Představte si scénku: jeden partner zoufale touží po blízkosti, volá pětkrát denně a posílá zprávy typu „Miluješ mě ještě?“. Druhý se tváří, jako by ho někdo nutil podepsat smlouvu s ďáblem, a mizí do svého světa „potřebuji prostor“. Proč to nemůže dopadnout dobře?

Osud nám píše dětství

Co formuje mezilidské vztahy, jednu z nejdůležitějších hodnot našich životů? Proč někdo žije se svojí láskou v harmonii celý život, a jiný bloudí v kruhu nekončících zklamání?

Partnerské vztahy nejsou jen o sympatiích a hodnotách, ale také o tom, jak jsme si zvykli milovat. Podle některých psychologů se náš osud na poli vztahů píše už v dětství. Někdo prožije harmonický vztah s jedním člověkem, jiný se potácí v kolečku trápení. Záleží na tom, jak nás milovala a chovala se k nám naše máma (nebo jiná pečující osoba). Ať už byla anděl, nebo naopak chladná a necitelná k našim potřebám, v každém případě jsme se naučili, že takhle vypadá láska, a neseme si to do dospělosti.

Ve jménu „studeného odchovu“ se s ničím a s nikým nemazlí. Nesmí se dávat najevo žádné emoce a už vůbec se nebude brečet. Jen tak bude z dítěte odolný jedinec. Omyl, bude z něj emoční chudák.

Jak uvádí Alena Plháková v publikaci Obecná psychologie, „Dítě se instinktivně připoutává k matce, protože to zvyšuje šance na jeho přežití.“ Vzniká tak vazba. A teď záleží na tom, jaká. Ideálně matka reaguje na potřeby dítěte a má nervy i na to negativní. Kromě krmení, mazlení nebo přebalování utiší dětský pláč a zvládne i dětský vztek. A jestli vám někdy ujely nervy, nemusíte se hrozit, stačí, když je máma dost dobrá, ne dokonalá a občasné chyby neznamenají, že z potomka vyroste necitlivý psychopat. Když jde všechno dobře a matka je vnímavá vůči potřebám dítěte, vzniká bezpečný styl připoutání. Když se něco pokazí, tak se dotyčný zmítá v úzkosti. Kdybyste si chtěli přečíst více o vztahových vazbách, podívejte se na článek zde.

Závislost na lásce i na svobodě

My se budeme podrobněji zabývat tou variantou, která má k ideálu daleko. „Matky nejistě připoutaných dětí reagují spíše podle svých vlastních potřeb a nálad,“ píše Atkinsonová a Hilgard v knize Psychologie. Pečující osoba je jednou milující a starostlivá, když má dobrý den, a druhý den dítě seřeže za maličkost, protože na něj zrovna nemá náladu. Nebo je to rodič, který se ve jménu „studeného odchovu“ s ničím a s nikým nemazlí, a hlavně se nesmí dávat najevo žádné emoce. A už vůbec se nebude brečet. Jen tak bude z dítěte odolný jedinec. Omyl, bude z něj emoční chudák.

Děti, které zažily matku, jež reagovala na potřeby dítěte nepředvídatelně, někdy s láskou, jindy odtažitě, nikdy nevědí, jestli bude vyslyšeno, se učí pro jistotu o pozornost bojovat. V dospělosti má takový člověk neustálou potřebu potvrzení lásky a přijetí a udělá proto cokoliv. Nebo mělo dítě úzkostnou matku, což je fenomén současné doby. „Primární pečující osoba, která je úzkostná, dítě od sebe raději nepouští, protože je pro něj všechno kolem nebezpečné anebo protože by sama bez něj ztratila svoji hodnotu,“ říká pro Flowee psychoterapeut Martin Zikmund, který je spolu se svou ženou Zuzkou autorem podcastu 13 hříchů rodičovství. Takový člověk je logicky v dospělosti také úzkostný a ve vztazích působí jako závislák. Má chronický strach z opuštění a zůstane s partnerem za každou cenu, i kdyby měl dostávat každý den ránu prknem.

