Někdy jsou prostě morální zásady stranou a někdy se prostě zamilováváme do ženáčů. Lákat nás může cokoli – jejich zkušenost, nedostupnost, právě ona zadanost, možná milujeme soutěžení o jeho přízeň, sladkost zakázaného ovoce. Anebo máme strach ze vztahu, který by mohl být „navždy“.

Proč některé ženy opakovaně končí se ženatými muži a co to vypovídá právě o strachu ze vztahu? Na to jsme se dnešních „postav“ zeptali.

Vždycky jsem byla brzda, ale!

„Říkám si, že jsem v zásadě slušná holka. Mám morální kompas, který ukazuje správným směrem, a přesto se mi pořád dokola stává, že skončím v posteli s mužem, který už dávno slíbil věrnost jiné. Bezhlavě se zamiluju a pak se trápím jako v americké telenovele,“ svěřila se nám Karolína.

Je to náhoda, osud, nebo rafinovaná psychologická past? Karolína je moje kamarádka od teenagerských let. A děje se jí to už od mládí. Vždycky se zapletla se ženáčem a v době, kdy měla spíš sbírat zkušenosti s kluky, co si ještě ani neuměli vyprat ponožky, rozvracela rodiny. Karolína není sama.

Lenka Sobotková (42), momentálně rozvedená, proto se příjmením netají, tomu říká „životní smyčka“. Ještě nikdy nechodila s někým, kdo byl skutečně volný. „Vždycky tam byla manželka, přítelkyně, aspoň exka v pozadí. Jako by mě radarem přitahovali jen ti, co nejsou k mání,“ říká, i když jí přitom trochu cuká koutkem.

Ženatý muž je skvělé alibi: můžu prožívat vášeň, ale nemusím nést odpovědnost.

A podobně to má i Kristýna (50), která si uvědomila, že všechny její „největší lásky“ se nakonec vracely domů k rodině. „A já zůstávala s prázdnýma rukama, i když na začátku jsem byla přesvědčená, že tentokrát to bude jiné,“ říká. „Se ženáčem to má tu výhodu, že se mu vlastně nikdy nemusíte úplně otevřít. Je to bezpečné, i když to vypadá nebezpečně.“

Vesnická telenovela

Můj vlastní příběh by mohl být natočený jako vesnická telenovela. Nejdřív to byl Petr, který měl doma dva kluky a tvářil se, že manželství už je jen papír. A bylo. Byla to jedna z mých prvních lásek a byla opravdu silná, i když jsme za sebou nechali zlomenou manželku.

Pak přišel Jarda, bohužel z téže vesnice, táta dvou holčiček, co zase sliboval, že se rozvede „hned po prázdninách“. A světe, div se, oba to skutečně udělali. Jenže já jsem se v tu chvíli lekla. U Petra jsem ani o rozvodu nevěděla, jednoho dne přišel domů a řekl, že je rozvedený. Nevím, jak to udělal, ale tenkrát jsem byla šťastná. Jen jsem si neuvědomovala, že bude muset každý druhý víkend jezdit za dětmi a to jsem já, jako mladá furie, jen těžko snášela.

U Jardy to bylo jiné, ten se sice rozvedl, ale pak se po roce vrátil k manželce a dělali, jako že ten rok „díry v manželství“, tedy vztahu se mnou, nikdy neexistoval. A já jsem si uvědomila, že místo radosti, že je konečně volná cesta, jsem v obou případech zpanikařila a oba vztahy ukončila. Takže výsledkem byly dvě rozpadlé rodiny, jedna naštvaná vesnice, kam jsem si už opravdu netroufla jezdit, a já, s pocitem, že mám na čele razítko „nechce, neumí, uteče“ nebo ještě lépe cejch „rozvracečka rodin“.

Psychologové by pro to měli jednoduché vysvětlení: přitahuje nás nedostupné. „To, co nemůžeme mít, zvedá hodnotu celé situace a funguje jako afrodiziakum. A když se pak nedostupný partner zázračně uvolní, mizí i kouzlo. Je to klasický příklad vyhýbavého stylu citové vazby – člověk touží po blízkosti, ale jakmile ji dostane, má tendenci utéct,“ říká americký psycholog Scott Stanley, který se dlouhodobě zabývá otázkou závazku ve vztazích.

