Každý rok se v mnohých rodinách odehrává přibližně stejný rozhovor. „Letos bychom zase jeli do Beskyd,“ oznámí rodiče někdy v únoru mezi řečí jakoby nic. „Zase na stejnou chatu?“ zeptá se jejich třicetiletý potomek, který zná tamní koupelnovou předložku líp než většinu svých bývalých partnerů či partnerek. „Samozřejmě. Paní domácí už s námi počítá,“ odvětí suše rodiče. A pak už to jede.
Rodiče jsou nadšení. Děti začínají googlovat ceny letenek na opačný konec planety. Proč vlastně někteří lidé dokážou jezdit na stejné místo třicet let, zatímco jiní mají pocit, že návštěva stejného penzionu jako loni představuje další promarněný týden? Psychologie nabízí několik docela zajímavých odpovědí.
Když víte, kde mají nejlepší halušky se slaninkou, proč riskovat?
Psychologie rozhodování rozlišuje mezi dvěma přístupy. Prvnímu se říká exploration, tedy objevování nových možností, druhému exploitation, což v tomto případě znamená využívání toho, co už známe a co se nám osvědčilo.
Mladší člověk může uvažovat tak, že ještě nikdy nebyl v Portugalsku, Gruzii nebo na Islandu, a proto by tam rozhodně měl vyrazit. Starší člověk zase ví, že v malé beskydské vesnici mají výborné halušky, krásné turistické trasy a majitele chaty, který ho už třicet let zdraví jménem. Proč bych pátral po nejlepší hospodě, když tu nejlepší jsem už objevil?
Psychologové R. Nathan Spreng a Gary Turner v roce 2021 v odborném časopise Trends in Cognitive Sciences popsali, jak se s věkem při rozhodování více opíráme o předchozí zkušenosti. Jednoduše řečeno, čím lépe víme, co nám vyhovuje, tím méně důvodů máme zkoušet něco jiného. Není to nutně nedostatek dobrodružného ducha. Někdy je to prostě výhoda třiceti let zkušeností.
Lidé se vracejí nikoli ze setrvačnosti, ale kvůli tomu, že to dané místo mají prostě rádi, stává se postupně součástí jejich osobní identity a třeba i rodinné historie.
Podle teorie socioemoční selektivity se životní priority mění také podle toho, jak vnímáme čas, který máme před sebou. Když jsme mladí a budoucnost se zdá nekonečná, vyhledáváme nové zkušenosti, informace a příležitosti. Jakmile si uvědomíme, že času nemáme nazbyt, začínáme přikládat větší význam emocionální pohodě a blízkým vztahům.
Pro mladšího cestovatele může být povedená dovolená ta, během které objevil tři nová města, ochutnal něco, co neumí vyslovit, a zažil dobrodružství, na které bude ještě dlouho vzpomínat. Jeho rodiče možná považují za stejně povedenou dovolenou týden, kdy si každé ráno společně vypili kávu na terase s výhledem na hory. Ani jeden přístup není lepší. Jen každý hledá něco jiného.
To samozřejmě neznamená, že si šedesátník při rezervaci chaty v Beskydech melancholicky počítá, kolik výšlapů na Lysou horu mu ještě zbývá. Spíš už možná nepotřebuje mít z každé dovolené album plné nových objevů. Některé věci jsou totiž příjemné právě tím, že je člověk zažívá znovu.
Paní domácí už dávno není jen paní domácí
S opakovanými návštěvami vzniká také place attachment, tedy citová vazba k určitému místu. Lidé se vracejí nikoli ze setrvačnosti, ale kvůli tomu, že to dané místo mají prostě rádi, stává se postupně součástí jejich osobní identity a třeba i rodinné historie.
Ta nenápadná chata může být místem, kde se jejich děti poprvé naučily jezdit na kole. Restaurace za rohem připomíná nezapomenutelné večery s přáteli. Na horské stezce táta kdysi při procházce s malými dětmi našel nejlepší ostružiny v životě, dnes tam vyrážejí sami.
Pro rodiče tak může být návrat do Beskyd příjemnou retrospektivou vlastního života. Pro jejich děti je to ovšem místo, kde každé ráno povinně vyrážely na túru a kde jim otec pravidelně zakazoval objednat si třetí kofolu.
Rodiče chtějí listovat ve vzpomínkách, děti chtějí nové zážitky
Konflikty mezi rodiči a jejich dospělými dětmi při plánování rodinných dovolených se dokonce staly předmětem samostatného výzkumu. Studie v časopise Current Issues in Tourism zkoumala, jak mladí dospělí řeší neshody s rodiči. Výzkumníci popsali dvě základní strategie. Buď se mladí pokusí prosadit vlastní představu, nebo ustoupí rodičovskému očekávání.
Děti dnes přísahají, že už na tu beskydskou chatu nikdy nevkročí. Jenže až jim bude šedesát, mohou najednou dostat chuť vrátit se na místo, kde před čtyřiceti lety trávily prázdniny s mámou a tátou. Třeba zjistí, že paní domácí už chatu dávno pronajala někomu jinému, a bude jim to líto.
Výběr dovolené totiž může být také otázkou samostatnosti. Dospělý člověk, který už má vlastní práci, bydlení a někdy i děti, nemusí být nadšený představou, že mu otec opět určí, na kterou horu se půjde a v kolik hodin se vyrazí na nákup.
Rodiče přitom mohou mít ty nejlepší úmysly. Chtějí zopakovat něco, co jim po mnoho let přinášelo radost, a představují si, že jejich děti to budou prožívat stejně. Jenže zatímco rodiče se vracejí k zážitkům, které chtějí uchovat, děti touží po zážitcích, na které budou jednou samy vzpomínat. A hlavně by si rády vybraly, kde je prožijí.
Co když se nakonec do Beskyd vrátí všichni?
Bylo by ale chybou vyvozovat, že starší lidé automaticky odmítají dobrodružství a mladí nutně potřebují každý rok novou zemi. Existují sedmdesátníci, kteří objíždějí Asii s batohem, i třicátníci, kteří už deset let nedají dopustit na stejný penzion v Jizerkách.
Rodinné konflikty lze navíc docela snadno zmírnit. Rodiče mohou dál navštěvovat svou oblíbenou chatu a s dospělými dětmi občas vyrazit někam jinam. Případně se mohou sejít jen na několik dní, aby se společná dovolená nezměnila v každoroční test rodinné soudržnosti.
A je tu ještě jedna možnost, kterou by rodiče rozhodně neměli podceňovat. Jejich děti dnes přísahají, že už na tu beskydskou chatu nikdy nevkročí. Jenže až jim bude šedesát, mohou najednou dostat chuť vrátit se na místo, kde před čtyřiceti lety trávily prázdniny s mámou a tátou. Třeba zjistí, že paní domácí už chatu dávno pronajala někomu jinému, a bude jim to líto.