Na druhé straně máme produkt „studeného odchovu“, který byl vychováván ve stylu „buď silný, neobtěžuj“. V dětství se takový člověk naučil, že jeho emoce nejsou vítané. Když plakal, nedostalo se mu útěchy. „Úzkostně vyhýbavou vztahovou vazbu jde krásně zařídit starým dobrým komunistickým stylem, kdy se děti nechaly vyřvat, nebo moderním kapitalistickým ´neruš, nemám čas, pracuju´, a to už od raného dětství, to jest nereagováním dostatečně rychle a správně na potřeby dítěte,“ uvádí dál Zikmund.

Závislý má v sobě zakořeněné schéma: „Musím se snažit, abych nebyl opuštěn.“

„Neřvi, nebo ti přidám“ nebo „Kluci nebrečí“, jsou známá zaklínadla, která dokázala udělat na dětské duši velkou škodu. Když dítě potřebovalo blízkost, bylo odmítnuto nebo ignorováno. Výsledek? V dospělosti si vybuduje přesvědčení, že závislost na druhém je slabost a že nejbezpečnější je spoléhat se sám na sebe. A blízkost znamená ztrátu svobody.

Protiklady se přitahují i vyčerpávají

I když jeden působí jako ten nezávislejší a silnější oproti druhému partnerovi, který je v závislém vztahu, jednu věc mají oba společnou. Úzkost. Na jedné straně stojí člověk, který hledá blízkost, protože se bojí, že bude opuštěn. Na druhé straně je partner, který blízkost odmítá. Má strach, že přijde o svoji nezávislost a sílu. Oba jednají ve jménu strachu. Jeden se obává ztráty toho druhého, ten druhý se bojí ztráty sebe sama. A právě tito dva se – paradoxně – velmi často potkají a zamilují. A neméně často to končí dramatem.

Psychologové tento fenomén nazývají past úzkostně vyhýbavé dynamiky. Proč se přitahují. Úzkostný partner zažil, že si blízkost musí vybojovat; vyhýbavý partner se naučil, že blízkost je ohrožující. Když se potkají, jejich nevědomí to vyhodnotí: „Tuhle dynamiku znám, takhle vypadá láska.“

„Je pravda, že lidé s těmito dvěma vztahovými vazbami často chtějí být spolu, protože jim to mnohdy připomíná vztah s jejich primární pečující osobou,“ uvádí Martin Zikmund.

Když budete žít celý život v kleci, tak z ní nebudete chtít odejít, protože to je něco, co znáte, a tím pádem se v tom cítíte dobře. Tohle je to samé. Podvědomě vyhledáváme to, co jsme zažili jako děti v rodině, a proto s údivem někdy sledujeme, že jsou naše vztahy jako přes kopírák.

Čím víc jeden tlačí na blízkost, tím víc druhý ustupuje a tím víc se úzkostný partner bojí ztráty. Je to tanec, ve kterém si oba nevědomky potvrzují své vnitřní příběhy z dětství. Závislý má v sobě zakořeněné schéma: „Musím se snažit, abych nebyl opuštěn.“ A odtažitý tancuje podle not: „Když mě někdo potřebuje, dusí mě.“ Tanec vskutku vzrušující, minimálně zpočátku, není v něm nouze o zábavu, časem začne být vyčerpávající, protože oba partneři fungují v režimu permanentní aktivace – jeden v úzkosti, druhý v obraně.

Neřeší se skutečné potřeby, ale neustále se reaguje na strachy. Neustálá aktivace nervového systému vyplavuje hormony, které si mozek snadno splete s vášní nebo hlubokým citem. Proto se tyto vztahy často zdají „osudové“. Studie ukazují, že právě kombinace úzkostné a vyhýbavé vazby má jednu z nejnižších šancí na dlouhodobou spokojenost. Tyto protiklady se přitahují proto, že si navzájem aktivují staré rány, a to je zpočátku vzrušující. Neudrží se to ale proto, že každý partner představuje pro toho druhého přesně to, čeho se bojí nejvíc.