Ti, kteří stejně jako já viděli seriál na Netflixu nebo četli knihu Na východ od ráje od Johna Steinbecka, si možná všimli, jak ničivou moc může mít ženská manipulace. Podobné příběhy připomínají, že manipulativní chování není výsadou jednoho pohlaví, i když ho u žen někdy snáze omlouváme jako přecitlivělost nebo projev silných emocí.
„Manipulativní chování není vlastností jednoho pohlaví. Ženy i muži mohou používat velmi podobné strategie, jejichž cílem nebo výsledkem je získat nad druhým převahu, ovlivňovat jeho rozhodování a udržovat vztah v uspořádání, které vyhovuje především jim,“ vysvětluje psychoterapeutka Renáta Anastázie Hanušová z Institutu psychosociální péče.
Narcista nemusí působit arogantně
Představa narcisty jako člověka, který se povyšuje nad ostatní, vyžaduje obdiv a nesnáší kritiku, je neúplná. Někteří lidé jsou velmi citliví na odmítnutí, cítí se nedocenění a opakovaně se stavějí do role těch, kterým ostatní nerozumějí nebo ubližují. Navenek přitom mohou působit laskavě, zranitelně a obětavě.
Svou roli hrají i společenské stereotypy. Muže si častěji spojujeme s mocí a kontrolou, ženu s péčí a empatií. Proto můžeme u muže snáze rozpoznat kontrolující chování, zatímco u ženy si stejné projevy vysvětlujeme jako citlivost.
Rozhodující je, jak s nimi zachází a co se ve vztahu opakovaně děje.
„Jenže emoce samy o sobě nevypovídají o tom, zda člověk druhým manipuluje. Rozhodující je, jak s nimi zachází a co se ve vztahu opakovaně děje,“ upozorňuje psychoterapeutka.
Citlivost ani potřeba uznání samy o sobě narcismus neznamenají. A ne každý člověk, který druhému ubližuje, má narcistickou poruchu osobnosti. Důležitější než nálepka je sledovat, jak se k sobě partneři chovají a zda mají ve vztahu oba stejný prostor.
Slzy, výčitky a mlčení jako nástroj nátlaku
Manipulace nemusí mít podobu křiku nebo otevřených výhrůžek. Někdy začíná zdánlivě obyčejnou větou: „Po tom všem, co jsem pro tebe udělala, se ke mně chováš takhle?“ Může vyjadřovat skutečné zklamání. Pokud se ale opakovaně používá k tomu, aby partner změnil své rozhodnutí, stává se prostředkem nátlaku. Muž pak místo původního problému dokazuje, že není sobecký nebo nevděčný.
Podobně může fungovat mlčení. Potřebovat po hádce čas na uklidnění je normální. Něco jiného je, když partnerka přestane komunikovat a nechává muže v nejistotě, dokud se neomluví nebo neudělá, co od něj očekává.
„Pokud se tento vzorec opakuje, partner se začne konfliktům preventivně vyhýbat. Ne proto, že by souhlasil, ale protože se bojí následného odmítnutí a dlouhého napětí,“ popisuje Hanušová.
Ani pláč sám o sobě není manipulací. Problém nastává, když se při pokusu mluvit o zraňujícím chování pozornost přesune k emocím partnerky. Muž ji začne utěšovat, zatímco jeho vlastní bolest zůstává nevyřešená. Podobně funguje role oběti, kdy se člověk staví do pozice toho, komu všichni ubližují, a odpovědnost za konflikt přenáší na druhého.
Když člověk přestane věřit vlastnímu úsudku
Závažnou podobou manipulace je opakované zpochybňování partnerova vnímání reality. Lidé si mohou stejnou událost pamatovat odlišně. Jiná situace nastává, když jeden člověk soustavně popírá, co se stalo, překrucuje výroky a přesvědčuje druhého, že si všechno vymýšlí nebo nedokáže situaci správně posoudit.
„To jsem nikdy neřekla.“ „Zase si všechno překrucuješ.“ „Ty už vážně nevíš, co je skutečnost.“ „Takové jednání může mít podobu gaslightingu, tedy systematického narušování důvěry člověka ve vlastní vnímání a úsudek,“ vysvětluje Hanušová.
Člověk pak začne pochybovat o vlastní paměti, přehrává si rozhovory a hledá chyby ve svém chování. Může si zapisovat, co se stalo, nebo se přestat svěřovat přátelům, protože si není jistý vlastním úsudkem.
Kdy už nejde jen o běžnou hádku
Každý vztah přináší neshody. Partneři mají odlišné potřeby, jinak reagují na stres a někdy se zachovají necitlivě. Rozhodující proto není jedna hádka, ale dlouhodobý vzorec chování.
Těžké dětství může pomoci vysvětlit, proč má člověk problém důvěřovat nebo regulovat své emoce. Nedává mu ale právo ubližovat druhému bez odpovědnosti za své jednání.
Ve zdravém vztahu mohou oba vyjádřit svůj názor, nesouhlasit a postupně hledat řešení. V manipulativním vztahu jeden člověk stále více určuje, co se bude řešit a kdo se nakonec omluví. Druhý se naopak učí, že nesouhlas může vést k obviňování, ponižování nebo trestu.
