Představte si roční dítě, které se ocitne na nemocničním lůžku. Kolem něj jsou cizí lidé, neznámé zvuky a pachy, možná prožívá bolest. Máma ani táta nikde. Zpočátku pláče, volá je a zoufale se brání. Jenže nikdo nepřichází. Po několika dnech jeho pláč slábne, až nakonec úplně utichne. Na první pohled by se mohlo zdát, že si na nové prostředí zvyklo. Ve skutečnosti se ale může odehrávat pravý opak.
„To ztichnutí není známkou zvyknutí, ale známkou psychického strádání a trauma-reakce,“ upozorňuje Silvie Novotná, projektová manažerka spolku Za ruku, který pomáhá dětem hospitalizovaným bez doprovodu blízkých. Podle ní může dlouhodobé odloučení v raném věku zanechat následky, které si člověk nese až do dospělosti. V rozhovoru vysvětluje, co se v takových chvílích odehrává v dětské psychice, proč některé děti zůstávají v nemocnicích samy a jak by jim mohla pomoci nová profese nemocničního průvodce.
Co se vlastně odehrává v psychice ročního dítěte, které musí strávit třeba dva týdny v nemocnici bez rodičů?
Pro malé dítě je rodič doslova celým jeho světem, vnějším „nervovým systémem“ i jediným bezpečným přístavem. Roční dítě nedokáže pochopit, že máma nebo táta odešli jen na chvíli a zase se vrátí. Nezná hodiny ani pojem „dva týdny“.
Silvie Novotná. (foto: se svolením)
Z hlediska psychologie i neurobiologie může odloučení vyvolat takzvaný separační syndrom. Dítě nejprve protestuje, pláče, volá rodiče a jeho tělo vyplavuje stresové hormony, především kortizol. Pokud ale pomoc nepřichází, nastupuje zoufalství. Dítě může hůře spát, odmítat jídlo a postupně se uzavírat do sebe. Pokud to trvá dlouho, hrozí citová deprivace, vývojový regres i traumatizace. Pro tak malé dítě je totiž nesmírně důležité, aby mu někdo pomáhal zvládat stres a poskytoval pocit bezpečí.
Takže když zdravotníci někdy řeknou: „Podívejte, jak je hodný. Už nepláče a zvykl si,“ jde ve skutečnosti o rezignaci?
Ano, v psychologii tomu říkáme naučená bezmocnost nebo obranná disociace. Dětské tělo jednoduše vyčerpalo energii na pláč a křik. Když zjistí, že na jeho volání nikdo nereaguje, prostě přestane, aby se nevyčerpalo a přežilo. Hladina stresových hormonů v jeho krvi je v té chvíli často stejně vysoká, nebo dokonce vyšší, než když hystericky plakalo. To ztichnutí není známkou zvyknutí, ale známkou psychického strádání a trauma-reakce. Hodné a tiché dítě v nemocnici je ve skutečnosti dítě, které potřebuje naši náruč a pozornost o to více.
Může přítomnost rodiče skutečně ovlivnit, jak silnou bolest nebo stres dítě při lékařském zákroku prožívá?
Ano a dnes už na to máme i vědecké studie. Když má dítě u lůžka nebo při ošetření doprovod, jeho tělo vyplavuje oxytocin, hormon bezpečí a lásky, který funguje jako přirozený tlumič bolesti i stresu.
Vědecké výzkumy z pediatrie a dětské psychologie opakovaně ukazují, že přítomnost pečující osoby snižuje vnímání bolesti i míru úzkosti u dětí. Studie zabývající se programy zapojení rodičů (např. výzkumy z Dětské nemocnice v Torontu u dětí s popáleninami) potvrzují, že když rodič dítě drží, mluví na něj nebo asistuje u péče, dítě zvládá bolestivé zákroky nesrovnatelně lépe. Výzkumy dokonce ukazují, že kvalitní psychosociální příprava a přítomnost doprovázející osoby snižuje potřebu tlumících léků před vyšetřeními až v polovině případů. A co je úžasné, děti s rodiči se prokazatelně rychleji hojí, lépe spí, mají méně komplikací a odcházejí z nemocnice domů dříve.
Může dlouhodobé odloučení od rodičů během hospitalizace ovlivnit schopnost dítěte zvládat stres, a to i do budoucna, třeba ještě v dospělosti?