Proč nás to táhne k ženáčům? Psychologické mechanismy

Psychologové tomu říkají „fear of commitment“, neboli gamofóbie, strach ze závazku. Vypadá to paradoxně: toužím po lásce, ale vybírám si takové partnery, u kterých je od začátku jasné, že vztah nikdy nebude jednoduchý. Tím si vlastně sama sobě zajišťuju bezpečí.

Nemusím řešit hypotéky, dětské nemoci ani fakt, že se časem okoukáme. Ženatý muž je skvělé alibi: můžu prožívat vášeň, ale nemusím nést odpovědnost. „Nedostupný partner nabízí iluzi kontroly – vztah začíná i končí podle vašeho kalendáře,“ potvrzuje Cleveland Clinic ve svém přehledu o gamofobii, tedy strachu ze závazku.

Lenka Sobotková z úvodu dodává, že jí to celé začalo už na střední. „Měla jsem tehdy tajný románek s učitelem. Přitahovalo mě, že byl zadaný, že jsem byla ta zakázaná. Jenže když se později rozvedl a chtěl se mnou doopravdy žít, během dvou týdnů jsem to zabalila. Najednou to bylo strašně obyčejné.“

Kristýna má podobnou zkušenost: „Já jsem se vždycky smála, že si na první pohled poznám, kdo má snubní prsten. A pak si vyberu právě jeho. Jakmile jsem narazila na volného chlapa, přišel mi nudný.“

Studie českých psychologů ukazuje, že lidé s vyhýbavým vztahem často touží po intimitě, ale jakmile ji dostanou, spustí se obranný mechanismus. To přesně vysvětluje i to, proč jsem já raději prchala z vesnice, než abych čelila realitě dvou „skutečně volných“ chlapů po sobě.

Je to strach ze vztahu?

Když se mě kamarádky ptají, proč jsem opustila oba muže, kteří kvůli mně rozbili rodinu, obvykle jim odpovím: „Protože jsem dostala strach, že je to navždy. A to já nechci. Utekla jsem.“ Je to absurdní, ale přesně tak to vypadalo, panika, že najednou bude všechno naostro.

Psychologové by to přeložili do diagnózy: strach ze závazku, známý také jako ona již zmíněná gamofobie. Není to oficiální diagnóza, ale odborníci upozorňují, že vysoký strach z dlouhodobých závazků souvisí s nízkou sebedůvěrou a zkušeností s odmítnutím v minulosti.

Karolína ze začátku našeho příběhu to vysvětluje ještě jednodušeji: „Ženáč byl pro mě vlastně bezpečná volba. Nemusela jsem se bát, že budeme za pár let řešit hypotéku nebo že zjistíme, že jsme každý úplně jiný. Byla tam vášeň, drama, ale nikdy realita.“ A realita je přesně to, čeho se lidé s vyhýbavým vztahem bojí, přiblížit se tak blízko, že už není cesty zpět.

Česká studie Lucie Matyášové (2018) z Karlovy univerzity ukazuje, že mladí lidé závazek vnímají často jako ztrátu svobody. Někteří dokonce popisují, že se jim při představě „navždy spolu“ rozjede úzkost a fyzické symptomy – bušení srdce, neklid, nespavost. To sedí i na mě: místo radosti, že mám partnera pro sebe, přišla úzkost a chuť vzít nohy na ramena. Bylo to mnohem snazší, než se s někým do smrti dohadovat a hledat kompromisy.

Možné cesty, jak tenhle vzorec zlomit

Pokud je tedy vůbec zlomit chceme. První krok je totiž přiznat si, že vůbec nějaký vzorec existuje. Dokud si říkáte, že to byla jen náhoda, vesnický osud nebo karma, budete stále chodit v bludném kruhu.

