Jsme sami proto, že na nás ten pravý teprve čeká, anebo proto, že už s námi nikdo nevydrží? Možná na této myšlence je nejděsivější především to, jak moc je nepříjemná. Je totiž mnohem pohodlnější věřit, že na světě čeká někdo, kdo nám konečně porozumí. Někdo, komu nebude vadit naše povaha, nálady, nároky ani mlčení. Někdo, kdo snese, že občas potřebujeme couvnout, když se k nám dostane moc blízko. Člověk, který prokoukne, že za naší nezávislostí se skrývá obyčejná touha po lásce, za ironií citlivost a za slovy o tom, jak nikoho nepotřebujeme, jen strach z toho, že bychom někoho potřebovat mohli.
Co když ale takový člověk přijde a narazí na tak pevnou hradbu, přes kterou už ho k sobě vůbec nepustíme?
Chceme lásku, ale jen za vlastních podmínek
Někdy se ten rozpor ukáže právě ve chvíli, kdy se vztah začne prohlubovat. Toužíme po sblížení, ale děsí nás závislost. Chceme upřímnost, ale nejsme připravení slyšet pravdu. Oháníme se osobními hranicemi, ale mnohdy jimi druhé odstrkujeme přesně ve chvíli, kdy si vztah žádá opravdovou citovou hloubku. Trváme na tom, aby nás ostatní brali takové, jací jsme, ale sami jim neodpustíme vůbec nic.
Kdybychom toho vysněného člověka dnes potkali, poznal by vůbec, že jsme připravení ho milovat?
Pak sedíme s přáteli u vína a stěžujeme si na to, jaký je dnes výběr. Nadáváme, že nikdo neumí komunikovat, každý si nese nějaké trauma a normální seznámení je dnes prakticky vyloučené. Možná je to pravda. Napadlo nás ale někdy, že v tom jedeme taky? Možná jsme se naučili tak dobře bránit před bolestí, až se s námi nedá navázat intimní vztah. A to je přece jen trochu jiný příběh než stížnosti na to, jak je těžké někoho potkat.
Dokonalá sebeobrana má jednu nepříjemnou vlastnost
Každý vztah totiž vyžaduje něco, co se dnes zrovna nenosí. Ochotu snést trochu nepohodlí. Umění přiznat chybu a vydržet rozhovor, ze kterého bychom nejraději utekli. Nevzdat to při prvním náznaku problému a uvědomit si, že nám ten druhý nevidí do hlavy. Hlavně si ale musíme přiznat, že ani s námi to není vždycky jednoduché.
Netvrdím přitom, že si za samotu vždycky můžeme sami, to by nebylo fér. Někdo je sám, protože měl prostě smůlu, zažil příliš mnoho bolesti nebo jen nepotkal nikoho, s kým by stálo za to žít. Samota neznamená, že je s námi něco špatně.
A co když už nikoho nepustíme dost blízko?
Existuje ale i samota, ve které nás drží vlastní obranné návyky. Naše touha po lásce sice nezmizela, ale strach z dalšího zklamání je zkrátka silnější. Zařídíme si život tak, aby nám už nikdo nemohl ublížit, jenže tím se k nám nedokáže ani přiblížit.
Než tedy začneme znovu vyhlížet někoho, kdo nám konečně porozumí, zkusme k sobě být na chvíli upřímní. Kdybychom toho vysněného člověka dnes potkali, poznal by vůbec, že jsme připravení ho milovat?