Ano, bohužel může. V raném věku se nám vytváří spojení v mozku a nastavuje vnímání a reagování na stres. Pokud malé dítě prožije hluboký a dlouhodobý stres bez přítomnosti bezpečné osoby, která by ho uklidnila, jeho nervová soustava se naučí, že svět je nebezpečné místo a že na těžké věci je člověk sám. Můžeme hovořit o takzvaném toxickém stresu.
Naším cílem je, aby děti na ty nejtěžší chvíle v nemocnici nebyly samy.
V dospělosti se pak taková zkušenost může projevovat zvýšenou náchylností k úzkostem, depresím, chronickým zdravotním potížím, ale především obtížemi v partnerských vztazích a v zakotvení bezpečné citové vazby. V našem spolku Za ruku se potkáváme s dospělými lidmi, kteří i po desítkách let vzpomínají na svou osamocenou hospitalizaci v dětství. Je to hluboká jizva na duši.
Nyní připravujete pilotní projekt, kterým chcete do českých nemocnic přinést novou profesi průvodce. V zahraničí už takové projekty jsou. Jaké mají výsledky?
V zahraničí tento koncept funguje pod názvem Child Life Specialist. Díky němu i na základě studií víme, jak obrovskou změnu to dětem přináší. Dítě, které do té doby v nemocnici odevzdaně koukalo do zdi, protože na něj kvůli přetíženému personálu nikdo neměl čas, se díky přítomnosti stabilní a vyškolené osoby začne znovu otevírat. Vrací se mu do očí jiskra, přijme hračku, naváže oční kontakt a přestane být v hlubokém stresu.
Kolik času takový člověk musí s dítětem strávit, aby změna byla viditelná?
V našem pilotním projektu navrhujeme, aby budoucí nemocniční průvodci pokrývali ta nejcitlivější místa dne, tedy dopolední zátěžová okna spojená s vyšetřeními a odběry a pak odpolední a podvečerní hodiny po odchodu návštěv, kdy na osamocené děti doléhá největší strach. Naším cílem je, aby děti na ty nejtěžší chvíle v nemocnici nebyly samy.
Vaše výzkumy ukazují, že v českých nemocnicích zůstávají bez doprovodu tisíce dětí. Proč se to děje? Jde především o děti, o které rodiče nejeví zájem, nebo i o děti z běžných rodin, jejichž rodiče s nimi z různých důvodů nemohou být?
Náš výzkum, který jsme realizovali ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví ČR, ukázal, že v českých nemocnicích ročně zůstává bez doprovodu přibližně 1 000 dětí do 10 let a podobné množství starších dětí.
A co je důležité zdůraznit: Nejsou to jen děti, o které by rodiče neměli zájem. Veřejnost si často představí, že jde výhradně o odložené děti. Ale realita je mnohem pestřejší a často velmi smutná. Samozřejmě jsou tu děti z ústavní péče, kde personální kapacity zařízení jednoduše neumožňují vyčlenit jednoho vychovatele, aby seděl čtrnáct dní u jednoho lůžka v nemocnici.
Stejně tak jsou tu ale děti z běžných, milujících rodin. Často jde o rodiče-samoživitele, kteří si nemohou dovolit odejít ze zaměstnání, aby nepřišli o práci a bydlení, a doma mají další dvě malé děti, které nemá kdo hlídat. Nebo jde o pěstounské rodiny s více dětmi, nebo rodiny ze vzdálenějších regionů, které si nemohou dovolit platit dojíždění, ubytování či stravu. Tito rodiče své děti milují, denně jim telefonují, ale fyzicky u nich být nemohou. A my tu nejsme od toho, abychom je soudili, ale abychom jim pomohli vytvořit podmínky, nebo dali dítěti u lůžka bezpečnou oporu.
Ačkoli mají děti v Česku právo na přítomnost rodičů při hospitalizaci, v praxi se objevují případy, kdy to není možné. Například matka desetiletého chlapce hospitalizovaného v Thomayerově nemocnici kvůli zánětu slepého střeva uvedla, že s ním během šestnáctidenní hospitalizace nemohla strávit ani jednu noc. Za 200 korun denně si údajně mohla zaplatit židli, aby s ním směla zůstat alespoň do devíti večer. V jiném případě, který řešil ombudsman, směla matka tříměsíční holčičky po operaci na jednotce intenzivní péče své dítě navštívit pouze jednou a potom ho celý týden neviděla. Jak časté jsou podle vás podobné případy? A co může rodič dělat, pokud mu nemocnice pobyt s dítětem odmítne?