Lenka šla na terapie, kde jí terapeutka hned při druhém sezení řekla: „Vy si vlastně chráníte vlastní svobodu tím, že si volíte nesvobodné partnery.“ Znělo to jako vtip, ale přesně to sedělo. Teprve když si uvědomila, že jí ženáči slouží jako ochranný štít před opravdovou intimitou, mohla začít hledat jiné možnosti.

Kristýna na to šla po svém – psala si deník. Každý večer zapsala, co cítila, když byl „její“ muž s rodinou a ne s ní. Po měsíci měla černé na bílém, že většinu času žila v úzkosti a čekání. „Najednou jsem to viděla jasně: tohle není láska, to je adrenalinová droga,“ přiznává. A tak začala vědomě chodit na rande s muži, kteří byli opravdu volní. Bylo to těžké, byli „nudní, příliš hodní, moc k dispozici“. Ale postupně zjistila, že se její tělo přestává bránit, když jí někdo nabízí stabilitu.

Podle psycholožky Lacinové se vyhýbavý styl vazby dá měnit právě přes uvědomování základních psychických potřeb, jako jsou autonomie, spojenost a kompetence. Jinými slovy i v závazném vztahu lze být svobodná, mít prostor pro sebe a nebát se, že se „rozpustím“ v partnerovi.

Karolína, která se kdysi smála, že vztah se ženáčem je nejbezpečnější varianta, dnes říká: „Bez terapie bych to nezvládla. Potřebovala jsem slyšet, že strach ze vztahu není hanba. Že to není slabost, ale obrana, kterou jsem si kdysi vybudovala.“ A i když pořád občas koketuje s nedostupnými muži, dnes už ví, že to není osud, ale volba.

Kořeny hledejte v dětství: Nedostupný táta, nedostupní muži

Když se vlastně i já, dodnes neschopná vztahu, ohlédnu zpátky, dává mi to až děsivý smysl. Můj otec byl věčně pryč. A nebyly to ani služební cesty, práce, nebo prostě zavřené dveře pracovny. Byl pryč, protože prostě nechtěl být doma, místo toho si raději pěstoval jeho celoživotní paralelní vztah. Měla jsem pocit, že na něj nikdy nemůžu dosáhnout, že mu lezu na nervy, stejně jako máma. Když byl doma, tak se tvářil, že ho obtěžujeme, obě. A asi to tak i bylo, jenže jeho obtěžovali všichni lidi, možná kromě jeho paralelní rodiny.

I já jsem si proto vlastně hned začala vybírat muže, kteří byli nedostupní – ženatí, zadaní, zabraní jiným životem. Byla to známá situace. Byla jsem zvyklá snažit se, dobývat, čekat. To, že byl muž volný a přítomný, mě vlastně děsilo. Podle odborníků má styl citové vazby zásadní vliv na to, koho si vybíráme. Pokud se dítě naučí, že blízký člověk je zároveň vzdálený, dospělý pak tuto dynamiku nevědomě vyhledává.

A proč jdou ženáči do aférky?

Abychom byli fér, podívejme se i na druhou stranu. Karel (45), který měl pět let paralelní vztah s milenkou, říká: „Doma jsem měl jistotu, ale s ní jsem cítil vášeň a obdiv. Bylo to jako dvojí život, který mě držel nad vodou.“ Ráda bych si o mém otci myslela totéž, ale tam nejde o pět let, ale už pětačtyřicet. Karel navíc přiznává, že milenku nikdy nebral jako budoucí partnerku, naproti tomu můj otec říká, že jeho partnerkou nebyla máma, ale jeho druhá žena… Jenže my nežijeme v Arábii „Byla pro mě zakázaný svět, do kterého jsem utíkal. Ale kdybych měl všechno zahodit, asi bych zpanikařil,“ tvrdí Karel.
A tady se kruh uzavírá. Ona hledala bezpečí v jeho nedostupnosti, on hledal únik v její touze. Aféra tak paradoxně poskytuje oběma to, čeho se bojí v normálním vztahu, skutečné blízkosti. Již zmíněné výzkumy potvrzují, že závazek je pro mnoho lidí děsivý právě proto, že odhaluje slabiny a nutí snášet obyčejnost.

