Představte si tu troufalost. Dva lidé spolu chodí, jezdí na výlety, spí v jedné posteli, možná dokonce plánují společnou budoucnost, a přesto o tom nenajdete jediný důkaz na Instagramu. Žádné společné fotografie, srdíčka ani dojemné vyznání k výročí. Moderní společnost pro tuto nevídanou anomálii dokonce má název: silent dating. My starší bychom tomu nejspíš říkali obyčejný vztah.
Když Jana oznámila kamarádce, že už čtyři měsíce chodí s Petrem, následovala reakce, která by ještě před dvaceti lety působila jako příznak vážného duševního onemocnění. „Jak to myslíš, že spolu chodíte? Vždyť ho nemáš nikde na Facebooku!“
Jana se pokusila vysvětlit, že Petr skutečně existuje. Má práci, auto a dvě děti z předchozího manželství. Dokonce ho už viděla nahého. Kamarádku to neuklidnilo. „A proč tě teda nikde neoznačil?“ Teprve v tu chvíli Janě došlo, že její vztah má zásadní nedostatek. Nemá digitální rodný list.
Když vás partner neoznačí, možná vás ani nemiluje
Kdysi se člověk dozvěděl, že sousedka má nového přítele, protože je spolu potkal před samoobsluhou, případně proto, že sousedka měla matku, která tuto informaci stihla rozšířit po celé vesnici. Dnes se podobné věci řeší sofistikovaněji. Nejdřív přijde nenápadná fotografie dvou skleniček vína. Potom záběr na mužskou ruku položenou na stole. Následuje romantický západ slunce a tajemný popisek, že některé věci přicházejí, když je nejméně čekáme.
Po třech týdnech už sledující vědí, že dotyčná našla svou spřízněnou duši. Po dvou měsících znají jeho oblíbené jídlo. Po půl roce mohou obdivovat společné Vánoce. A pokud se vztah rozpadne, čeká je ještě série citátů o ženské síle, sebeúctě a mužích, kteří nevědí, o co přišli. Všichni zúčastnění tak dostanou kompletní romantický seriál. Zadarmo, jen s reklamami.
My starší bychom tomu nejspíš říkali obyčejný vztah.
Samozřejmě nejde o pouhý dojem několika cynických pozorovatelů. Podle výzkumu Pew Research Center vídá osm z deseti uživatelů sociálních sítí alespoň občas příspěvky o milostných vztazích ostatních, u Američanů ve věku 18 až 49 let je to dokonce devět z deseti. Sledovat cizí lásku se zkrátka stalo podobně běžnou činností jako kontrolovat počasí. S tím rozdílem, že předpověď počasí nás obvykle tolik nepřesvědčuje, že ostatní žijí lépe než my.
A potom se objeví Jana s Petrem, kteří si dovolí být spolu, aniž by o tom informovali veřejnost. Skandál.
Gratulujeme, právě jste objevili soukromí
Angličtina má pozoruhodnou schopnost proměnit úplně běžnou lidskou činnost ve vzrušující trend. Když si člověk ráno vyjde na procházku bez telefonu, je z toho digitální detox. Když si koupí méně oblečení, je minimalista. A když se zamiluje, aniž by okamžitě založil společné album, provozuje silent dating.
Spisovatelka Sharon A. DeNofa popsala vlastní zkušenost s utajeným, nebo přesněji řečeno soukromým vztahem. S mužem, kterého milovala, se rozhodli své sbližování neoznamovat okolí. Mohli se tak poznávat bez očekávání přátel, nevyžádaných rad a veřejných komentářů. Vzpomíná na mimořádně krásný vztah, jehož hodnota nijak nezávisela na tom, kolik lidí o něm vědělo.
Zní to skoro revolučně. Dva dospělí lidé se rozhodnou, že ostatním do jejich milostného života vlastně nic není. To ovšem vytváří jistý problém. Jak mají kamarádky posoudit, jestli je nový přítel dost dobrý? Jak má bývalá manželka zjistit, že už má náhradu? A kdo bude pod společnými fotografiemi psát, že vám to strašně sluší, přestože vás ve skutečnosti nemůže vystát? Soukromý vztah připravuje společnost o celé spektrum nepostradatelných činností.
