Rodina a děti
V Nigérii existují zařízení, kde ženy rodí děti určené k prodeji. Některé jsou uneseny a znásilňovány, jiné přivede chudoba. Na druhé straně tohoto obchodu mohou stát ženy, které uvěřily podvodné léčbě neplodnosti, a převzaté dítě považují za vlastní.
Ještě nedávno chtěla znát její názor na všechno. Pak přišla puberta a jedna nenápadná věta, po které měla Simona pocit, že vedle ní sedí úplně cizí člověk.
Když vám ve středu zavolá dospělý syn, může to být z lásky anebo taky proto, že ve čtvrtek musí zaplatit nájem. Moderní rodič má být podle všeho kombinací bankomatu, hlídací agentury, prádelny a krizové linky, ideálně s nepřetržitým provozem a nulovými náklady. Jenže kde končí rodičovská láska a začíná obyčejné využívání? A proč se tolik matek a otců bojí říct svým třicetiletým dětem jedno docela krátké slovo?
O otcovské lásce většinou začneme přemýšlet až ve chvíli, kdy chybí. Smrt, rozvod nebo citová nepřítomnost mohou ovlivnit sebevědomí dcery, její vztahy i to, jak vnímá samu sebe. Vlastní zkušenost i poznatky psychologů ukazují, že otec není vedlejší rodič, ale jedna z klíčových postav ženského dospívání.
Věta „K tátovi už nechci“ nebo „Chci být jen u mámy“ dokáže mezi rodiči rozpoutat další konflikt. Odmítaný rodič se cítí zraněný a může v tom vidět důkaz, že druhý dítě ovlivňuje. Syn či dcera přitom zůstávají uprostřed sporu, který sami nevyvolali. Jak poznat, co se za jeho postojem skrývá?
V ordinaci mluví lékař s vaší dcerou, v obchodě vám prodavač vysvětluje samozřejmosti a doma za vás děti rozhodují, co je nejlepší. Mnoho žen po šedesátce se setkává s nenápadnou přezíravostí, kterou okolí vydává za starostlivost. Jenže datum narození není důvodem, aby s vámi někdo přestal jednat jako s rovnocenným člověkem.
Už jsem si myslela, že mě v moderním rodičovství máloco překvapí. Prošla jsem si obdobím bio-matek v barefootech, které batolatům zakazovaly používat slovo „ne“, zažila jsem bezplenkovou metodu aplikovanou v kavárně na pohovce a zvykla si na to, že každá druhá dětská oslava připomíná summit OSN o alergiích. Jenže to, co se do českých škol a školních lavic vkrádá v posledních měsících, překonává i mé nejdivočejší představy. Poslyšte příběh o holčičce – kočičce.
Deset minut denně. Tolik podle nového průzkumu IKEA odhadují rodiče čas, který tráví hledáním věcí svých dětí. Za rok je to přes 60 hodin. Česká data zároveň ukazují, že nepořádek umí kazit náladu i rozdmýchávat domácí konflikty.
Dospívající a mladí dospělí někdy začnou mluvit o něčem důležitém zdánlivě mimochodem, třeba při cestě autem, na procházce nebo pozdě večer. Pro rodiče a další blízké bývá těžké poznat, zda potřebují poradit, nebo především vyslechnout. Dobře míněná rada přitom může přijít příliš brzy. Co pomáhá, aby se mladý člověk cítil vyslyšený a mohl s důvěrou mluvit o tom, co prožívá?