S takto extrémními případy, kdy by nemocnice rodičům vyloženě zakazovala pobyt u dětí nebo jim bránila v péči, se setkáváme spíše zprostředkovaně. Samozřejmě o nich víme, objevují se v médiích a občas na ně narazíme, ale netvoří to hlavní náplň naší práce.
A my tu nejsme od toho, abychom je soudili, ale abychom jim pomohli vytvořit podmínky, nebo dali dítěti u lůžka bezpečnou oporu.
Pokud se ale rodič do situace, kdy mu nemocnice pobyt komplikuje, přece jen dostane, obecně platí: nebojte se ozvat, zkuste s personálem mluvit lidsky a klidně se odkažte na právo dítěte na doprovod podle zákona o zdravotních službách. Přítomnost blízkého člověka totiž není pro dítě návštěva, je to součást jeho uzdravování.
Je asi pochopitelné, že po návratu domů dítě potřebuje nějaký čas, aby se vyrovnalo s prožitým stresem. Jak ale rodič pozná, že nejde jen o přechodnou dobu a už je vhodné vyhledat odborníka?
Je naprosto normální a přirozené, že je dítě po návratu pár dnů či týdnů „lepivější“, chce se více chovat, pláče, když rodič odejde i jen do koupelny, častěji se v noci budí nebo si kontroluje, zda je rodič blízko. Může se objevit i drobný regres, například občasné pomočení u batolete. To je zdravá reakce, kterou dítě testuje, zda je svět opět v bezpečí.
V takových chvílích je důležitá obrovská dávka trpělivosti, lásky a fyzického kontaktu. Nevyhánějte dítě z postele, dopřejte mu hodně chování, ujišťování („Jsem tady, už ti neodejdu, jsem s tebou“) a mluvte s ním o tom, co v nemocnici zažilo.
A vyhledat dětského psychologa doporučujeme, pokud tyto projevy neustupují, ale naopak sílí, pokud trvají déle než čtyři až šest týdnů, pokud dítě propadá masivním nočním děsům, odmítá jídlo, je výrazně apatické nebo pokud má záchvaty paniky při jakémkoliv náznaku odloučení.
Pokud rodiče vědí, že jejich dítě čeká hospitalizace, jak ho na ni mohou co nejlépe připravit, a co může naopak dětský strach zhoršit?
Ono to nejcennější, co můžeme dítěti před hospitalizací dát, je pocit, že v tom nezůstane samo. A to začíná už doma.
Pomáhá, když z nemocnice neuděláme strašáka, ale známé prostředí. Vezměte si oblíbeného plyšáka a zahrajte si s ním na doktora: dejte mu náplast, poslechněte si srdíčko. Dítě díky hře lépe pochopí, co ho čeká, a získá pocit bezpečí. S předškolákem stačí o hospitalizaci začít jemně mluvit tři až pět dní předem.
Mluvte s dětmi pravdivě a laskavě: „Možná tě bude chvíli bolet bříško, ale pan doktor ti pomůže a já budu pořád s tebou.“
Naopak dítěti neslibujte, že to nebude bolet, a nezakazujte pláč. Pláč je přirozený ventil a dítě má právo mít strach. Místo toho ho obejměte: „Vidím, že se bojíš, to je v pořádku. Jsem tu s tebou.“
Od založení spolku Za ruku uplynuly čtyři roky. Co se vám za tu dobu podařilo změnit? Kolika dětem dnes pomáháte a co vám nejvíce brání v rozšíření pomoci do dalších nemocnic?
Za ty čtyři roky se nám podařilo otevřít téma, které bylo v Česku do té doby téměř neviditelné. Realizovali jsme výzkum s Ministerstvem zdravotnictví, uspořádali odborné semináře pod záštitou vládní zmocněnkyně pro lidská práva a stali se součástí pracovní skupiny UNICEF. Jedním z našich cílů je také podpora konkrétních rodin, hradíme pobyty rodičům u lůžka, pomáháme s dojížděním na pravidelné kontroly a podobně. Také o tématu edukujeme na školách.
A jak už v rozhovoru padlo, teď stojíme před největším milníkem: dáváme dohromady pilotní projekt profesní role Nemocničního průvodce. V rozšíření nám zatím nejvíce brání systémové bariéry a financování. V Česku dosud chyběla profesní pozice pro nezdravotnického odborníka na psychosociální péči u lůžka. Přetížené sestry na to nemají čas a dobrovolníci nemohou dělat odbornou péči. Tuto mezeru teď stavíme od základů, aby už žádné dítě nemuselo nemocnicí procházet bez ruky, která ho drží.
