak není selháním vůle, ale důsledkem hormonální odpovědi organismu, který se snaží vrátit na svou „nastavenou“ hmotnost.
Paradoxně nejhlasitěji mluví o snadnosti hubnutí ti, kteří nikdy hubnout nemuseli. „Velmi často pochopí složitost obezity až ve chvíli, kdy sami s věkem přiberou,“ dodává lékařka.
Hormony, závislosti a hlad, který se nedá umlčet
Při obezitě nehraje roli jen množství energie, ale i to, jak s ní tělo zachází. Inzulinová rezistence, změny v tukové tkáni, geneticky dané chutě nebo míra bažení po sladko-tučných potravinách, to všechno výrazně ovlivňuje šanci na úspěšné hubnutí.
„Dopaminergní a opioidní okruhy v mozku u obézních často fungují podobně jako u závislostí,“ říká obezitoložka. A závislost se vůlí obvykle neutlumí. I proto dnes medicína mluví o obezitě jako o vážném onemocnění, které zkracuje život. Nejde o estetiku, ale o cévy, srdce, játra, cukrovku, nádory.
Dobrou zprávou je, že léčba jde stále kupředu. K dispozici jsou účinné a bezpečné léky, které cílí právě na porušenou regulaci energetického metabolismu. Přesto se na ně společnost dívá s podezřením – jako by šlo o podvod. Přitom nikdo nezpochybňuje inzulin u diabetu nebo léky na vysoký tlak.
Obezita se učí už v dětství
Riziko obezity se formuje mnohem dřív, než si většina z nás myslí. A to v těhotenství. Způsob stravování matky ovlivňuje epigenetické nastavení dítěte a to se může přenášet i do dalších generací. Rychlý váhový přírůstek v prvním roce života patří mezi nejsilnější ukazatele obezity v dospělosti.
Reklama
„Obézní dítě má až osmdesátiprocentní pravděpodobnost, že bude obézním dospělým,“ upozorňuje lékařka. K tomu přidejme sedavý způsob života, obrazovky, minimum přirozeného pohybu. Výsledek vidíme v číslech, která rok od roku rostou.
Nemoc, která potřebuje respekt, ne soud
Obezita má různé podoby a ne všechny představují stejné zdravotní riziko. Nejzávažnější je viscerální, tedy břišní obezita, kdy se tuk ukládá kolem vnitřních orgánů a výrazně zvyšuje riziko cukrovky 2. typu, vysokého tlaku i onemocnění srdce a jater. Právě proto podle Pichlerové vyžaduje terapie cílený a individuální přístup.
„Neexistuje univerzální řešení,“ říká. „Léčba musí zohledňovat biologii, psychiku i životní situaci pacienta a často kombinuje farmakoterapii, psychologickou podporu a dlouhodobou péči.“ Léky podle ní proto nejsou berličkou ani výmluvou, ale jedním z nástrojů léčby – podobně jako inzulin u diabetu. Bez respektu, kontinuální podpory a reálných terapeutických možností zůstává účinná léčba nedosažitelná.