„Hranici mezi konfliktem a manipulací tedy nepoznáme podle jediné věty ani podle toho, kdo zvýšil hlas. Poznáme ji spíše podle dlouhodobého vzorce: zda je ve vztahu prostor pro oba, zda lze nesouhlasit bez strachu a zda se problémy skutečně řeší, nebo se opakovaně obracejí proti jednomu člověku,“ shrnuje psychoterapeutka.
Varovným signálem je postupná ztráta svobody. Člověk omezuje kontakt s přáteli, přizpůsobuje své chování tomu, aby předešel partnerčině reakci, nebo se bojí říct, co si skutečně myslí. Může čelit ponižování, kontrole, vyhrožování, ekonomickému omezování či snahám izolovat ho od blízkých.
Důležitá je především reakce na hranice. Dokáže partnerka přijmout, že muž má jiný názor nebo chce trávit čas po svém? Nemusí s ním souhlasit, měla by ale respektovat jeho právo rozhodovat o sobě. Pokud po odmítnutí opakovaně následují výčitky, trestání mlčením nebo obviňování z nedostatku lásky, je namístě zbystřit.
Proč člověk zůstává, i když ho vztah zraňuje
Člověk nemusí v náročném vztahu zůstávat proto, že nevidí, co se děje, nebo že je slabý. Vedle bolesti v něm může být také láska, společná historie, hezké chvíle a naděje, že se partnerka změní.
Po konfliktu často přijde omluva, něha nebo slib, že se všechno zlepší. Člověk znovu pocítí blízkost a začne věřit, že to nejhorší mají za sebou. Postupně se ale může více soustředit na to, co musí udělat, aby se konflikt neopakoval, než na to, zda je mu ve vztahu dobře.
Hanušová upozorňuje také na snahu pochopit příčiny partnerčina chování. Pokud víme, že někdo vyrůstal v náročné rodině nebo zažil odmítnutí, můžeme lépe rozumět jeho reakcím. To ale neznamená, že musíme přijímat chování, které nám ubližuje.
„Porozumění však nesmí znamenat omlouvání všeho. Těžké dětství může pomoci vysvětlit, proč má člověk problém důvěřovat nebo regulovat své emoce. Nedává mu ale právo ubližovat druhému bez odpovědnosti za své jednání.“
Pokud je člověk opakovaně přesvědčován, že je přecitlivělý, konfliktní nebo si události špatně pamatuje, může postupně začít věřit spíše partnerovu hodnocení než vlastní zkušenosti. Připustit si, že mu někdo blízký ubližuje, navíc může znamenat nutnost přehodnotit společnou budoucnost, rodinu nebo finanční jistotu. Někdy je proto snazší věřit, že jde jen o nedorozumění.
Vědomá manipulace, nebo naučené chování?
Ne vždy lze poznat, zda člověk manipuluje záměrně, nebo automaticky opakuje naučené vzorce. Někdo může vědomě využívat výčitky či hrozby, protože ví, že tím partnera přiměje k určitému chování. Jiný může podobně reagovat ze strachu z odmítnutí nebo proto, že se nikdy nenaučil jinak zvládat vlastní emoce.
Omluva má smysl tehdy, když ji následuje skutečná a dlouhodobá změna.
„Proto bych byla opatrná s rychlými závěry o tom, že určitá žena přesně ví, co dělá, nebo že všechno plánuje. Pro posouzení vztahu nepotřebujeme druhému člověku číst myšlenky. Můžeme vycházet z toho, co se skutečně děje, jak často se to opakuje a zda je ochoten převzít odpovědnost,“ říká Hanušová.
Hodně napoví reakce na zpětnou vazbu. Dokáže partnerka naslouchat, uznat svůj podíl na problému a omluvit se, aniž by dodala, že si za její chování může muž sám? Mění se něco i po omluvě?
Omluva má smysl tehdy, když ji následuje skutečná a dlouhodobá změna.
Jak znovu získat důvěru v sebe
Pokud si člověk není jistý, co se v jeho vztahu děje, nemusí začínat hledáním diagnózy partnerky. Může se zaměřit na konkrétní situace: Co se stalo? Mohl vyjádřit vlastní názor? Jak konflikt skončil? Opakuje se stejný scénář, přestože se partnerka pokaždé omluví?
Pokud je to bezpečné, může pomoci zapisovat si události a vlastní pocity nebo si o nich promluvit s někým důvěryhodným mimo vztah. Cílem není vytvořit obžalobu partnerky, ale znovu získat jistotu ve vlastní zkušenosti. Užitečná může být také individuální konzultace s psychoterapeutem nebo odbornou poradnou.
Pokud je ve vztahu přítomný strach, zastrašování nebo kontrola, nemusí být společná terapie prvním ani nejbezpečnějším krokem. Vhodnější je nejprve individuálně konzultovat situaci s odborníkem, který má zkušenosti s partnerským násilím.
Není nutné čekat na fyzické násilí, aby člověk mohl svou situaci považovat za vážnou. Psychické násilí může dlouhodobě narušovat sebevědomí, pocit vlastní hodnoty i schopnost rozhodovat se.
Možná bychom se proto měli méně soustředit na nálepky a více si všímat toho, co se děje s člověkem, který v takovém vztahu žije. Má prostor být sám sebou? Může říct ne? Zůstává mu vlastní hlas, důstojnost a svoboda? Právě odpovědi na tyto otázky nám často řeknou mnohem více než jakákoli diagnóza.
