Představte si obyčejný nedělní oběd. U stolu sedí tři generace, na plotně voní svíčková a sedmašedesátiletá paní Marie se mezi řečí zmíní, že by chtěla na podzim odjet s kamarádkou do Portugalska. „Mami, prosím tě, v tvém věku?“ ozve se dcera. Syn přidá poznámku o tom, kdo jí tam bude pomáhat, kdyby se něco stalo. Zeť začne zkoumat cestovní pojištění. Za deset minut všichni rozebírají nebezpečí cesty, kterou Marie ještě ani nestihla naplánovat. Nikdo se nezeptal, kam vlastně chce jet a proč. Přitom ještě před pár lety organizovala dovolené pro celou rodinu.
Nejprve vám vezmou klíčky, potom názor
Podobné rodinné situace nemusejí začínat hádkou. Častěji jde o drobnosti, kterým člověk zpočátku nepřikládá význam. Děti začnou komentovat matčino řízení, přestože nikdy neměla nehodu. Nelíbí se jim její účes, protože by se k jejímu věku hodilo něco decentnějšího. Přemlouvají ji, aby prodala velký byt. A občas už předem počítají s tím, že bude hlídat vnoučata.
Kdysi rozhodovala, co se bude doma dělat, kdy se pojede na dovolenou a kolik peněz může rodina utratit. Dnes se od ní očekává, že bude především rozumná, což v překladu často znamená, že nebude dělat nic, co by její potomky znervózňovalo.
Šedesáté nebo sedmdesáté narozeniny samy o sobě nejsou diagnózou.
Samozřejmě existují chvíle, kdy jsou obavy na místě. Pokud rodič skutečně nezvládá řízení nebo začíná mít vážné potíže s pamětí, je třeba situaci řešit. Jenže šedesáté nebo sedmdesáté narozeniny samy o sobě nejsou diagnózou.
Babička má být hodná a hlavně pořád k dispozici
Možná nejpodivnější proměna čeká ženy ve chvíli, kdy se jim narodí vnoučata. Z maminky se stane babička a někdy to vypadá, jako by tím získala novou pracovní smlouvu. Bez dovolené, bez pravidelné pracovní doby a s neomezenou pohotovostí.
„Mami, můžeš si vzít děti v pátek?“ zeptá se dcera. Matka odpoví, že nemůže, protože jde večer do divadla. Chvíli je ticho. „A to nemůžeš jít jindy?“ Proč by měla? Po desítkách let práce, péče o domácnost a výchovy vlastních potomků má konečně čas na věci, které dříve odkládala. Některé ženy se vnoučatům věnují nesmírně rády. Jiné chtějí cestovat, chodit s přáteli ven, studovat nebo prostě nedělat vůbec nic. Ani jedna možnost není špatná.
Britská studie se zabývala zkušenostmi 158 žen ve věku od 50 do 89 let. Výzkumnice Sue Westwood popsala mimo jiné fenomén, kdy okolí vnímá starší ženu především jako babičku, místo aby ji vidělo jako osobnost s vlastními potřebami, vztahy a zájmy.
Tento způsob uvažování je zrádný právě tím, že často vypadá jako uznání. Babička je přece někdo milovaný a potřebný. Jenže být potřebná pouze tehdy, když se hodí hlídání, není totéž jako být respektovaná.
Nejhorší není samota, ale pocit, že už nikoho nezajímáte
Existuje zvláštní rozdíl mezi tím, když se vás někdo zeptá, zda nepotřebujete nakoupit, a tím, když se zeptá, co si myslíte. První otázka se týká vašich potřeb. Druhá vás uznává jako člověka, jehož názor má stále hodnotu.
Být potřebná pouze tehdy, když se hodí hlídání, není totéž jako být respektovaná.
Starší ženy často zůstávají součástí rodinného provozu, ale postupně vypadávají z rozhovorů, v nichž se rozhoduje o důležitých věcech. Děti se s nimi baví o počasí, lécích, návštěvě lékaře nebo o tom, co bude v neděli k obědu. O pracovních problémech, partnerských trápeních a důležitých rozhodnutích se raději poradí s někým jiným.
Přitom právě matka, která prožila několik desetiletí partnerského života, řešila problémy v zaměstnání a ustála nejrůznější rodinné krize, může nabídnout pohled, který mladší generaci chybí. Nemusí mít vždy pravdu, ale zaslouží si, aby ji někdo vyslechl.
Psychologové se dlouhodobě věnují tomu, jak předsudky spojené s věkem ovlivňují kvalitu života. Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že ageismus souvisí mimo jiné s větší sociální izolací, osamělostí a horším duševním zdravím. A nemusí jít o otevřenou neúctu. Někdy stačí, že člověka ostatní postupně přestanou považovat za někoho, kdo má do společného života ještě co říct.
Když si babička najde přítele, začne teprve to pravé pozdvižení
Zatímco sedmdesátiletý muž s mladší partnerkou může být v některých kruzích považován za obdivuhodně vitálního, žena stejného věku, která se zamiluje, občas narazí na rozpaky. Dospělé děti se bojí, aby ji někdo nezneužil, sousedé začnou mít poznámky a rodina řeší, jestli se náhodou nezbláznila.
Přitom touha po blízkosti, něze nebo partnerském vztahu nemá stanovenou věkovou hranici.
Výzkumy navíc naznačují, že starší ženy čelí specifické kombinaci předsudků souvisejících s věkem i pohlavím. Studie v časopise Ageing & Society popsala, jak se ženy mezi padesáti a sedmdesáti lety vyrovnávají s tlakem na mladistvý vzhled a se společenskou představou, že s přibývajícím věkem ztrácejí přitažlivost. Možná proto tolik lidí překvapuje, když žena po sedmdesátce nechce jen péct bábovky, ale také chodit na rande, kupovat si krásné šaty nebo odjet s partnerem na víkend.
Až příště budete chtít mamince poradit, zkuste se jí nejdřív zeptat
Stárnutí rodičů není jednoduché ani pro dospělé děti. Najednou vidí, že lidé, kteří pro ně celý život představovali jistotu, potřebují v některých věcech pomoc. Chtějí je chránit, a tak začnou přebírat odpovědnost. Někdy dříve, než je to skutečně potřeba.
Jenže ochrana a kontrola jsou dvě různé věci. A laskavost nemusí znamenat, že za někoho rozhodneme.
Možná by pomohlo změnit pár obyčejných vět. Místo „Mami, to už bys neměla,“ říct „Mami, jak to chceš udělat?“ Namísto automatického „To my zařídíme“ se zeptat, jestli pomoc vůbec potřebuje. A hlavně si občas s matkou sednout ne proto, abychom jí zkontrolovali léky, telefon nebo stav ledničky, ale abychom zjistili, co ji těší, co ji trápí a na co se ještě těší. Žena nepřestává být zajímavým člověkem ve chvíli, kdy jí přestaneme kupovat narozeninové dorty s konkrétním počtem svíček. Nepřestává jím být ani tehdy, když potřebuje s něčím pomoci.
A sedmašedesátiletá Marie z našeho úvodního příkladu? Ta by si možná nejvíc přála, aby se jí rodina konečně zeptala, co chce v Portugalsku vidět. A ne proč tam v jejím věku vůbec hodlá jezdit.