Váš vztah může být šťastný, ale jak to poznají ostatní
Jana s Petrem mezitím pokračovali ve svém podivném experimentu. Chodili do kina, vařili spolu, hádali se kvůli tomu, jestli se má nádobí do myčky předem oplachovat. Jednou se dokonce vydali na dovolenou, z níž Jana zveřejnila pouze fotografii moře. Kamarádka jí okamžitě napsala: „Ty jsi tam sama?“
„Ne, s Petrem.“
„Tak proč tam není?“
Jana chvíli přemýšlela, jak vysvětlit, že muž může stát vedle fotografující ženy, aniž by to bylo nutné doložit obrazovým materiálem. Nakonec napsala jen: „Protože fotil.“ Odpověď už nepřišla.
Soukromí je společná volba. Utajování bývá často rozhodnutím jednoho člověka, z něhož ten druhý příliš nadšený není.
Samozřejmě by bylo lákavé tvrdit, že lidé, kteří své vztahy nevystavují, jsou automaticky šťastnější, vyrovnanější a mají kvalitnější sex. Jenže věda tak jednoduchý obrázek nenabízí. Studie zkoumala chování 115 vysokoškolských studentů ve vztahu na Facebooku. Výzkumníci zjistili souvislost mezi partnerskou spokojeností a některými veřejnými projevy vztahu, konkrétně uvedeným vztahovým statusem a společnou profilovou fotografií. Samotné množství romantických příspěvků ale nebylo jednoznačným měřítkem spokojenosti.
Jinými slovy, fotografie s partnerem ještě nemusí znamenat předstírání. A její absence také nedokazuje, že máte doma muže snů. Můžete být šťastní a sdílet každou společnou snídani. Stejně jako můžete být nešťastní a nezveřejnit vůbec nic. Rozdíl je možná v tom, zda fotografii pořizujete proto, že chcete uchovat krásnou vzpomínku, nebo proto, aby si někdo konkrétní všiml, jak krásnou vzpomínku právě prožíváte.
Není tajemství jako tajemství. Zvlášť když má váš přítel doma manželku
Abychom ale soukromí nepovýšili na novou vztahovou svátost, sluší se zmínit jeden nepříjemný detail. Existuje totiž rozdíl mezi tím, když svůj vztah nevystavujete veřejnosti, a tím, když vás partner před veřejností úzkostlivě schovává. Pokud vás muž nechce označovat na Instagramu, může to znamenat, že sociální sítě nepoužívá nebo si chrání soukromí. Pokud vás ovšem ani po roce nepředstavil žádnému kamarádovi, zásadně s vámi nechodí do restaurací ve svém městě a při zazvonění telefonu vás žádá, abyste byla potichu, nejspíš nejde o silent dating. Možná jde jen o tradiční nevěru, která se nyní pokouší získat modernější název.
Soukromí je společná volba. Utajování bývá často rozhodnutím jednoho člověka, z něhož ten druhý příliš nadšený není. A to je docela zásadní rozdíl. Nikdo nemusí na internetu oznamovat, s kým spí. Ale měl by alespoň vědět, jestli je jediný, kdo s dotyčným spí.
Největší luxus dneška?
Zažít něco krásného a nikomu to neukázat. Možná jsme se dostali do zvláštní fáze civilizace. Máme technologie, které nám umožňují během několika sekund ukázat vlastní život stovkám lidí. A teď pomalu objevujeme, že není povinné je používat. Že romantická večeře může skončit dezertem, nikoli fotografováním. Že dovolená nemusí přinést dvě stě snímků. Že výročí se dá oslavit bez veřejného poděkování partnerovi za to, že nás každý den dělá lepším člověkem. A že pokud nás někdo opravdu dělá lepším člověkem, možná mu to můžeme říct rovnou u stolu.
Jana s Petrem jsou dnes spolu už třetím rokem. Jejich společných fotografií mají v telefonech stovky. Na sociálních sítích ani jednu. Kamarádka už se smířila s tím, že Petr není imaginární postava, přestože ji stále znepokojuje, že o jejich vztahu nemá žádné aktuální informace.
Minulý měsíc se Jany zeptala, jestli náhodou nemají krizi. Všimla si totiž, že už dlouho nezveřejnila nic romantického.
„Nemáme,“ odpověděla Jana. „Včera jsme měli krásný večer.“
„A co jste dělali?“
„To ti přece nebudu vyprávět.“
Kamarádka dodnes neví, jestli se má urazit. A já si říkám, že kdyby naše babičky věděly, že jednou budeme považovat za převratný vztahový trend skutečnost, že člověk nesděluje celému světu, koho má v posteli, nejspíš by se nás zeptaly, jestli jsme se definitivně nezbláznili. A potom by šly dědovi uvařit kávu, bez jediného příspěvku na Facebooku.