A není to jen vesnický drb, čísla to potvrzují. Podle dat z amerického Institute for Family Studies připustilo asi 16 % ženatých dospělých, že byli během manželství nevěrní. A čím více sexuálních partnerů měli lidé před manželstvím, tím vyšší byla pravděpodobnost, že k nevěře dojde. Zhruba 21 % u těch s více než čtyřmi partnery oproti 11 % u těch s méně zkušenostmi.

Jak poznat vzorec a co s ním

Největší pastí opakovaných vztahů se ženáči je, že se člověk naučí sama sebe přesvědčovat, že „tentokrát je to jiné“. Jenže když se podíváte zpátky, zjistíte, že začátky jsou vždycky stejné: potají, s adrenalinem, se sliby, že se to jednou vyřeší.

Pokud tohle rozpoznáte, už jste na půl cesty. Lenka si třeba přiznala, že pokaždé cítila stejný koktejl emocí, směs euforie, čekání, frustrace, a pak odchod. „Jakmile jsem to uviděla černé na bílém, už nešlo předstírat, že je to náhoda,“ říká zase Kristýna, která si psala deník.

Psychologové doporučují vědomě hledat protiklad. Znamená to zkusit randit s někým, kdo je od začátku volný, a vydržet tu počáteční nudu, která se může objevit. Vlastně je to trochu jako detox – tělo zvyklé na hormonální jízdu musí chvíli vydržet bez cukru, aby si začalo užívat přirozenou energii.

Karolína, která si kdysi vybírala jen nedostupné muže, popisuje, že první měsíce s volným partnerem byly nesnesitelné: „Přišel mi moc předvídatelný. Ale pak jsem si uvědomila, že právě to je ten klid, po kterém jsem celý život toužila, jen jsem si ho neuměla dovolit.“

Důležitou roli hraje i terapie nebo aspoň otevřený rozhovor s někým, kdo se nebojí nastavit zrcadlo. Karolíně pomohlo slyšet od psycholožky, že strach ze závazku není slabost, ale strategie přežití, kterou si kdysi osvojila. V momentě, kdy to přestala vnímat jako selhání, ale jako signál, se jí otevřela možnost něco změnit. Stejně tak je zásadní umět si říct, že touha po ženáči není láska, ale vzorec. A že vzorce, jakkoli jsou pohodlné, nejsou osud.

A i když se v Česku podobná data sbírají méně, bakalářská práce Louisy Gille (2024) z Fakulty sociálních věd UK ukazuje, že mladší generace má na věrnost volnější pohled než generace rodičů a prarodičů. To znamená, že vztahy se ženatými nebo zadanými partnery nejsou výjimkou, ale spíš realitou, která se různě omlouvá a normalizuje.

Možná si říkáte, že jste v tom sama. Ale i ona americká čísla o nevěře nejsou jen čísla, ale skrývá se za nimi osobní příběh. To, co na papíře vypadá jako statistika, je v reálu čekání u telefonu, slzy po večerech a vesnické drby, které vás donutí jezdit domů raději potmě. A je celkem jedno, kdo za to může. Ať už je na vině vyhýbavý styl citové vazby, nedostupný otec z dětství, nebo prostě chuť po zakázaném ovoci, pořád platí to, že vzorce nejsou osud.

I já jsem si dlouho myslela, že jsem rozvracečka rodin, ale dneska vím, že jsem se jen bála. A pořád se bojím, ale nic už nerozvracím. Nechci ani to. Jsem vědomě dlouhodobě single a spokojená. A kdybych si přiznala, že za tím není zkaženost, ale strach, můžu to začít měnit. Jenže zatím nechci. Možná mám nějakou špatně naučenou strategii, ale dneska už vím, že nejsem, nebo spíš nebyla jsem „ta špatná“.  Jen já mám možnost začít svůj příběh psát jinak.

Skutečná svoboda nezačíná u ženatého muže. Začíná ve chvíli, kdy se rozhodnete, že si zasloužíte vztah, který je váš celý – beze zbytků a beze strachu.