Na internetu se v posledních týdnech objevuje zvláštní typ příběhů. Rodiče v nich popisují měsíce bezesných nocí, záchvatů vzteku nebo úzkosti – a pak náhlý obrat. Pomohl prý zátěžový plyšák.
Může opravdu měkká hračka změnit dětský spánek i atmosféru v rodině?
Věř a víra tvá tě uzdraví? Ano, říká psychoterapeutka
„Z terapeutického hlediska je vždy užitečné zůstat mimo extrémy – ani nadšení, ani cynismus obvykle nepomáhají,“ říká k tomu Mgr. Jana Hostovská, psychoterapeutka a členka České asociace pro psychoterapii. Změna podle ní často přichází skrze drobný, někdy překvapivě jednoduchý impuls. Otázka tedy nestojí na tom, zda plyšák „funguje“, ale v jakém kontextu, pro koho a proč může fungovat. A také co přesně se v systému rodiny změní ve chvíli, kdy se objeví nový prvek naděje.
Je rozdíl mezi nástrojem regulace a náhradou vztahu. Pokud se z plyšáka stane most k větší samostatnosti, je to užitečné. Pokud by měl nahrazovat blízkost, tam je na místě opatrnost.
„Lidská mysl reaguje na očekávání a význam velmi silně. Pokud rodič po měsících bezmoci konečně uvěří, že něco může pomoci, mění se jeho naladění, tón hlasu, způsob kontaktu s dítětem. Dítě reaguje na rodiče – nejen na předmět. To neznamená, že efekt není skutečný. Znamená to, že účinek nemusí být jen v plyšákovi, ale v celé interakční změně, která se kolem něj odehraje,“ vysvětluje.
Terapie hlubokým tlakem aktivuje parasympatikus
Zátěžoví plyšáci jsou v podstatě obměnou zátěžových dek nebo vest. Všechny tyto pomůcky využívají princip terapie hlubokým tlakem (Deep Pressure Therapy). Jde o senzorickou metodu, která ke zklidnění přetíženého nervového systému, snížení úzkosti a stresu používá pevný, rovnoměrný tlak na tělo. Její účinky se přirovnávají k účinkům dlouhotrvajícího láskyplného objetí.
Je oblíbená v terapii dětí i dospělých s autismem nebo ADHD, protože stimuluje produkci uklidňujících hormonů (serotoninu a oxytocinu), snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu a podporuje aktivitu parasympatického nervového systému zodpovědného za trávení a odpočinek. Díky tomu může přinášet úlevu od úzkostných stavů i zdravým lidem.
Uklidnění, které je vždy na dosah
Mezi klíčovými výhodami zátěžových plyšových hraček bývá zmiňována schopnost fyziologicky uklidnit v silném rozrušení díky hmatovému zážitku s měkkou, zatíženou hračkou. To má spouštět uvolňování oxytocinu podporujícího pocity bezpečí, pohody a lásky. Zátěžoví plyšáci mají mít také schopnost zlepšovat soustředěnost a koncentraci při studiu nebo při jakýchkoliv jiných činnostech.
Pomáhají prý zkvalitnit spánek, mírnit dětský večerní neklid, zkrátit dobu usínání a to díky tomu, že prohloubí dech, zpomalí srdeční tep, následkem toho má dítě i déle v kuse spát. Dodávají dokonce i emoční podporu, jako přenosní společníci jsou vždy na blízku a připraveni dát objetí v krizových situacích, jako jsou cestování nebo různé přechody (ze školky domů). Bývají popisováni jako jeden z fungujících nefarmakologických způsobů, jak podpořit emoční regulaci a zvládat úzkost. U některých najdete dokonce poznámku „doporučováno terapeuty“.
Hluboký tlak může připomínat objetí – a právě tato asociace může být klíčová. Nejde jen o fyzikální tlak, ale o symbol bezpečí, který s sebou nese.
„Myšlenka přenosného zdroje klidu je sama o sobě velmi silná. V práci s klienty často vytváříme takzvané kotvy – předměty nebo vnitřní obrazy, které člověku pomohou vstoupit do stavu bezpečí. Plyšák může fungovat právě jako taková kotva,“ potvrzuje terapeutka Hostovská. „Je však rozdíl mezi nástrojem regulace a náhradou vztahu. Pokud se z něj stane most k větší samostatnosti, je to užitečné. Pokud by měl nahrazovat blízkost, tam je na místě opatrnost,“ varuje.
Internetové příběhy zní famózně
Šestiletá holčička, která v životě neprospala celou noc, několikrát se s pláčem budila, chodila za vyčerpanou maminkou, ve škole byla unavená a roztěkaná, že si toho všimla i učitelka. Chlapeček, který trpěl záchvaty vzteku po vyzvednutí ze školky, maminka už nevěděla, co s ním – neporadil pediatr, neurolog ani psycholog, a dokonce nezabrala ani zátěžová deka.
Příběhy končí stejně – po zakoupení zátěžového plyšáka se vše zázračně napravilo. Holčička začala spát, doba usínání se zkrátila z hodiny na nějakých deset minut, poprvé v životě prospala noc. Chlapeček si plyšáka objal už v autě a celou cestu klidně seděl, doma se nerozčiloval a najednou s maminkou spolupracoval. Čte se to hezky. Ale není to celé až moc jednoduché na to, aby to skutečně mohlo takto fungovat?
Společné spaní a objímání vs. zátěžový plyšák
Děti, které spí s rodiči v jedné posteli, nebo alespoň v jednom pokoji, mívají podle některých studií se spánkem i úzkostmi méně potíží. Ostatně, tomuto tématu se věnuje i autorka projektu Prosím spinkej, spánková antropoložka Lenka Medvecová Tinková.
„Společné spaní nám už staletí ukazuje, že lidské mládě se reguluje skrze vztah. Nervový systém dítěte je doslova „propojen“ s nervovým systémem rodiče. Objetí rodiče je biologicky nejsilnější forma hlubokého tlaku,“ souhlasí Hostovská.
Reklama
„Tělesná regulace je pouze jedna vrstva. Stejně důležité je, zda se dítě nebo dospělý cítí v bezpečném vztahu. Hluboký tlak může připomínat objetí – a právě tato asociace může být klíčová. Nejde jen o fyzikální tlak, ale o symbol bezpečí, který s sebou nese,“ potvrzuje.
Není tedy nakonec přirozenější, jednodušší a levnější dětem dopřávat více kontaktu a delší objímání, než jim kupovat plyšové pomůcky?
Doplněk vztahu nebo náhrada? To je, oč tu běží
Jana Hostovská závěrem zdůrazňuje: „Pokud je zátěžový plyšák doplňkem – může být užitečný. Pokud má nahradit kontakt, může dlouhodobě chybět to nejdůležitější.“ Z terapeutického hlediska je podle ní lidský kontakt základ. „Žijeme v době přetížení, vyčerpání a časového tlaku. Někdy rodič objektivně nemůže být fyzicky přítomen v každé chvíli. Tehdy může být zátěžový plyšák jakýmsi přechodovým mostem – připomínkou bezpečí, když dospělý zrovna není nablízku.“
Klíčové je tedy neupínat se k předmětu jako ke všespásnému řešení. Je to vždy souhra více faktorů – vztahu, vývoje dítěte, rodinné atmosféry i konkrétní pomůcky. A s tím vším dohromady je třeba počítat – bez cynismu i přehnaného nadšení.